Já myslím, že chybu dělá ten, kdo po dítěti touží, ale z nějakých důvodů jeho pořízení si pořád odkládá. Takový člověk (ať už žena nebo muž, abychom pořád nemluvili jen o ženách) pak opravdu jednou může litovat. Pokud ale někdo po dětech vůbec netouží a nemá k nim žádný vztah, proč by měl litovat, že si nějaké nepořídil? Takový člověk by spíše litoval, pokud by si nějaké pořídil (i s takovými případy jsem se setkala). A to je hodně smutné, protože to odnáší nejen ten, kdo udělal chybu (měl nechtěné dítě), ale právě i to dítě.
Říkáte, že nešťastných bězdětných žen je mnoho. Nevím. Kolik jich znáte třeba Vy? Já znám docela dost už starších bezdětných: jsou-li mezi nimi nešťastní lidé, obvykle jsou to ti, kteří zůstali bezdětní nedobrovolně, ať už proto, že děti mít nemohli (to je, myslím si, opravdu tragické), nebo je odkládali tak dlouho, až bylo pozdě. Naopak lidé, kteří se k bezdětnosti rozhodli dobrovolně, obvykle věděli, do čeho jdou a teď se nediví. Dobrovolně bezdětnou/ého, kterou/ého by třeba v 50 najednou popadla touha po dětech a láska k nim, jsem nepotkala (čímž netvrdím,že nejsou). Mimochodem, co nešťastní dětní? Ti podle Vás nejsou?
Prostě si myslím, že neexistuje patent na štěstí, každého rozhodnutí má svá plus i minus a každého můžete jednou litovat. Je ale lepší litovat svého vlastního rozhodnutí než se nechat k něčemu „ukecat“. Čili kdo chce děti, ať je má, kdo je nechce, ať je nemá, a všichni ať jsou připraveni nést důsledky svého rozhodnutí. Toť vše, jdu chystat věčeři.