Je dobře, že v současné době je normální zahlásit nechci děti. Já jsem nikdy děcka nechtěla, nesnáším děti a vím to jistě. Vzhledem k tomu, že manžel děti chtěl a dost se na to těšil šišlal o nich rozplizle a bylo jasné že o to stojí hodně a manželství bez děcka by asi rozpustil. Nešlo tehdy otevřeně říct nesnáším děcka a žádné nechci, když je vztah pěkný ...takže mám tři děcka dnes už dospělé, přežila jsem to ale teda nic pro mně, poctivě jsem si to odkoroutila a už jsou pryč z baráku, konečně. Asi moc hnusné pro některé, ale já to tak fakt mám, já jsem měla intenzivní pocit jak byly malé že nejhorší je že to stvoření nejde vypnout, vůbec se nedivím, že některé matce se stane že děcko co nepřetržitě řve dokáže i zabít. Já jsem to tak silné neměla ale pamatuju si ještě ostře že jsem byla nejšťastnější když si je odvezla babička - moje maminka v létě na týden i dva, ona byla klasicky připosraná z vnoučat. Jen tehdy jsem mohla normálně žít a vždycky jsem se na to těšila, v sobě vduchu jsem si říkala jak jsem hnusná matka - mně by totiž vůbec nevadilo kdyby si je nechala nastálo. Nemyslom že k tomu aby někdo nechtěl děcka musí být nějaký pojmenovaný důvod. Když je nechce nemá je mít. Člověk pozná co chce a co nechce. Já to mám asi hodně vůči těm děckám negativní, manžel mně pozval třeba na večeři nebo na vínko, ale pokud mně vzal do podniku kde kvičí děcka ze slušnosti dokážu čtvrt hodinky posedět a pospíchám pryč, teď je nějaká blbá móda že třeba v rekreační oblasti kde se běžně jí venku na terase restaurace tak tam nastavějí plno jakýchsi šílených hlučných prolézaček, kolotočů, houpaček a trampolín a opičích drah a hromada děcek tam dělá kravál pár metrů od obědvajích návštěvníků, asi jim ty poblbané současné děcka téměř všecky hyperaktivní a navíc nevychované prostě nevydrží sedět u stolu, je to tam pak jak v ZOO v pavilonu opic, hnus. Takovým místům se velkým obloukem vyhýbám naskakuje mi z toho doslova husí kůže, prostě nesnáším děcka.