Ty co nechtěj nikdy mít dítě jsou jednoduše sobci, kteří se nechtějí vzdát svého pohodlného života! Je jim jedno, že po nich nic nezůstane, hlavně užívat života plnými doušky a po nás potopa. Honit se za svou bezvýznamnou kariérou, kterou považují za strašně důležitou, ale neuvědomují si, že v zaměstnání je každý nahraditelný a že i bez nich to bude fungovat. A přitom jim uniká hlavní smysl života, to o co usiluje každý živý tvor na téhle planetě: předat své geny svým potomkům. Dokáží si vymyslet spousta důvodů pro své rozhodnutí, dokáží si to obhájit sami před sebou, ale věřím, že někde uvnitř vědí, že nedělají správnou věc.
Nezbývá než doufat, že tito prázdní požitkáři, tato slepá větev evoluce vymře dřív než stačí svojí životní filozofií nakazit další generace.
To není v žádném případě pravda. Naopak, někomu může připadat sobecké starat se pouze o své dítě, když má možnost nějakým způsobem investovat do mnohem více dětí – možností je mnoho.
Kariéra není pouze vnitrofiremní kariéra.
Obzvlášť v dnešním informačním věku se člověk „nerozmnožuje“ zdaleka jen geny, nebo Vy snad čtete více o Einsteinových dětech než o teorii relativity?
Někteří z nás jsou skutečně pouhými požitkáři. Ale i tací, ač se to nemusí na první pohled zdát, mohou být zásadní oporou pro druhé (podívejte se na Maslowovu pyramidu lidských potřeb), tzn. i jejich existence může mít zprostředkovaně „vyšší“ smysl.
Ještě k těm požitkářům: Pokud budete, byť jako bezdětný požitkář, vlastnit systém poskytující živobytí řekněme 1000 otcům a matkám, už tak bude mít Váš život pravd. větší smysl, než kdybyste byl sám typickým otcem náležícím ke střední třídě.
Ne, nečtu o Einsteinových dětech ale jednou možná budu číst o jeho pra(pra)vnucích, kteří zdědili jeho genialitu a přispěli lidstvu třeba i něčím významnějším než byla teorie relativity. Je smutné, když se nadaní a inteligentní lidé rozhodnout nemít děti a zahodit tak genetický potenciál, který zdědili po předcích. Člověk ale nemusí být zrovna génius aby pro něj bylo důležité předat své geny, vyjímečné vlastnosti se nemusí projevit v každé generaci. Jsme jen malé dílky dlouhého řetězu evoluce. Pokud bychom chtěli tento řetěz přerušit, znamenalo by to, že pohrdáme naší genetickou výbavou, kterou jsme zdědili po předcích, tedy pohrdáme sami sebou.
Vetsina lidskych vlastnosti, predavanych pri spojovani chromozomu, neni nijak unikatni ani vyznamna, odchylky v lidskem genomu jsou mezi vsemi jedinci velmi male. Vetsina lidi tedy svymi potomky nic duleziteho svetu nepreda. Pokud by smyslem rozmnozovani melo byt obohacovani lidske dedicne informace o „zajimave“ vlastnosti jako je inteligence, tvurci nadani apod., melo by vetsi smysl DNA vybranych jedincu slechtit umele. Jenze to by se vam asi tolik nelibilo, predpokladam :)
Podle vědců DNA obsahuje 80–90% dispozic k inteligenci chování a vývoji ať již mentálním nebo fyzickém a pouze z 10–2% vývoj může ovlivnit prostředí a výchova. Proto nebuďme zlí k lidem, kteří nechtějí děti nepoť se s tímto „syndromem“ pravděpodobně již narodili. %výše uvedená jsou vědecky podložena.
Diky za radu, zatim me to velmi bavi, i kdyz potomky behem toho procesu zatim nemam potrebu tvorit.
BTW, kdyz uz mate tu sympatickou prezdivku, mozna znate i reprodukcni strategii vlci smecky…
Nevím, proč by člověk musel být zrovna sobec kvůli tomu, že nechce mít dítě. A už vůbec ne požitkář! Důvody, které si k tomu lidé vyberou, není třeba nijak zesměšňovat – bezvýznamná kariéra, uniká jim smysl života atd. My přece nejsme jenom zvířata bezmezně ovládaná svými pudy. Tudíž když se někdo rozhodne pro „nepředání genů“, není to čistě proti jeho biologickým nastavením, protože lidský tvor si za smysl života může vybrat cokoliv – vědeckou práci, publikaci textů, život s partnerem – a může tím dát světu a lidstvu mnohem víc, než kdyby měl dítě. A to není jen o kariéře a sobeckém užívání, je to jejich svobodné rozhodnutí, které nemá právo nikdo kritizovat jenom proto, že většinová společnost to tak dělá.
Právo kritizovat má kdokoli kohokoli. Dokonce je i v zájmu většinové společnosti kritizovat takový životní model, z kterého získává minimální profit, a naopak uznávat ten, z kterého má profit maximální. Problém samozřejmě nastává s touhou definovat několik univerzálních modelů, proto je patrně nejlepší zůstat u hodnocení jednotlivých komponent.
Skuste si poratat sumu, ktoru prispieva stat rodicovi pocas celej starostlivosti o dieta – pridavky, skolne, atd…
A potom ked sa z neho stane dospely clovek, ktory sa zamestna, tak zratajte, ze za aky dlhy cas, to formou dani a socialnych odvodov do statu vrati.
Mne to vyslo cca 6–7 rokov aktivneho pracovneho casu.
To znamena ze po tych 7rokoch budu tie „deti“, z ktorymi sa rodicia trapili(vychovavali ich, prebalovali, travili s nimi cas…) pracovat na penziu nielen svojich rodicov ale hlavne tych „prazdnych pozitkarov“, ktorych stale pribuda, pretoze porodnost klesa…
ČLÁNKY DO MAILU