A ještě dodávám....vnoučata mi nic neříkají, nechci je ani vidět, dopředu hlásám že je nebudu hlídat protože nechci a stačí mi když to vidím na fotce naživo to tady nechci. Jsem v případě vnoučat důraznější, pokud jde o další generaci už nemám důvod cokoli zastírat, je to už život mách dětí a kolik si do něj nadělají děcek s tolika se budou muset otravovat a sami, beze mně. Nevadí mi hlasitě a zřetelně se předem bránit aby to některé mé dítě nezkoušelo obejít, že o ta vnoučata opravdu nestojím naživo, vím že jsou a jsem ráda že jsou zdravá ale ať si je proboha nechají doma já chci mít klid, konečně mám celkem pěkný život a moc těch dnů už mi možná nezbývá, nedám ani jeden den prožitý nějakým otravováním se s děckama, nikdy mně nenapadlo chlubit se fotkama vnoučat řeba kolegyním v práci, ani fotky nenosím u sebe. Zatímco ony jsou schopné si navzájem přehrávat videa vnoučat a rozplývat se nad těma fakanama, je mi to zcela cizí, na dětech žádného věku neshledávám vůbec nic roztomilého, nechápu ty vášnivé babičky vykupující v obchodech kdejaké kraviny pro vnoučata, tedy ani jako babička za nic nestojím. Své děti jsem vychovala tak nějak dobře, průměrně, normálně, stojí pevně v životě i mají zdravé názory. Naštěstí zafungovaly skvěle PUDY a když se mi dítě narodilo měla jsem ho ráda, i když teda tak nějak střízlivě, nevyšilovala jsem jaké má pjstíckya nozicky a ťuťu ňuňu se nekonalo. Připadalo mi vyloženěsprosté, že ačkoli děti chtěl manžel a ne já, tak komplet jsemse jim věnovala já, já, já od péče, vaření, výchovu až po zábavu, manžel je sice strašně chtělale vůbec se jim nevěnoval, raději než s dětma byl všude jinde. To jsem nikdy nepochopila, ale přežili jsme to ve zdraví.