Málem se zdá, jako by náprava komunikace byla pohádková živá voda. Snadno odstraní neduhy vztahů. Dá nám zdraví i sílu, jakož i optimistický výhled do budoucna. Tak snadné to není.
Realita je taková, že komunikaci sami vytváříme a zároveň jsme jí výrazně ovlivněni, může tedy poněkud připomínat spor o to, zda byla první slepice, nebo vejce. Někdy je to spíše tzv. začarovaný kruh. Optimisté tvrdí, že komunikací lze změnit partnera a že komunikací se měníme i my samotní. Realisté dodávají slůvko „občas“. Pro skeptiky zbývá dodat „obvykle k horšímu“.
Nemluvíme jen proto, abychom něco sdělili
K v úvodu zmíněným rčením přidáme ještě jedno: mnoho psů zajícova smrt. Motivů, proč komunikujeme, je snad až příliš. Nejde jen o potřebu sdělení. Je zde i potřeba sdílení, touha po bližším kontaktu, po podpoře v nalezení souhlasu, potvrzení vlastního mínění, zlepšení obrazu sebe sama, zvládnutí dané sociální role, uplatnění vlastního společenského statusu, upoutání pozornosti…
Jsou i jiné vlivy. Opomenout nelze ani jev rusky zvaný ustanovka. Česky – ne zcela přesně – zaměření (individuální zaměřenost, naladění osobnosti na mezilidské situace ap.).
Prostředí – v širokém slova smyslu kontext komunikace – nemusí vyvolávat určité vnímání přímo. Působí na subjekt a mění jeho vnímání vyvoláním ustanovky – zaměřenosti na podněty známé z minula. Jde o jakousi fixovanou vzpomínku aktuálně ovlivňující prožitky. Existuje i dispoziční ustanovka. Vyplývá ze svérázu osobnosti individua.
Hodnocení, postoje, obavy, zkušenosti, očekávání mohou být v určitém prostředí natolik zafixovány, že jejich změna je časově mimořádně náročná, a někdy i nemožná.
Osoba A se vůči osobě B chová zle. I když po čase své chování změní, B dosti dlouho změnu nevnímá. Fixace je delší, pokud komunikace probíhá ve stejném prostředí. Podobné „ustanovení“ se netýká jen jednotlivců, ale i celých skupin osob i institucí. Vzpomínám na klientku, jež tvrdila: „Když mám vyplnit nějaký formulář, začnu se třást po celém těle.“ Jiný klient prohlásil: „Základním požadavkem na moji partnerku je, aby se nejmenovala Jarmila.“ Inu, měli své zkušenosti.
Nečitelný partner
Nejenom neschopnost reálné domluvy, ale i celou řadu neurotických příznaků může mít na svědomí tzv. nečitelnost partnera. Nevíme, co a kdy myslí zcela vážně, převážně nevážně nebo třeba i jako ironii, ba dokonce žert. Zásadní problémy to může vyvolat zejména v komunikaci dětí a dospělých.
Dlouho se tradovalo, že dítě zhruba do počátku puberty, tj. do doby věku kolem deseti let, ironii nepochopí. Jen vnímá, že cosi není v pořádku. To pak má negativní vliv na jeho psychickou stabilitu. Pokrok nezastavíš ani zde. Dnešní děti – dle hojně citovaných výzkumů z univerzity v Montrealu – chápou ironii již coby čtyřleté. Leč pozor! Daleko snazší pro děti je porozumět ironii, sarkasmu, řečnické otázce, eufemismu při kladně prožívané společné hře s dospělým, než v konfliktu. Přitom tyto komunikační svéráznosti se ovšem nejčastěji vyskytují právě v konfliktní atmosféře. Čím je dítě mladší, tím více je pak uvrženo do zmatku.
Říkám to, co si myslím, že chceš slyšet
Legendární psycholog ze skupiny v Palo Alto Paul Watzlawick popsal jev zvaný interdependence. Jde o snahu vyhovět partnerovi v komunikaci, odhadnout, co chce od nás druhý slyšet, a to mu sdělit. Mimovolně si ověřujeme, co je vhodné mu ještě říci, aby to přijal. Jinými slovy hovoříme tak, jak si představujeme, že si druzí přejí, abychom hovořili. To pak vede nejen k omylům a nejasnostem, ale i k osobnímu zklamání. Útěšná slova se mohou rozcházet s činy.
