Typologie návštěvníků knihovny - určitě i tady bude někdo normální

Knihovna je místo, ve kterém se tak nějak očekává zvýšená populace lidí bažících po vzdělání, informacích, vědění a poznání. Je to na první pohled dobrá úvaha, která počítá s tím, že takovíto lidé jsou intelektuálně na výši, preferují kulturní požitky nad těmi přízemními.

Autor: SXC

Jenže pracovník knihovny se také často setkává s lidmi, kteří jsou mimo běžnou normu, jsou postižení nějakou obsesí, nápadem, donkichotským přesvědčením, zasmušilostí, plachostí, nekomunikativností, odtržeností od reality a nebo jinými nedostačivostmi. Proč?

Knihovna je místo víceméně veřejně přístupné. Personál tam není kryt zasklenou přepážkou jako v bance, není naladěn a priori velitelským způsobem jako na jiných úředních místech, nemá trestající pravomoci, jako jiní státní zaměstnanci. Naopak je nastaven k pomoci, tedy je spíše přátelský a má snahu vyhovět (zapomeňme na trapné stereotypy přísné vysušené knihovnice s brýlemi a drdolem). Pracovník knihovny (většinou žena) se dostává do pasti své vstřícnosti, která je automaticky stanovena jako jeho profesní role.

Je přece jeho povinností vyhledat, nabídnout, poradit, někdy i přesvědčit v zájmu dobré věci. Jenže lidé problémového ražení hledají v knihovně nejen radu, hledají tam zastání a nezřídka tam chodí se stížnostmi. A mají tak nějak pocit, že je to tak správně.

Na základě zkušeností uvádím lehce nevědecky některé typy čtenářů:

Vilný čtenář

…má tendenci oslovovat knihovnici křestním jménem, které vyčte z visačky, nebo se na něj přímo zeptá. Snaží se vlichotit. Oslovuje netypickými přízvisky jako je: „Paní knihovní“, „Vy jste moje sluníčko“ apod. Tento klient bývá častokrát minimálně o generaci starší než jeho oběť. Chová se přehnaně galantně, jeho řeč je šroubovaná a velmi často se jedná o specialisty přes něco velice úzkého. Tento klient tak má málo příležitostí ke kontaktu se ženami – knihovna je jediné místo, kde se cítí jakžtakž jistě a jeho sebevědomí tím narůstá až do té míry, že si dovolí trochu zaharašit. Jedná se ale většinou o platonické výstřelky (má vlastní žena je výjimkou potvrzující pravidlo).

Čtenář extrémně domestikovaný

…je klient, který se v knihovně cítí natolik dobře, že se chová už docela vlezle a přidrzle. Zpočátku třeba nechce ukazovat průkazku, později začne mezi knihami svačit, přichází a odchází, jak se mu zachce, odběhne si pro nákup a s ním se zase vrátí a samozřejmě ho uskladní ve studovně (pokud ho ovšem rovnou nenacpe do erární knihovní ledničky), nabíjí si telefon výhradně v knihovně; má-li malé děti, může se knihovna stát mimo jiné i hlídacím centrem. Pokud si pracovníci knihovny nevymezí mantinely, pak to končí tím, že čtenář přetřídí knížky v regálech podle barev nebo podle velikosti. Protože „který naiva by hledal knížky podle abecedy“.

Povídavý čtenář

…je hodně podobný klientovi vilnému. Knihovnice ale obvykle takový klient příliš neznepokojuje. Mohou dělat takové to „hm hm“, sem tam do toho vložit „ale nepovídejte“, nebo se to dá obměnit za „a to skutečně až takhle moc?“. Klient se vypovídá, cítí se dobře a příště vás oblaží stejnou historkou. Problém však bývá v tom, že tento čtenář má většinou hodně času a špatnou paměť. Pokud je třeba na něco mu skutečně odpovědět, nezbývá než počíhat si na chvilku, kdy se nadechuje…

Čtenář vyžadující zázraky

…je přesvědčen, že když už informace v knihovně jednou jsou, tak že je její pracovníci samozřejmě zpracují a navíc dodají v poutavé formě. Někdy dokonce řekne na rovinu, že nechce platit právníkovi, je přece jednodušší zajít do knihovny. Další subkategorií jsou to klienti, kteří chtějí půjčit něco, co je proti pravidlům. Z jakých důvodů se domnívají, že je to v jejich případě možno provést, není jednoznačně zřejmé.

Čtenář spáč

…přijal knihovnu zcela do svého životního schématu. Pokud čte, tak čte nejčastěji denní tisk a sem tam si při tom schrupne. Jsem přesvědčen, že se jedná o českou formu anglického gentlemana, který by normálně v Anglii navštěvoval svůj klub. S takovým čtenářem nebývají obvykle potíže, je přesný jako hodinky, má známé zvyky. Jedinou potíží, na kterou lze narazit, bývá vykolejení z běžného cyklu – např. nesmyslné uzavření knihovny o státních svátcích, víkendech a při haváriích.

Čtenář zloděj

…mate tělem, krádež mu z očí prostě nekouká, knihy, nebo spíše časopisy nemusí krást celé, stačí mu jen vytrhnout list. Není radno spoléhat se na zevnějšek – kradou pánové v obleku, paní s malými dětmi i uhrovití pubescenti. Jaké jsou důvody? Někteří kradou ze studu – chtějí si vzít něco, s čím nechtějí být viděni u kopírky.

Autor: SXC

Jiní kradou z šetrnosti, ze zoufalství, nebo prostě ze zvyku. Výjimkou mohou být zloději ze sportu, pro adrenalinový zážitek. Zcela výjimečně se můžeme setkat s pravým kleptomanem, který krade cokoli bez ohledu na cenu nebo užitečnost. Chycení se na kleptomanii mohou vymlouvat, ale když zloděj v převlečení za stěhováka ve skříni pašuje z knihovny Ďáblovu bibli, tak se tutově nejedná o kleptomana.

Čtenář specialista

…většinou jde o klienta, který je na koni pouze v jedné disciplíně, která ho plně pohlcuje, a nedovede pochopit, že ostatní mají úplně jiné zájmy a že rozpočet knihovny nelze utratit pouze za časopisy z druhé strany zeměkoule, kde používají k výrobě levných a energeticky úsporných domů výhradně trusu západoaustralské krávy, který má velice specifické vlastnosti, a on potřebuje vědět jaké a jestli by to náhodou nešlo získat levněji i od našich krav z Podbeskydí.

Čtenář s titulem

…někteří lidé mají titul před sebou jako štít, bez kterého jsou nazí a neschopní. Titul je totiž úředně potvrzené uznání jejich mentální nadřazenosti. Proto podle soudu určitých otitulovaných by to měl každý akceptovat a sklonit šíji před jejich osobou. Když jsou o něj jakkoli ochuzeni, tak se ozvou. Mimochodem, asi to v tomto článku u mého jména zase neuvedli. Jsem doktor. Doktor filozofie…

Tak. A takhle všelijak může vypadat čtenář. Ale určitě se mezi námi najdou ještě i jiní a normální. Jenže: normální čtenář = nudný čtenář. Jak se můžete dovtípit, jeho projev je natolik normální a nezáživný, že o něm nestojí za to psát. Sice se najdou škarohlídi, kteří budou namítat, že takového čtenáře je třeba hledat v regálu v oddělení pohádek, ale určitě někde jsou.

Plná verze textu: BADOŠEK, R. Typologie specifických čtenářů v knihovnách. Čtenář. 2010, roč. 62, s. 66–72. ISSN 0011–2321.

Reklama