Názory k článku Nechali ji umřít. Kde se bere neochota pomoci druhému

Prosím vás, až budete o tomhle příště psát, příběh Kitty Genovesové už nepoužívejte. Nejde o příklad neochoty pomoct, ale o příklad mizerné novinařiny. Ve skutečnosti se to neodehrálo "večer", ale v půl čtvrté ráno, a velká většina lidí spala. Jeden z těch, co ještě nespali, na útočníka zařval, a ten utekl, ale to už byla Kitty vážně zraněná, což v té tmě ovšem nebylo vidět. Druhá fáze útoku se odehrála ve vstupní chodbě domu, kam nebylo vidět, a Kitty už byla tou dobou polomrtvá a na žádný účinný ani hlasitý odpor se nezmohla. Slavný článek New York Times, který popisoval, jak tu vraždu několik desítek lidí sledovalo a nikdo nezavolal pomoc, byl naprosto vycucaný z prstu.

I samotné Timesy od té doby připustily, že ten tehdejší článek stál za houby, tak už snad není žádný důvod jeho mylné informace dále opakovat.

(Jo, a byla to slečna, ne paní.)

Máte naprostou pravdu. Kdyby se autor alespoň podíval na Wiki, nemusel šířit ty bludy dále. Pan prezident má pravdu když hodnotí úroveň většiny českých novinářů.
tsd

Dobrý den, děkuji za upozornění, předala jsem autorovi a tlumočím, že příběh je takto publikován v psychologické literatuře, ze které autor vychází. Osobně jsem příběh neznala, příště lépe ověřím. Mějte se pěkně LK Vitalia.cz

No, jestli se toto píše v odborné psychologické literatuře, pak jsem rád, že žádného psychologa, který vychází z takové "odborné" literatury, nepotřebuji a doufám, potřebovat nebudu.

Pomáhat slabším a neustupovat silnějším. To jsem četl kdysi v pohádce. Realita je taková, že parta ožralých Nizozemců málem zabila číšníka. Po shlédnutí videa vím naprosto jistě, že bych mu nešel pomoci. Zavolal bych policii, ta to má v popisu práce, ale riskovat život? Hřbitovy jsou plné podobných hrdinů, stačí si vzpomenout na pana Velíška. Je hezké, že po něm pojmenují nadaci, méně hezké je, že zanechal vdovu a sirotka.

Vážení čtenáři, děkuji za zájem o problematiku i za upozornění, že v psychologii tradovaný příběh agresora a jeho oběti se odehrál poněkud jinak. Nicméně podstatné je, že mnou zmíněná verze vyvolala v USA velký odborný zájem o společensky aktuální problém. Za uplynulé půl století se jeho palčivost nezměnila. Možná zvýšila - viz kauza číšník kontra občané Holandska.
Původní - vámi oprávněně kritizovaná - verze není výmysl ani popletená zpráva Radia Jerevan. Podstata je reálná a chyby ve zprávě nevidím jako podstatné.
Dokonce si troufám říci, že analýza diskursu původní a opravené zprávy by byla takřka stejná.
Tj. samotná žena byla při návratu z práce (ne v obvyklou dobu) napadena násilníkem. Odehnal ho křik, který byl odpovědí na ženino volání o pomoc. Nikdo jí nešel na pomoc. Žena pokračovala v cestě, násilník ji napadl znovu a zavraždil.
O tom, co je, jak se provádí a k čemu slouží analýza diskursu, existuje bohatá odborná literatura.
Tím lépe pokud nepotřebujete služby psychologa, pane -tsd-. Vše dobré ovšem může být k něčemu zlé. Pravděpodobně se v rozhovoru s ním nezamyslíte nad existenci obranných mechanismů Ega. Slouží k zachovávání harmonie, naší psychiky... Tyto nevědomé způsoby percepce a chování využíváme, když hrozí narušení vnitřní psychické rovnováhy. Pomáhají zachovávat pocit vlastní hodnoty v široce pojatých situacích neúspěchu, selhání, při pocitech viny, studu apod.
Negativní zážitky vyvolávají vnitřní napětí, úzkost. Pracuje se zde mj. i s přesunem tenze a odreagováním se na tzv. obětním beránkovi. (Tím mohou být např. psychologové, novináři atd. TGM kdysi glosoval situaci: „Zdražili cukr. Hurá na Židy!!“)
Jedním z několika desítek obranných mechanismů je např. intelektualizace – buď je to vyjádření bolestných pocitů chladným a neosobním intelektuálním jazykem, nebo to znamená zaměření intelektuálních zájmů na oblast vytěsněných přání – např. člověk s vytěsněnými pedofilními sklony se stane vědcem, který toto téma intenzivně studuje. V obou variantách se věnujeme jen určitému aspektu toho, co je pro nás osobně podstatné.
Snad nejrozšířenějším obranným mechanismem je racionalizace. Je to jakési pseudozdůvodnění skrývající vlastní chyby. Typickou racionalizací by bylo např. tvrzení: „K psychologovi nepůjdu, protože v odborné psychologické literatuře je citována zpráva z novin, jež - jak se později ukázalo - byla nepřesná.“ Ledaskomu to subjektivně zní mnohem lépe než reálnější: „K psychologovi nepůjdu, protože by mi mohl sdělit něco nepříjemného.“ Samozřejmě výše uvedené není váš případ.
Nemyslím si, že právě vy pomáháte svému Já obrannými mechanismy. Nečiním diagnózy „od boku“.
Poučili jste mne o tom, že ani vysoce seriozní a prestižní noviny nemusí mít ve všem pravdu. Na oplátku říkám, že motivy našeho jednání mohou být složité a nemusíme na ně mít náhled. Tím naši diskusi končím a ještě jednou děkuji za vaši odezvu.
Tomáš Novák

Děkuji za reakci pane doktore. Přečíst a pochopit Váš názor však vyžadovalo velké soustředění. Mám povahu méně složitou a mám rád jednoduché a jasné odpovědi, kterých jsem se ovšem nedočkal.
Utvrdilo mě to jen v přesvědčení, že bych vyhledal psychologa jen v případě krajní nouze.
tsd