Problémy v komunikaci provázejí mnohdy psychosomatické obtíže
„Dvojitý Nelson a kule ve svěráku“ je dle internetového Neviditelného psa termín jednoho z guru počátků tržního hospodářství u nás – Andreje Kopčaje. První část označuje zápasnický chvat, kdy jeden ze soupeřících drží druhého zezadu rukama podstrčenýma jeho podpažím a sepnutýma nahoře za jeho krkem tak, že oběť má velmi omezené možnosti pohybu. Druhá část naznačuje rozpoložení muže, jenž se bojí strašné bolesti natolik, že takříkajíc souhlasí se vším, co je po něm požadováno. Oba postupy mohou výrazně ovlivnit i komunikaci. Pokud se ze vší hrůzy trošku nadechneme, bývá vše jinak než pod tlakem.
Sdělení nevnímáme objektivně
Recepce znamená přijímání. V našem případě jde o přijetí sdělení. Existuje mnoho věcných sdělení, jež nemohou vyvolávat žádné pochyby o svém obsahu. Jsou i sdělení jiná – vztahová. Vlastní obsahová stránka jde stranou. Příjemce z celkového kontextu včetně mimoslovního doprovodu vyvozuje informaci o tom, jak je protějškem vnímán.
Dále jak protějšek – zejména ve vztahu k němu – hodnotí sám sebe, a v neposlední řadě jak hodnotí i jejich vzájemný vztah. Základní problém je v nedostatku objektivity. Máme sklon vidět to, co chceme vidět, co očekáváme, na co máme „ustanovku“.
Co nebylo vyřčeno
Známý výrok profesora Matějčka „Nejvíce děti vychováváme, když nevychováváme“ poněkud připomíná komunikační jev zvaný agování. To, co není řečeno, je jakoby přesunuto do chování (činů) jedince. Někdy se taková situace nazývá přehrávání.
Nic sice neřekneme, ale jednáme tak, že slova jsou vlastně zbytečná. Místo přehledného schématu „otázka-odpověď“ nebo „výzva-reakce“ zaplevelíme komunikaci stavem, o němž lze konstatovat: „Čert aby se v tom vyznal.“
Ještě jednou z poznatků školy v Palo Alto. Jako první použili termín komunikační manévr. Jde o postup, jak komunikovat se skrytým obsahem. Tj. vyhnout se požadavku „řeč budiž jasná“, zmást protějšek. Usilovat o dosažení cíle skrytě…
I mlčení je formou komunikace
Možná poněkud překvapivě – jedním z nejtvrdších komunikačních manévrů je mlčení. Ne „souznění beze slov“. Spíš pravý opak. Tj. situace, kdy sice lze mlčet, ale nelze nekomunikovat. Namátkou „tichou domácností“ uvrhneme protějšek do velmi nepříjemných úvah.
Závěrem si dovolím osobní vzpomínku. Můj zřejmě nejsilnější psychologický zážitek za víc než půl století v profesi se týkal cvičné psychoterapeutické skupiny. Tvořili ji mladí psychologové a jeden výrazně starší lékař. Pan doktor si dával záležet, aby se od nás – zelenáčů – poněkud odlišoval. Pro ilustraci: my chodili v džínách, tričku a svetru; lékař v obleku, bílé košili a s motýlkem u krku. Skupina byla vedena nedirtektivně. Hodně se v ní mlčelo. Jednou jsme si řekli: „Když mlčet, tak mlčet! Budeme mlčet celý víkend. Uvidíme, jak si s tím vedoucí skupiny poradí.“
V pátek večer jsme usedli do kruhu a vskutku mlčeli. Zhruba po třech hodinách na nás začal onen lékař křičet. Prý proč ho mučíme, jakým právem ho vystavujeme strašným vzpomínkám. V onom tichu se mu vybavovaly zážitky z časů holocaustu. Jako dvanáctiletý musel s rodiči do Terezína. Za rok nato jel transportem do Osvětimi. Rodiče šli po příjezdu do plynové komory. Jeho zachránil jakýsi kápo. Ukryl ho na svém bloku, živil ho. Muž na nás přímo řval, zda si dovedeme představit, jaké to je, platit za kus chleba análním sexem. Děsivé vzpomínky pokračovaly a na řadu přišly i značně dehonestující sexuální fantazie. Muž, který otevřel svoji třináctou komnatu, by tak nikdy neučinil, kdyby se předtím delší čas nemlčelo.
Od té doby vím, že mlčení má své kouzlo v pohodě. Je-li ovšem spojeno s napětím, může být tvrdým útokem na psychickou stabilitu.
Ne mocní – bezmocní – se zkrátka můžeme cítit v důsledku různých typů komunikace.
ČLÁNKY DO MAILU