V loňském roce investigativní tým mezinárodní organizace Compassion in World Farming (CIWF) provedl průzkum ve velkochovech králíků v Evropské unii. Během několika měsíců navštívil šestnáct farem v pěti zemích, kde žijí králíci v klecových chovech. Zjišťoval, jak dlouho a kde vlastně žije králík, který se nejmenuje Tonda III. a nebydlí u babičky v králíkárně. O průzkumu i intenzivním průmyslovém chovu zvířat nám poví zástupce CIWF pro Českou republiku Romana Šonková.
Konec doby klecové nejen pro kuřata
Byť existuje od roku 1967, u nás CIWF příliš velkou osvětu nemá. Jde o mezinárodní organizaci, která usiluje o ukončení intenzivních průmyslových velkochovů a podporuje humánní a udržitelnou výrobu potravin. Poměrně intenzivně se CIWF snaží o navrácení zvířat na farmy, kde mají přirozenější možnost života. „Věříme, a i výzkumy to prokazují, že potraviny z takových zvířat jsou mnohem kvalitnější. Maso, mléko a vejce z intenzivních velkochovů často obsahují více nasycených tuků a nižší množství důležitých živin než maso z alternativních chovů s lepšími životními podmínkami pro zvířata. Typické kuře z intenzivního velkochovu prodávané v supermarketu obsahuje téměř o 300 % více tuku a asi o třetinu méně bílkovin než před čtyřiceti lety,“ uvádí Romana Šonková.
Jak žije kuře ve velkochovu
Vysoce intenzivně rostoucí kuřata jsou vnímavější ke stresu a nyní se u nich můžeme setkat s vadami masa jako je PSE maso, dále tato kuřata jsou postihována i změnami ve stavbě svalových vláken, což se promítá až do změny barvy masa. U rychle rostoucích kuřat dochází k vyššímu úhynu způsobenému například syndromem náhlé smrti, mají vyšší výskyt defektů končetin, dochází ke změně konformace těla, kdy rychleji rostoucí kuřata mají více prsního svalstva a také vyšší obsah tuku v těle.
Zdroj: Výzkumný ústav živočišné výroby (PDF)
V roce 2012 státy Evropské unie ustoupily od chovu v tzv. bateriových klecích, kde nosnice žily v prostoru menším než arch kancelářského papíru. A to zejména díky silnému lobingu ze strany ochránců zvířat. Teď podobně razantně lobují i za králíky, kteří jsou dle CIWF nejpočetnějším druhem hospodářských zvířat chovaným v klecích. Jen v EU jich prý žije tři sta dvacet milionů.
Králíci nám chutnají jako Francouzům
Podle Ministerstva zemědělství ČR se celosvětově vyprodukuje více než jeden milion tun králičího masa, přičemž to jsou odhady velmi střízlivé, protože stavy domácích chovů se velmi špatně odhadují. Nejvíce králičího masa spotřebovávají Italové, kteří ho mají ročně na talíři pět kilo, 4, 3 kg králičího masa snědí na Maltě a 2, 9 kg ve Francii. Česká republika si drží vyšší průměr s 2, 8 kilogramy.
Ukázka z materiálů, které natočila organizace CIWF v České republice
Králíci nám chutnají, už ale nemáme příliš jasnou představu o tom, jak dlouho a kde si svůj život odžívají. „Z průzkumu provedeného britskou agenturou YouGov u tisícovky českých občanů začátkem letošního října vyplývá, že 85 % dotázaných Čechů neví, že v klecích se nejčastěji chovají králíci. 76 % Čechů si myslí, že to jsou kuřata,“ cituje Romana Šonková z průzkumu. Králíky za klecově chovaná zvířata označilo jen patnáct procent lidí, prasata čtyři procenta lidí a jedno procento respondentů uvedlo krávy a kačeny. Škoda, že se průzkum respondentů nezaměřil i na otázku o průměrné délce života králíka z intenzivního chovu. Asi málokdo by odpověděl: „Osmdesát dní.“
Máme bio nebo nebio
To, že maso z velkochovu a z volného výběhu chutná jinak, vědí dobří resturatéři i každý, kdo si jednou u řezníka připlatil. Jenže proč připlácet například za značku bio, když bychom mohli mít maso od šťastných zvířat, ale bez štemplu, tím pádem levnější? „U nás se bohužel příliš nerozvíjí segment tzv. volného chovu (free-range), protože chovatel, který má pastviny či výběhy, si nechá chov certifikovat jako bio. Přestože je za tím více papírování, vyplatí se mu to, protože následně dostane větší dotace. Bohužel se to na trhu projevuje propastnými rozdíly v cenách. Máme ty nejlevnější potraviny, vyprodukované průmyslově intenzivními chovy, nebo bio. Mezi tím už není nic, což je škoda,“ říká Romana Šonková a dodává: „Kdyby lidé věděli, v jakých podmínkách žijí zvířata z velkochovů, asi by i v obchodech vybírali jinak.“
A abychom se to dozvěděli, vyrazil investigativní tým CIWF do šestnácti velkochovů na Kypru, v Řecku, Itálii, Polsku a České republice. Zcela legálně tam pořídili video záznamy poměrně tristních podmínek, ve kterých ušáci žijí. „Nejhorší podmínky přitom panovaly v chovu, který náš tým našel v České republice. Pod řadami klecí ve zchátralém stavení, které připomínalo středověkou kobku, se vršily obrovské zapáchající hromady výkalů. Ačkoli zákon na ochranu zvířat bohužel nezakazuje chovat králíky v holých klecích, zdejší podmínky rozhodně v souladu s platnými zákony nebyly,“ říká zástupce CIWF. „Chov králíků se řídí zákonem na ochranu zvířat a zákonem o veterinární péči, ale žádná speciální legislativa tento chov neupravuje,“ dodává Petr Pejchal se Státní veterinární správy. Změnit se to ale může, stejně jako u nosnic, zákonem. Předvojem je aktuálně petice za konec klecových chovů králíků.
Týraný pejsek vadí, ale prase ne?
„Nedávno se spustila velká kampaň proti množírnám psů, se kterou já sama, jako pejskař, velmi sympatizuji. Lze tu ale jasně spatřovat propastný rozdíl mezi tím, jak vnímáme domácí mazlíčky a jak hospodářská zvířata. Přitom to, co se děje v nelegálních množírnách psů, se běžně děje ve velkochovech hospodářských zvířat, a to legálně. Domácí mazlíčci v nás však vyvolávají mnohem větší soucit než stejně citlivá a inteligentní zvířata chovaná na maso, mléko a vejce. Naše organizace není tak radikální, aby někoho nutila přestat jíst maso, k tomu musí každý dospět sám. Chceme ale, aby se všichni lidé více zamýšleli nad tím, odkud pocházejí jejich potraviny, a žádali poctivé označování, aby se mohli rozhodnout, jaký způsob chovu zvířat svým nákupem podpoří. Aby dali přednost kvalitě před kvantitou,“ uzavírá Romana Šonková.
ČLÁNKY DO MAILU