National Geographic zmapoval, kde se co jí

Časopis National Geographic představil rozsáhlý projekt What the World Eats. V jeho rámci byla publikována řada statistických informací o tom, jak se vyvíjely stravovací zvyklosti v řadě zemí během posledních padesáti let. Česká republika sice mezi sledovanými zeměmi není, ale můžeme se srovnávat s Německem, eventuálně se situovat někam mezi Německo a Rusko.

National Geographic se zabývá nejen analýzou minulých dat či výživovými doporučeními. Snaží se také o odhad, jak vzhledem k přírůstku obyvatelstva a současnému nárůstu životní úrovně ve většině rozvojových zemí (tedy možnosti nejen více jíst, ale také speciálně koupit si více masa) bude zítra vypadat produkce potravin (v širším projektu The Future of Food). Tento aspekt věci ale teď pomiňme a zaměříme se pouze na trendy uplynulého půlstoletí.

50 let na talíři

Aplikace sleduje, jak se mění „potravinový košík“ podle dvou kritérii – kalorií a gramů. Rozděluje potraviny na:

Zvlášť pak sleduje zastoupení jednotlivých druhů mas.

Samozřejmě je otázkou, zda třeba nebylo nějaké vhodnější rozdělení; také je v tom trochu těžko se vyznat, v mase, mléku i vejcích je tuk, v ovoci cukry (nebo se cukrem myslí pouze řepný/třtinový, což zase z hlediska zdravotního dopadu není tak důležité). Pro nějaké zdravotní hodnocení třeba také dost záleží na tom, o jaký tuk jde, a proč ho dávat do jedné kolonky s cukrem. Nebo proč spojovat mléčné výrobky a vejce (možná že jde o „polovegetariánské“ potraviny).

A pak je tu samotná důvěryhodnost dat, jak se třeba přišlo na ta pro Severní Koreu či Kubu? Nicméně, takhle jsou prostě data zpracována a na některé z výše položených otázek lze získat odpovědi, když se člověk v rozhraních pokouší delší dobu klikat.

Kde se nejvíc baští

V roce 1961 průměrný člověk snědl denně 2 194 kalorií, roku 2011 to bylo 2 870. Taková Čína začínala s hodnotou 1 415, nyní má 3 073. Indie se ve stejném období posunula z 2 004 na 2 458 (a to Čína přitom prošla Kulturní revolucí, zatímco Indie si po celou dobu víceméně zachovávala demokratické zřízení).

V USA došlo ve stejném období k posunu kalorického příjmu z 2 861 na 3 641, ale pozor – zde se již trend obrátil, i když jen trochu, už někdy v polovině 90. let.

Když slyšíme o epidemii obezity, můžeme namítnout, že vyspělý svět už spíše hubne, protože průměrná spotřeba kalorií posledních patnáct až dvacet let spíše klesá.

Pokládáme-li za pro nás v současnosti relevantní především německá data, v Německu bylo nové číslo 3 539. Zde se v posledních cca deseti letech křivka stabilizovala, neklesala. Podobně to platí i pro Velkou Británii. Naopak výrazně méně se od asi roku 1990 cpali Japonci. U Ruska je patrná stagnace 70. a 80. let, propad v letech 90. a naopak vzestup životní úrovně v novém tisíciletí. V případě Japonska by však pokles spotřeby málokdo dával do souvislosti s ekonomickou stagnací posledních dekád, ale spíše se změnou životního stylu.

Víme, co jíme?

Co zjistíme, když se podíváme na to, z čeho svůj jídelníček skládáme? Naši němečtí sousedé patří celosvětově k předním konzumentům alkoholu, mléčných výrobků a vajec. Platí pro nás totéž? U Británie zdůrazňuje komentář National Geographic pozitivní ústup od másla a smetany. Španělská dieta není nijak „středomořská“, blíží se jiným evropským zemím – jak by dopadly v takovém srovnání třeba Itálie nebo Řecko?

Kategorie cukr a tuky se na výživě relativně hodně podílejí ve vyspělých zemích, dále také na Kubě, v Brazílii, Argentině a v zemích muslimských. Otázkou je, jak takový stav hodnotit, dostávat do sebe velké množství rostlinných olejů není nutně špatné (i když zase ty palmové se obvykle vysoko nehodnotí). Trendy ve vyspělých zemích každopádně nenaznačují pokles spotřeby.

