Bylo by krásné, pokud by problém psychoterapie komplexů řešila vousatá anekdota: Psychiatr hovoří s pacientem: „Ne, pane Nováku, vy rozhodně netrpíte komplexem méněcennosti. Vy méněcenný jste!“ Ať se považujete za osobnost až v dospělosti zakomplexovanou, nebo naopak všech komplexů vždy prostou, mýlíte se. V určité fázi vývoje máme některý z komplexů všichni… A ti, kdo to popírají, jsou zakomplexovaní nejvíc.
„Komplexy jsou afektivně traumatizovaná jádra osobnosti, jež se vytvořila na základě bolestného nebo jinak negativně významného střetu jedince s požadavky okolí nebo pod vlivem událostí, jejichž zpracování přesahovalo stávající dispozice jedince,“ píše C. G. Jung. Mají archetypové jádro. Archetyp je pravzor (idea), vzorec věcí. V psychologii je to vzorec psychické percepce (vnímání).
Komplexy se týkají něčeho pro lidstvo tradičního, mnohdy odvozovaného z řecké mytologie a pro jedince životně důležitého. Jejich kořeny – podhoubí – vznikají nejčastěji již v raném dětství, a to interakcí se vztahovou osobou. Objevit se ovšem mohou kdykoliv.
Psychosexuální vývoj člověka
Pohybujeme se ve sférách, v nichž „vždy dojde“ na názory Sigmunda Freuda.
První nastává orální fáze od narození do prvního roku. Nejdůležitější sférou je oblast úst.
Následuje přesun zóny slasti do oblasti anální. Tj. slast ze zadržování nebo vyměšování stolice (věk po jednom roce zhruba do tří). Zde již lze mnohdy jednat pod vlivem podnětů z okolí a také je vyvolávat. Nadšení blízkých osob, děje-li se vše tak, jak má, je nefalšované.
Někdy mezi třetím až čtvrtým rokem přichází další fáze, a to falická. Slast přináší stimulace genitálií. O dané aktivity, jakož i o nahé tělo, jevíme – do té doby nevídaný – zájem. Hoch si uvědomuje a je svým způsobem pyšný na existenci penisu.
„Narodil se chlapeček, jen mu chybí zvoneček…“ Těžko říci, zda ono dávné rčení zní libě současným ultrafeministkám. (Ty tvrdí: „Jsme stejní, rozdíly jsou produkt výchovy.“). Sexista Sigmund Freud ovšem popisuje závist dívky považující chybění „zvonečku“ za defekt.
Následuje tzv. latentní fáze, do nástupu puberty. Po „obalování se peřím“, což je překlad latinského pubesco, dál vstupujeme do genitální fáze.
Kde vznikají komplexy
Naznačený – harmonický – vývoj předpokládá existenci a následné překonání komplexu vznikajícího v časech falických. Mezi třetím až čtvrtým rokem dítko zaměřuje svá sexuální přání na rodiče opačného pohlaví. Rodič pohlaví stejného se zákonitě stává rivalem.
Oidipský (oidipovský) komplex: postihuje situaci, kdy je chlapec zamilován do své matky a prahne v sexuální sféře nahradit otce. Proto si přeje, aby jeho „rival“ neexistoval. Velký problém ovšem spočívá mj. i v tom, že má tátu zároveň velmi rád. Koktejl lásky, žárlivosti a rivality vede k pocitům viny. Vzniká úzkost, jež je podhoubím pro další z komplexů, tzv. kastrační.
Kastrační komplex: Kdesi v hlubinách (pod)vědomí vzniká stav, v jehož důsledku se hoch domnívá, že žena byla za podobné touhy potrestána odebráním penisu. Brr, takovou kastraci si hodně nepřeje. Naštěstí objeví „světlo na konci tunelu“. S otcem se lze ztotožnit, do vědomí si uložit cíl: Jednou budu takový jako táta… A maminku mohu mít rád klidně a něžně.
