I když se přitom i v případě nejmladší populace projevují individuální (in)dispozice dětí při postupném obohacování stravy o dětské příkrmy, existují i tak základní, obecně platné zásady doporučující maminkám, kdy a s jakými příkrmy začít. Stejně tak je ale vhodné vědět, na co si dát při nákupu příkrmů a pokrmů pro miminka pozor, přičemž o tom se zas tak příliš často nehovoří.
První příkrmy: Čím a jak začít
Začněme ale termíny a strukturou prvních příkrmů, které by měla miminka postupně dostávat mimo mateřské mléko. Obecné zásady přitom praví, že s podáváním prvních příkrmů by se mělo začít v průběhu šestého měsíce věku dítěte, přičemž v první fázi má jít zejména o zeleninové a takzvané „první kaše“ s velmi jemnou konzistencí, ze surovin, u nichž je nízké riziko vzniku alergie.
Mezi takové suroviny patří zejména mrkev, cuketa, dýně, sladká jablka, banány nebo hrušky.
Zásadní je pak nepřítomnost přidané soli. Vzhledem k tomu, že trávicí systém dítěte teprve dozrává, doporučuje se zavádět každou novou složku potraviny (i jednotlivé druhy ovoce a zeleniny) postupně a několik dní sledovat reakci dítěte, především možnou alergickou odezvu, neboť individuálně může být alergenem prakticky cokoli.
Domácí, nebo kupované?
Kdo si připravuje zeleninové příkrmy, měl by se v principu držet následujícího postupu: Příslušnou zeleninu nebo ovoce pečlivě očistíme, oloupeme, omyjeme a pokrájíme na malé kousky. Ty uvaříme v malém množství kojenecké vody nebo v páře. Uvařené kousky zeleniny nebo ovoce rozmělníme na jemnou kaši, zchladíme na teplotu těla a podáváme. K vaření můžeme přidat dvě až tři zrnka kmínu, který před pasírováním vyndáme. Výsledný produkt nedosolujeme, nepřislazujeme ani nijak jinak nekořeníme.
Většina maminek ale příkrmy pro své ratolesti nakupuje v obchodech. Vybírat by přitom měly zejména potraviny vyrobené na území Evropské unie, neboť evropská legislativa je ze všech parametrů výroby potravin na světě nejpřísnější, což v tomto případě platí především o možných pozůstatcích různých kontaminantů. Mnohé z nich jsou na rozdíl od EU v zemích mimo Evropu povoleny, a i když by se především v dětské stravě vyskytovat neměly, výrobci to obvykle „zapomenou“ na obalech uvádět. Také proto, že by se s nimi na trh EU vůbec nedostali.
Bez přidaného cukru
Klíčové je ovšem sledovat při označování výrobků pojem „přidaný cukr“. Ten v praxi znamená, že se výrobky doslazují klasickým cukrem nebo sladidly, aby dětem více chutnaly, přestože zelenina a zejména ovoce obsahují dostatečné množství přirozených přírodních cukrů, které jsou i pro dětský organismus vhodné. Problém je, že není cukr jako cukr, což vede k omylům v těch případech, kdy se spotřebitelé (maminky) řídí podle tabulek nutričních hodnot. V těchto tabulkách je totiž uveden „cukr“ jako součást sacharidů, ale to je právě cukr přirozeně přítomný v ovoci či zelenině. Důležité je proto především sledovat obsah cukru ve složení výrobku, ne v tabulkách.
Přečtěte si: Nápisy na potravinách: Cukry a sacharidy nejsou totéž
Zodpovědní výrobci dětských příkrmů se v poslední době snaží stále více podíl „přidaného cukru“ snižovat, v řadě výrobků už dokonce vůbec není. Žádoucímu trendu snižování obsahu cukru, nebo třeba i tuků, ale ani náhodou nepomáhá platná evropská legislativa (na rozdíl od přísných kritérií pro složení dětské stravy), ačkoli jinak bruselští úředníci dojemně pečují o zdraví evropského lidu.
Výrobce, nejen dětských potravin, se totiž svou snahou snižovat množství cukrů a tuků v potravinách nemůže veřejně „pochlubit“, neboť by šlo o zakázané zdravotní tvrzení v případě, že by snížil podíl těchto složek v potravině o méně než třicet procent. Jinými slovy – když se v potravině sníží obsah cukru nebo tuku „jen“ o dvacet devět procent, spotřebitel se to vůbec nedozví. To ovšem v praxi znamená, že výrobce ke snižování obsahu cukrů a tuků, třeba o pouhých deset nebo dvacet procent (což by i tak bylo přínosné), nic nemotivuje…
ČLÁNKY DO MAILU