Paní Kitty Genoveseová se večer vracela z práce. Nedaleko jejího bydliště ji napadl násilník. Pokusila se mu bránit, volala o pomoc. V okolních domech se začala rozsvěcovat okna. Kdosi na agresora zakřičel. Ten se zřejmě lekl. Vzal nohy na ramena a zmizel. Vyděšená Kitty spěchala k domovu. Nedošla tam. Pár metrů před cílem ji totiž stejný lotr napadl znovu. Křik oběti nepomohl. Nikdo ho neslyšel, nebo – což je pravděpodobnější – nereagoval. Mladá žena marně bojovala se svým vrahem takřka třicet minut.
Kořeny neochoty pomoci
Psychologové v souvislosti s tragédií mj. zkoumali kořeny neochoty pomoci druhému, který je v ohrožení života. Odpovídáte-li jim např. odkazem na špatnou výchovu, egoismus, moderní „velkoměstskou slepotu a hluchotu“, odcizení, degradaci mezilidských vztahů, vymizení sociální kontroly… máte pravdu. Navíc tu hraje podstatnou roli jev zvaný dynamika sociální situace. Patří sem různé souvislosti, způsob vnímání útočících i ohrožených lidí, postoje, předsudky a stereotypy.
Lidé s výrazně vyšší pravděpodobností pomohou, pokud situaci vnímají jako „naléhavý stav nezasloužené nouze“. Tj. mají pocit, že se na vzniku krizové situace postižený nepodílel. Namátkou s nesrovnatelně vyšší pravděpodobností pomohou člověku, o němž ví, že leží na zemi po srdeční příhodě, než opilci. Ochotu pomoci výrazně zvyšuje pocit bezvýhradnosti vlastní zodpovědnosti za to, co se stalo. Naopak typickým vysvětlením „odvrácení se bez pomoci“ je pocit typu „o to se má starat policie (hasiči, úřad X, starosta, plavčík atd.). S vyšší pravděpodobností pomáhají lidé sebevědomí, takoví, kteří se považují v životě za úspěšné. Podceňující se osoby bývají v aktivitě blokovány obavami z nezvládnutí nároků, zesměšnění. Bojí se, že nechtěně vyvolají další komplikace, za něž budou zodpovědní a v konečném důsledku postižení.
Ve společnostech, kde je dominantní tzv. blbá nálada, se pomoci nadějete méně než tam, kde jsou lidé spokojení
Zhruba v době, kdy byla formulována tato zjištění, vytvořil americký psycholog Andrew Salter soubor základních asertivních práv. Jedno, dosti podstatné, zní: „Máš právo posoudit, zda a nakolik jsi zodpovědný za problémy druhých lidí.“ Často k tomu bývá přidávána zjednodušená ilustrace: „Slyšíte-li volání: ‚Pomozte mi, topím se!‘ musíte nejprve zvážit, zda umíte plavat.“
Základní kameny slušné společnosti
Jsou jimi norma vzájemnosti a norma sociální zodpovědnosti.
Vzájemnost apeluje na pomoc těm, kteří nám pomohli. V moudrých knihách najdeme poznámku – tato norma může být omezena kastovními rozdíly. Po pravdě řečeno – nejen jimi.
Pro ilustraci: V rodině X se traduje příběh praděda. Ten jako c. k. vojín (původu židovského) kdesi u Pijavy v bubnové dělostřelecké palbě zachránil s nasazením vlastního života těžce zraněného vysokého důstojníka. Obdržel metál – za hrdinství. Zachráněný mu po čase upřímně děkoval a nabízel kdykoliv jakoukoliv pomoc. Léta plynula, nastal čas norimberských zákonů. Bývalý vojín – nyní povinen nosit Davidovu hvězdu – požádal onoho druhdy rytmistra – v té době již vysokého funkcionáře NSDAP – o pomoc k získání povolení vystěhovat se z Protektorátu. Obratem obdržel srdečný, přátelský i po letech vděčnosti plný dopis. Samozřejmě, bývalý důstojník vše zařídil a je rád, že může pomoci a splatit dobro dobrem. Za několik dní přišel další dopis – předvolání na vystěhovalecké oddělení Gestapa. Předvolaný se domů již nevrátil. Nejel ani jako ostatní do Terezína. Byl odeslán přímo do Buchenwaldu. Za pár týdnů obdržela rodina oznámení o jeho smrti, údajně v důsledku srdeční slabosti, a navíc účet za urnu a zpopelnění těla.