Rozmach Číny není dán jen tím, že je zde více jídla, ale i jeho pestrostí. Namísto rýžové diety se zde konzumuje více zeleniny než ve vyspělém světě a narůstá i podíl mléčných výrobků, jakkoliv ty v Číně nemají tradici. Naopak malý podíl má kategorie tuk a cukr.

Drůbež roste, ryby ne

Tolik kalorie, teď přejdeme k datům týkajícím se spotřeby masa. Při následné analýze vycházíme z grafů National Geographic, kde je porovnávána spotřeba různých druhů masa nikoliv v kaloriích, ale v gramech. Tato čísla jsou názornější. Podíváte-li se na spotřeby různých mas podle kalorií, prakticky všechny žebříčky zcela ovládne mnohem kaloričtější vepřové. Nicméně sním-li dva řízky kuřecí a jeden vepřový, působí bez ohledu na kalorie rozumně říkat, že „jím víc kuřete“. 

Mimochodem, když jsme u té spotřeby vepřového, ta samozřejmě chybí v islámských zemích, včetně po celou dobu celkem sekularizované a v průzkumu sledované Libye. Naopak jiné náboženské tabu moc neplatí, v Indii jedí hovězího cca stejně jako vepřového a drůbeže (ovšemže v Indii žije hodně muslimů, kteří naopak snižují spotřebu vepřového).

Zajímavé by bylo třeba i zjistit, zda vývoj spotřeby vepřového v Německu a Velké Británii výrazněji ovlivňuje přistěhovalectví z muslimských zemí nebo spíše výživová doporučení či snaha omezit konzumaci masa „velkých a chytrých“ zvířat. Jenže chyba lávky, objasňovat není co: v případě Británie ani Německa žádný takový trend údajně neexistuje (a zálibu v uzeninách se svými sousedy nejspíš sdílíme).

Patrné naopak je, že v USA či Německu ale klesá spotřeba hovězího. Obecně ve vyspělých zemích roste spotřeba drůbeže, takže v Británii se již sní více drůbežího než vepřového masa. To by se z hlediska výživy mohlo považovat za žádoucí trend, naopak spotřeba tolik vynášených ryb a produktů moře je ve vyspělých zemích vesměs konstantní. V poslední době zde možná hraje roli nárůst cen, vlivem toho, jak jsou oceány vyloveny? (Ale opět, při jednoduché interpretaci takových dat pozor – když stoupne cena chleba, lidé v Evropě budou konzumovat chleba spíše stejně a omezí výdaje za zboží, jehož cena se přitom nezměnila.)

Jinak asi málokoho překvapí, že hovězí je nejkonzumovanějším masem v Argentině a Uruguay, totéž platí pro Austrálii, Mexiko a Brazílii, jakkoliv i zde roste podíl drůbeže.

Hodně dat, málo jasných závěrů

Opatrné závěry, věříme-li datům National Geographic, by mohly znít následovně:

• Strava ve vyspělých zemích je víceméně stabilizovaná, v posledních cca patnácti letech se přejídáme zhruba stejně jako v minulosti.
• Od určitého bodu již vyšší příjem stravovací návyky moc nemění.
• Mezi vyspělými západními zeměmi nejsou velké rozdíly, co se týče zastoupení jednotlivých složek potravy – alespoň pokud počítáme rýži do stejné škatulky jako kukuřici a nerozlišujeme mezi jednotlivými druhy ovoce a zeleniny.
• Vůči tvrzením o tom, co je prospěšné nebo škodlivé, jsme víceméně rezistentní (což lze přijímat nadšeně i s nelibostí, nejspíš jak kdy).
• Vliv různých „dietetických“ alternativních životních stylů se nezdá nijak narůstat, stejně jako způsob stravování v západní Evropě zatím moc nemění ani přistěhovalectví.
• Za nejvýraznější trend rozvinutých zemích lze asi označit nárůst spotřeby drůbežího masa a ústup od hovězího, naopak vzestup zemí jako Čína, Jižní Korea a Vietnam se projevuje hlavně rostoucí poptávkou po vepřovém. Latinsko-americké země bývají „hovězí“, zde ale vedle rostoucí Brazílie existují i další, méně úspěšné země, tudíž zde je predikce asi obtížnější.