Koncem tohoto měsíce nabude účinnosti poslední novela zákona o potravinách (180/2016 Sb.). Zavádí další povinnosti a regulace pro výrobce i prodejce potravin v ČR, podmínky označování potravin jako „Česká potravina“ i definitivně ruší povinnost velkých prodejen informovat své zákazníky při vstupu o podílu původu prodávaných potravin z pěti zemí s nejvyšším počtem nabízených potravinářských produktů.
Jak přitom zdůraznil ředitel Sdružení českých spotřebitelů (SČS) Libor Dupal, sdružení hodnotí nová opatření převážně jako kroky ve prospěch spotřebitele. Zároveň ale upozornil, že ani další regulace a povinnosti nebudou schopny zcela zabránit přetrvávajícím problémům na tuzemském trhu potravin včetně falšování potravin a klamání spotřebitele.
Zlepšení situace by naopak mohla mimo jiné podle Dupala přinést lepší koordinace a efektivita činnosti státních dozorových orgánů, například při kontrolách podniků veřejného stravování, které stále kontrolují tři instituce – hygienici, Státní veterinární správa i Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Do novely se totiž nepodařilo prosadit původně deklarovanou úpravu kompetencí uvedených orgánů.
Nejdůležitější změny v potravinářské novele
Z rozboru novely podle SČS vyplývají následující nejdůležitější změny:
- Upřesnění či rozšíření požadavků na povinnosti provozovatelů potravinářského podniku (upřesnění dodržování teplotních režimů při uchovávání potravin, uvádění na trh potravin určených pro zvláštní výživu a doplňky stravy – pouze balené, upřesnění požadavku, aby ve všech fázích uvádění potraviny na trh byl k dispozici doklad o původu zboží.
- Osvobození od požadavku na povinné deklarování výživových údajů (novela definuje tzv. malé množství potravin, které jsou evropským právem osvobozené od požadavku na povinné deklarování výživových údajů. Množství potraviny, které je výrobcem dodáváno přímo konečnému spotřebiteli nebo do místního maloobchodu a které bylo vyrobeno v uzavřeném účetním období v potravinářském podniku, který v tomto období zaměstnával maximálně průměrný přepočtený počet deseti zaměstnanců).
- Úprava a zpřesnění požadavků na uvádění informací při prodeji nebalených potravin (například země původu u dalších skupin masa nebo informace o adrese výrobce).
- Stanovení podmínek při označení „česká potravina“.
- Zákaz výroby a uvádění na trh potravin vyrobených ze složek s prošlým datem použitelnosti; v případě prošlého data minimální trvanlivosti musí být doložena bezpečnost potraviny.
- Ve vztahu k zabránění plýtvání s potravinami vytvoření zvláštního režimu nařizujícímu prodejci distribuovat stanoveným charitativním a humanitárním organizacím potraviny, které nejsou v souladu s potravinovým právem, avšak jsou bezpečné a informace na obale neuvádějí spotřebitele v omyl (po uplynutí doby minimální trvanlivosti).
- Povinnost prodejce při uvádění potravin na trh komunikačními prostředky na dálku poskytnout informace spotřebiteli shodné jako při přímém prodej (off-line).
- Zrušení nadbytečného požadavku na povinnost informovat vývěskami veřejnost o původu prodávaného zboží.
K uvedenému výčtu by nicméně bylo žádoucí dodat několik poznámek. Jednak že opatření k zamezení plýtvání s potravinami nabývá účinnosti až od roku 2018 (Potraviny nevhodné k prodeji smí jít na charitu. Řetězce to mají povinně). Za druhé, že povinnost uvádět výživové údaje je podle EU závazná až od 13. prosince letošního roku. A za třetí, že se v praxi prokázalo to, na co kritici upozorňovali dávno před přijetím příslušného opatření – totiž, že informační cedule před vstupem do obchodů informující o procentuálním podílu prodávaných potravin byla zcela neúčelná – a je tedy dobře, že ze zákona zmizela.
Velká nejasnost s malými výrobci potravin
Minimálně jedno z výše jmenovaných opatření si přitom zaslouží alespoň trochu podrobnější komentář, do kterého se SČS nepustilo – a to „osvobození od požadavku na povinné deklarování výživových údajů“ pro výrobce malého množství potravin. Na evropské úrovni není ono „malé množství“ specifikováno, upravuje jej tedy národní předpis, což je uvedená novela. Ta definuje malého výrobce objemem ročních tržeb a především množstvím zaměstnanců do počtu deseti. K tomu je ale nutné dodat, že jde o klasické zaměstnance, za které platí zaměstnavatel příslušné odvody a že se do uvedeného počtu započítávají pouze zaměstnanci přímo spojeni s výrobou. Tedy ne manažeři, vedoucí pracovníci, řidiči a podobně, a také ne pracovníci typu OSVČ a externistů. To ovšem v praxi znamená, že podmínku malého výrobce potravin, který bude osvobozen od některých povinností (například uvádění výživových údajů), splní řada výrobců, pod nimiž si spotřebitel určitě nepředstavuje skutečně malého, regionálního producenta potravin.
Skutečnost, že pojetí „malého výrobce“ v podání novely zákona o potravinách zahrnuje fakticky i relativně velké, nebo alespoň střední výrobce, lze přitom vykládat dvěma způsoby. Bude docela ilustrativní, jak svůj výklad pojme ministerstvo zemědělství. Na jednu stranu je totiž relativně široký okruh subjektů výrobců potravin, kteří nemusí dodržovat veškeré označovací povinnosti, určitým typem podpory našeho potravinářství obecně. Jde tak o jeden z mála kroků snižování nadbytečné administrativy. Na straně druhé ale nelze vykládat tuto úlevu jako podporu malých producentů potravin, neboť zvolená selekce vyhovuje i řadě větších výrobců.
Pokud se pak týká spotřebitele, ten se výživových údajů na obalech poměrně širokého spektra potravin opět nedočká. Je ale pravda, že zrovna tyto údaje sleduje jen velmi malá část nakupujících.
ČLÁNKY DO MAILU