Autory textu byli Zdeněk Dytrych, Zdeněk Matějček a Vratislav Schüller. Vyšel roku 1975 jako brožura vydaná tehdejším Výzkumným ústavem psychiatrickým. Termín jako takový pojmenoval světově uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček.
Co se dozvíte v článku
Citová deprivace dítěte
V té době byl již běžně používán termín syndrom (souhrn příznaků) citové deprivace. Tím je míněna specifická forma strádání dítěte, která vzniká v důsledku neuspokojení jeho základních citových potřeb, a to dlouhodobě. Toto postižení je komplexní. Přesto lze najít některé typické projevy.
Projevy citové deprivace u dětí různého věku
- Děti do tří let trpí opožďováním psychomotorického vývoje povrchností citů a sociálních vztahů, apatií nebo rozmrzelou náladou. Výrazně zpomalený je i rozvoj řeči.
- Od tří do šesti je typická povrchnost citových vztahů, přetrvávají a prohlubují se problémy s řečí. V závěru je zřejmá nedostatečná připravenost pro školu.
- U dětí školního věku deprivace blokuje patřičný rozvoj intelektových schopností. Problémy bývají v sociální sféře, ve škole se projevuje jako „šaškování“, nebo naopak apatie, dále se objevují návaly agresivity a slabší prospěch.
Deprivované děti se i při dobré inteligenci špatně učí. Mívají problémy s běžnými sociálními návyky a začleněním do kolektivu.
Častá je neschopnost přiměřeně zvládat frustraci. Podobně i nedůvěra k lidem – na straně druhé se objevují naivní, povrchní pokusy o přilnutí k osobám, jež nechtějí nebo nemohou být dětem oporou.
Objevit se mohou i nejrůznější neurotické potíže. Typická je experimentace s návykovými látkami. Již v tomto věku se může objevit závislost na alkoholu i jiných drogách. To vše platí pro děti, jejichž vývoj je bezprostředně po příchodu na svět v normě. Deprivace mimo jiné také zvyšuje dopad organicky podmíněných postižení nebo vývojových odchylek dítěte. Platí to i naopak. Citově vřelá rodina dokáže zázraky právě v kompenzaci zmíněného.
Důsledky prožité deprivace mohou přetrvávat i do dospělosti. Zcela typické jsou problémy v partnerských vztazích.
„Divné“ děti
To dítě není neurotik ani netrpí ADHD, a přesto je divné… Tak by se dalo popsat deprivované dítě.
Není pilné ani snaživé. Je nesvědomité, snadno dráždivé, mívá zlostné výbuchy i pro maličkosti. Má jen ojedinělé a krátkodobé přátelské vztahy.
Často se tzv. předvádí, upoutává na sebe pozornost. Je to slovy profesora Matějčka „snaha bezcílná“. Není totiž patřičně usměrňována a „organizována“ citovým vztahem k primárním vychovatelům. V jeho osobnosti najdeme rysy připisované rváčům, ale i zbabělcům. Samozřejmě nemusí být vždycky tak zle, což ovšem neznamená, že je dobře.
Subdeprivace – deprivace v menším měřítku
Jde o poměrně nenápadné postižení dětí vyrůstajících ve vlastních rodinách, a to v méně příznivých sociálních a citových podmínkách. Profesoři Josef Langmeier a Zdeněk Matějček zhruba před desetiletím korigovali do té doby okřídlené rčení „lepší špatná rodina než výborný ústav“.
Pokud rodina neposkytuje přiměřenou míru podnětů, prosazují se v ní osoby nezvládající duševní onemocnění, má minimální sociální a kulturní úroveň, je to zlé.
Velký problém může nastat i v rodině na první pohled zcela úspěšné. Namátkou výrazně dvoukariérové. Nemusí jít jen o situaci, kdy jak matka, tak i otec nemají na dítko čas, neb s nimi stojí a padá osud rozličných korporací. Mohou namátkou od rána do noci pracovat kdesi v malé dílně, hospůdce nebo v obchodu. A může to být ještě jinak. Rodiče mají času na dítko dost, ale nejeví o ně zájem, zacházejí s ním neosobně, jakoby mechanicky. Je jim jedno. Chybí jejich citová angažovanost. Důsledkem bývá víc zdravotních potíží, problémy ve škole, nedostatky v sociálních vztazích.
Zkrátka citová deprivace, byť v menším provedení.
Při subdeprivaci se objeví:
- narušení interakce mezi rodiči a dětmi,
- narušení schopnosti seberegulace rodičů,
- kognitivní nedostatky rodičů,
- napětí v rodině vyvolávající stres,
- nízká úroveň schopnosti vcítění se a sociální opory.
Máma si mě nevšímala…
Aneb subdeprivované děti v dospělosti. Mottem kapitoly může být výrok klientky psychologa – dámy t. č. již středního věku. Konstatovala: „Moje máma si mě poprvé pořádně všimla, až když jsem otěhotněla.“ Jen na okraj – otěhotněla vskutku velice brzy.
Subdeprivované děti bývají s odstupem času častěji než ostatní nespokojeny se svým životem. Tj. jak s novou, jimi vytvořenou rodinou, tak se zaměstnáním i s výdělkem. Zajímavé je, že výdělky nebývají nižší, než je průměr dané věkové a vzdělanostní skupiny.
Mívají víc konfliktů, a to jak s blízkými lidmi, tak i s kolegy v práci i s nadřízenými. Mají méně přátel. Častěji než je obvyklé prožívají v přátelství zklamání. Nebývají příliš angažováni v zájmových, kulturních a sportovních organizacích.
Doba zahájení sexuálního života je srovnatelná s obdobnými skupinami bez subdeprivace. Sexuálních partnerů či partnerek ale mívají víc. Častější je pocit zklamání z partnerských vztahů. Méně zde zdůrazňují význam citu a vzájemné solidarity. Více zdůrazňují ekonomické zabezpečení. Později než ostatní prahnou po pokračování rodu – po dítěti.
Z řady výzkumů – v úvodu citovaných autorů – mají velmi blízko k typickému profilu již dospělých dětí osob závislých na alkoholu.
Pohled po letech
Výzkumy týmu zmíněných autorů proběhly z dnešního pohledu v dávných, totalitních dobách. Pomineme-li ekonomické, politické a sociální rozdíly, jde o dobu, kdy nebyl internet, knihkupecké pulty se neprohýbaly pod stovkami populárně naučných knih. Západní teorie o výchově i výživě spolehlivě filtrovala železná opona.
Vše je dnes jinak. Stále stejně ale platí:
Má-li se dítě vyvíjet v zdatnou a lidsky zralou osobnost, musí vyrůstat v citově vřelém a stálém prostředí. Optimální rodičovské postoje nejsou jen záležitostí výuky, informací, dovedností, prožitku těhotenství, přítomnosti otce u porodu ani volby v dilematu „kočárek, nebo šátek“. Jejich základy jsou v prožitcích jistoty, důvěry a zázemí od raného dětství.
ČLÁNKY DO MAILU