Na ideální drogu se teprve čeká

Naše závislosti jsou dokladem naší individuality úplně stejně jako třeba oblíbené knihy. Každý z nás preferuje něco jiného a konec konců ani naše preference nejsou konstantní. Zatímco něco nás má probrat, něco jiného naopak uklidnit; takže ráno v práci si dáme kávu a večer, před usnutím, pivo. Nicméně, neexistuje přece jen nějaká „celkově“ ideální droga?

Tímto problémem se zabývá alkoholog Griffith Edwards v knize Záhadná molekula – mýty a skutečnosti o alkoholu. Edwardsova základní teze je, že žádná ideální droga dosud neexistuje. Třeba alkohol měl původně na své konzumenty vesměs blahodárné následky – ono takové pivo nebo víno bylo v hygienických podmínkách panujících v minulosti často jedinou šancí, jak konzumaci tekutiny vůbec přežít; kvašené nápoje jsou jistou zárukou mikrobiální nezávadnosti.

Jenže později – po objevu destilace a rozšíření pití „tvrdého“ – alkohol ideální drogou být přestal. Evropu v jistém ohledu zachránily káva a čaj, které konzumaci alkoholu přece jen trochu omezily. Odtud se odvíjí i Edwardsova úvaha – nelze předpokládat, že by lidé návykové látky užívat přestali, nicméně jednotlivé drogy si navzájem konkurují. Bylo by proto ideální vyvinout nějakou novou látku, která by omezila konzumaci stávajících, nedokonalých drog. Taková situace by byla výhodná pro konzumenty i pro státní rozpočet – lze totiž předpokládat náležité zdanění a spotřební daň by měla bohatě vrátit náklady na vývoj.

Na poli neroste

V jistém ohledu lze za drogu prohlásit i virtuální realitu, psychowalkmany, nějaké technologie s elektrodami v mozku nebo třeba i náboženství, přidržíme se však užšího pohledu. V následujícím textu budeme mít na mysli „klasické “drogy.

Ideální droga by měla být spíše chemická než přírodní. Jednak proto, že pokud by taková věc někde rostla, již bychom o ní nejspíš věděli. Druhým důvodem je, že pouze v technicky zpracovaných látkách bude kontrolované a definované množství účinné látky (takovou záruku naopak u nějakých hub apod. absolutně nemáte). A syntetická látka také nebude obsahovat látky nežádoucí (opět příklad toxinů v houbách), ale pouze účinnou složku, maximálně ještě nějaký neutrální nosič typu cukru.

Dalším kritériem je míra a forma závislosti. Přirozeně, protože látka bude vyvolávat příjemné pocity, bude vyvolávat i závislost; nicméně by to měla být závislost jen psychická; bez toho, aby se po vysazení drogy nedostavovaly nějaké brutální abstinenční příznaky.

Naše potřebná látka sice bude měnit stav vědomí (pochopitelně, jinak by nešlo o drogu), ale měla by to činit decentně a hlavně postupně. Neměl by zde existovat stav „všechno nebo nic“, nástup by měl být mírný a míru „opilosti“ by si uživatel měl mít možnost zvolit (asi jako volíte, zda si dáte dvě nebo deset piv; tady byste volili třeba mezi mírnou euforií a stavem, kdy kolem sebe uvidíte dinosaury). Příslušné změny vědomí by rozhodně neměly vyvolávat agresivitu nebo se namísto žádoucích pocitů přehoupávat k sebelítosti, do úzkostných či paranoických stavů; takový zážitek může i nastartovat i psychickou poruchu. Samozřejmostí by měla být absence nebo alespoň minimalizace kocoviny.

Smrtelná musí být až pořádná porce

Účinná dávka by měla být relativně vysoká, ne v miligramech či mikrogramech, jak tomu obvykle bývá u ilegálních syntetických drog. Jde o to, aby nehrozilo předávkování už po prvním hltu (opět příklad piva). Látka by měla být chuťově výrazná, aby vám ji někdo nemohl podstrčit bez vašeho vědomí. Měl by existovat maximální možný rozdíl mezi účinnou a smrtelnou dávkou – opět zde srovnejte pivo s ilegálními drogami. V předešlé glose tolik vyzdvihovaný nikotin nevychází z tohoto srovnání úplně dobře. Prostě pokud čajová lžička účinné látky může zabít, nejedná se zrovna o bezpečnou věc.

Zbývá už jen několik drobností: naše ideální droga by se samozřejmě měla konzumovat perorálně, kouření či vpichy jsou samy o sobě bezpečnostním rizikem. Látka by neměla škodit zdraví; to je samozřejmě trochu utopie, jistě bude nějak zatěžovat např. játra, ale můžeme si pomoci paralelou s automobilovým průmyslem: kritická je součástka, která se porouchá v průměru jako první, u těch dalších již na tom tak nezáleží. Takže pokud by naše ideální droga průměrného konzumenta odrovnala za 100 let užívání, je fakticky zdravotně nezávadná.

No a ještě zbývá zohlednit zájmy státu, který by podle Edwardse vývoj této ideální molekuly financoval. Zde je další výhoda působení až ve velkých objemech, stát by pak mohl snáze kontrolovat výrobce i prodejce a uvalovat na ně spotřební daň. Látku by také nemělo být úplně snadné si vyrábět doma nebo načerno v laboratořích mimo distribuční systém, i když splnitelnost tohoto požadavku je už sporná. Nicméně třeba takové pivo i přes spotřební daň a principiální vyrobitelnost v domácích podmínkách stejně neproudí ilegálními distribučními kanály; doma si ho vyrábějí fandové ze zájmu, ne proto, aby obešli placení spotřební daně.

Edwards soudí, že ideální droga ještě neexistuje, nicméně různé látky se jí blíží alespoň v některých ohledech. Často je ani neoznačujeme jako drogy. Pro někoho může tuto roli hrát třeba čokoláda. Když jsem se naposledy ve své oblíbené hospodě přejedl k prasknutí buřtů na pivě a s čelem orosených dávkou tuku a koření tupě hleděl do zdi, taktéž mě osvítilo poznání, že ideální návykové látky jsou k dispozici v každém supermarketu. Ale fakt je, že buřtamin u mě nevytlačil přání konzumovat i jiné látky a s obrovskou chutí jsem si objednal pivo…

Ilustrační foto: agentura SXC