Co spadá do zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění označované jako „standard“ a co už je „nadstandard“? O tom se podle Kanceláře Ombudsmana pro zdraví vedou spory. Ministerstvo zdravotnictví (MZ) to ale vidí jinak. „Nárok pojištěnce je definován zákonem o zdravotním pojištění a při jeho určení se vychází ze zdravotního stavu konkrétního pacienta,“ říká za MZ mluvčí Gabriela Štěpanyová.
Ústavní soud České republiky v roce 2013 zrušil možnost připlatit si za nadstandardní péči a zmiňovaná kancelář uvádí, že tím nechal na samotných poskytovatelích služeb, aby si tuto hranici určili sami.
Kancelář Ombudsmana pro zdraví
Jedná se o bezplatnou poradnu a informační centrum v oblasti zdravotnického práva a navazujících částí sociálního zabezpečení. Pacienti se na ni mohou obrátit, když si nejsou jisti, jaká jsou u lékaře nebo v nemocnici jejich práva.
Podle Kanceláře Ombudsmana pro zdraví to je prý v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, jejímž cílem je zajistit mimo jiné spravedlivý přístup ke zdravotní péči podle potřeb lékařského ošetření.
Diskriminace chudých
Navíc prý ani neexistuje jasná definice, která by určovala, na co máme jako pacienti ze zákona právo. „Stát má zajistit co nejlepší kvalitu standardní, tedy státem hrazené péče. Vše ostatní by mělo být označeno jako mimostandard,“ říká lékař Martin Jan Stránský, zakladatel Kanceláře Ombudsmana pro zdraví, a dodává: „Není možné, aby v rámci léčby hrazené státem byla nabízena lepší léčba těm, kteří si za ni mohou připlatit. Tím totiž vlastně znemožňujeme, aby na ni dosáhli i ti, kteří si ji nemohou dovolit, a diskriminujeme chudé.“
K tomu se přidává i předsedkyně výkonného výboru Parent Project Jitka Reineltová, která uvádí, že je potřeba, aby se změny začaly posouvat více dopředu. „Máme hodně zdravotnických zařízení a málo lůžek následné péče. Domnívám se, že zdravotnictví by mělo přestat být nástrojem politického boje a mělo by se to řešit v zájmu pacientů,“ vysvětluje. (Parent Project je pacientská organizace založená rodiči, jejichž děti se narodily se svalovou dystrofií Duchenne/Becker. Organizace byla založena v roce 1994 v USA, v ČR působí oficiálně od roku 2001.)
Proč mluvíme o nadstandardech, když neznáme standardy?
Stanovení standardů kvality zdravotnické péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, které by umožnily každému vědět, na co má v rámci konkrétní léčby právo, u kterého poskytovatele zdravotních služeb, v jaké kvalitě a v jakém rozsahu. Tak deklaruje jeden ze svých cílů Kancelář Ombudsmana pro zdraví.
Ministerstvo zdravotnictví problém takto nevidí
Ministerstvo s těmito výhradami nesouhlasí. Gabriela Štěpanyová k tomu uvádí, že MZ není známo, jak Kancelář ombudsmana pro zdraví k výše uvedeným závěrům došla, zejména k tomu, že je ponecháno na vůli poskytovatelů zdravotních služeb, jaká je hranice „standardní“ péče. „Nelze nastavit jednotný standard péče pro všechny osoby, jelikož léčba každého pacienta je individuální. Ostatně tak je v českém právním řádu definována i náležitá odborná úroveň – poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti,“ podotýká.
Mluvčí dodává, že MZ se nedomnívá, že by současný stav definice nároku pojištěnce byl tak špatný, jak jej popisuje „Ombudsman pro zdraví“. Rozsah zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění je jeden z nejširších v rámci EU i zemí OECD. Ministerstvo zdravotnictví průběžně systém veřejného zdravotního pojištění kultivuje – například od 1. ledna 2019 začíná platit nová úhradová regulace zdravotnických prostředků vydávaných na poukaz, která by opět měla snížit spoluúčast pojištěnců na hrazených službách při zachování širokého rozsahu jejich nároků.
Léčba jen pro někoho a jen někde?
Podle Kanceláře Ombudsmana pro zdraví je také velkým problémem našeho zdravotnictví absence centralizace dat o poskytovatelích zdravotnických služeb a rozdíly mezi lokalitami. „Proč někde je určitá léčba k dispozici normálně, jinde vůbec a někde třeba za příplatek?“ ptá se Ombudsman pro zdraví. „Proč nemá moje pacientka v pohraničním městě dostat moderní lék na roztroušenou sklerózu a proč jí řeknou, že si jej musí obstarat až v Praze? Tam jej pacientka se stejnou diagnózou dostane hned. Proč máme mít dvě centra transplantace kostní dřeně? Proč ne jedno nebo tři?“ upozorňuje na rozpory Martin Jan Stránský. Navrhuje: „Dejme na zeď mapu, vyznačme všechny nemocnice – primární, sekundární i terciální a podívejme se na to, co dělají, kolik toho dělají, a hlavně jak dobře to dělají.“
Gabriela Štěpanyová k tomu dodává, že MZ usiluje o získání uceleného přehledu o činnosti poskytovatelů zdravotních služeb. „Z toho důvodu podporujeme rozvoj Národního informačního zdravotního systému (NZIS) a připravujeme celou koncepci elektronizace zdravotnictví,“ popisuje. Sběr dat o jednotlivých poskytovatelích zdravotních služeb je v kompetenci ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistik), již nyní lze mnohé centralizované informace nalézt na webových stránkách www.uzis.cz.
Na dotaz, zda na MZ zaznamenali nějaké stížnosti ze strany pacientů, lékařů či nemocnic na danou problematiku, mluvčí odpovídá neurčitě. Otázky občanů prý často míří na transparentní možnost spoluúčasti nad rámec „základního“ nároku pojištěnce zejména u některých implantabilních zdravotnických prostředků. Jedná se například o čočky či umělé kloubní náhrady.
TIP: Praktický lékař: Na lidi na venkově se zapomíná, jsou bráni jako méněcenní
ČLÁNKY DO MAILU