Norma sociální zodpovědnosti vyžaduje pomáhat slabým, bezbranným, chudým, bezradným, všem handicapovaným osobám, zejména pokud se ocitli v náhlé nouzi. Pokud se vám (docela nedávno) takříkajíc protočily panenky nad daňovým přiznáním, vězte, že platí zásada: „Bohatí nechť přispívají k obecnému dobru víc než chudí.“
Obranný mechanismus našeho já – popření
Tzv. obranné mechanismy jsou techniky, jimiž se vyrovnáváme s náročnou situací, stresem, konflikty jinak než vědomým jednáním. Do jisté míry je užívají všichni lidé. Povzbuzují jimi vlastní sebedůvěru, odstraňují pocity neúspěchu, viny. Mezi nejčastější patří popření.
Popření znamená vyhýbání se vnímání a řešení bolestné nebo úzkost vyvolávající situace. Je to forma tzv. percepční obrany. Do vědomí připouštíme pouze některé informace. Mírným, leč typickým projevem popření je nebrat na vědomí některé své špatné vlastnosti, chyby, pohodlnost a třeba i neochotu angažovat se formou pomoci druhým.
Zde může dojít ke kombinaci s jiným obranným mechanismem – racionalizací. Nesprávné chování je vysvětlováno přijatelnými motivy. Když nepomůžeme, byť můžeme a chceme si zachovat tvář, lze popřít a racionalizovat např.:
- Závažnost situace – např. „není to tak zlé“, „kdo ví, co to tam je za hluk“.
- Možnost úspěšného vlastního angažování se – např. „nedá se nic dělat“.
- Vlastní kompetenci – např. „po tom mi nic není, jde to mimo mne“.
- Vlastní odpovědnost – např. „nikdo si toho nevšímá, nebudu si všímat také“.
Kdo je spíše ochoten pomoci
Dost je známo o tom, jak reagují lidé na předstíraný zdravotní kolaps. Tj. na zdravotní nesnáze zahrané figurantem. Staršímu muži s nadváhou se dostává víc pomoci než mladšímu, štíhlému. Žena může očekávat víc pomoci než muž obdobného věku. Víc pomoci je poskytnuto nemocnému volajícímu o pomoc než mlčícímu. Šaty – ne snad dělají člověka, ale – ovlivňují míru pomoci, jež se mu dostane. Špatně oblečený a zejména špinavý má oproti dobře oblečenému smůlu. Pomáháme spíše tomu, kdo nás vzhledem nebo demografickými charakteristikami připomíná. V zaplněném dopravním prostředku lidé ochotněji a spontánně uvolní místo spolucestujícímu s hůlkou. Ještě víc zapůsobí berle.
Lidé s dobrou náladou pomohou častěji a ochotněji než osoby s náladou špatnou. Nejde jen o ryze osobní ladění. Ve společnostech, kde je dominantní tzv. blbá nálada, se pomoci nadějete méně než tam, kde jsou lidé spokojení. Ochotu pomoci zvyšuje pocit uspokojení vlastních životních potřeb. Míru pocitu sociální zodpovědnosti lze měřit i psychologickými testy. Vysoký pocit této zodpovědnosti zvyšuje namátkou pravděpodobnost pomoci neznámým osobám při dopravní či jiné nehodě. Pozoruhodné je zjištění nepřímé úměry mezi počtem osob, jež potenciálně mohou pomáhat, a ochotou pomoci. Je-li altruismus spojen s pocitem „to musím zvládnout sám“, angažujeme se víc, než je-li přítomno několik osob. V psychologii obecně platí tvrzení „celek je víc než soubor částí“. U potenciálních altruistů tomu může být naopak. Každý jednotlivě by učinil víc, než k čemu se odhodlá ve skupině. Říká se tomu „jev rozložení odpovědnosti“.
Memento z psychologických výzkumů
Místo výběru mouder cituji kritické slovo z vlastních řad.
Počty kamuflovaných situací sledovaných pro výzkumné účely rychle rostou. Neméně rychle roste míra informovanosti běžné populace o jejich používání. Nabízí se racionalizace typu: „Nebudu si toho všímat. Jen bych dělal šaška ve výzkumu nějakého ‚postdoka‘ (postdoktoranda).“ Přesto platí: Raději být nevědomky pokusnou osobou ve výzkumu než nepomoci bližnímu v nouzi.
P.S.: Pod pojem nouze lze zařadit jak ohrožení zdraví a života, tak stav, kdy pro nesplnění podmínek grantu nepřišel honorář a složenky čekají na zaplacení. Altruismus je mnohočetný.
ČLÁNKY DO MAILU