Elektřin komplex: Rčení „totéž v bleděmodrém“ můžeme nahradit konstatováním „totéž v růžovém“. V čase falickém je dívka zamilována do otce. Je přesvědčena, že by mu byla lepší partnerkou než její matka. Ve vší počestnosti na tom něco je. Předškolní dívenka to s tátou umí tak, že se její maminka leckdy až diví. Dceřina rivalita a zároveň i láska k matce opět zákonitě vyvolává úzkost. Zvládnout ji lze identifikací (ztotožněním) se s matkou a vytěsnění již i tak nejasné pohlavní touhy do hlubokého nevědomí. Posléze mizí i pocit ztráty a závisti penisu. Dle ortodoxních psychoanalytiků se transformuje v touhu po dítěti.
Pokud by kupříkladu u kolotočů hledali hymnu pro nezvládnutý Elektřin komplex, pak doporučuji:
Vztah k matce a otcovská péče
Vše, co je tu uvedeno, lze snadno napadnout. Nejčastěji s poukazem na zakořenění názorů Sigmunda Freuda v patriarchální společnosti s typickým potlačováním ženských práv. Ostatně co lze čekat, pokud muž definuje sexualitu ženy. „Dnes vidíme dál, tak jako vidí dál trpaslík na ramenou obra,“ říká Stefan Zweig o Freudovi. Citovaný názor se mj. vybaví nad moderní teorií americké feministky a badatelky o genderu Nancy Chodorowové. Tvrdí: „Dítě v oidipovské situaci přejímá rodičovské představy o sobě – včetně kulturou ovlivněné představy o genderu.“
Biologicky je dáno ženám stát se po porodu primárními osobami jak pro syny, tak i pro dcery. To má pro rozdílná pohlaví rozličné důsledky. Vztah matka–syn se tvoří na bázi odlišnosti. Naopak vztah s dcerou je určován podobností. Dívka se může zařadit do světa přesně tak jako její máma; „žena vychovává ženu“. Stát se mužem se klukům přece jen nenabízí tak snadno a rychle. Musí se vyvázat z primárně silného vztahu k matce. To vyžaduje jistou opozici. Podvědomý strach, že se to zcela nezdaří, nebo dokonce že dojde k recidivě primární závislosti, vede k jevu, kdy „v některých situacích je muž jako pařez“ (F. M. Dostojevský). Tj. v dospělosti nemusí partnerku chápat, neumí se do ní vcítit, jednat nekonfliktně. Méně prožívá a vyjadřuje své emoce.
Děvče v Elektřině komplexu hledá u táty především nezatěžující, nesexuální alternativu k mocnému primárnímu vztahu k matce. Špetka rivality okoření jak vztah k otci, tak i k mámě. Je to ovšem otec, jež chápe dceru jako zárodek ženy. Tím – nevědomky – vnáší do vztahu prvky sexuality. Dívka má tendenci si otce idealizovat. Má s ním méně kontaktu, než by chtěla a než by bylo spravedlivé. Možná revolta vůči matce je pak sycena dřívějším prožitkem její všemocnosti.
Řešením je výrazné zvýšení otcovské péče i o malé děti. Přílišná vázanost ženy na mateřství je podle Nancy Chodorowové také důvodem, proč v západní kultuře převládá vzorec dominantního muže a zároveň muže podceňujícího a potlačujícího z obranných důvodů ženu (kvůli strachu z pohlcení matkou v dětství).
Rodičovský komplex
Název vytvořila popularizující publicistka Verena Kastová. Vazby dítěte na rodiče a opačně jsou přínosem. Nabízejí pocity jistoty, bezpečí, rozšiřují zkušenost, nabízejí i nácvik nových forem chování.
Mají „zlatou tečku“ ve schopnosti vzájemného odpoutání – bez zpřetrhání přiměřených vazeb – v čase dospělosti potomků. Ti si zmíněné ovšem ne vždy dovolí a ne vždy je jim odpoutání dovoleno.
ČLÁNKY DO MAILU