Nejhorší nemoci králů a královen. Vředy, dna, neplodnost, mor a neštovice

Ale pokud onemocněl král, byl neplodný a nemohl zajistit následnictví, nebo mu hrozila předčasná smrt, byla to katastrofa. 

Jaké nemoci skolily známé panovníky či jejich rodinu napříč časem a s jakými neduhy se v královských rodinách potýkali?

Páchnoucí vřed byl cítit přes tři pokoje

Anglický panovník Jindřich VIII. (1491–1547), který se nechvalně proslavil tím, že se rád zbavoval svých nepohodlných manželek, měl v pozdějším věku velký zdravotní problém. Šlo o bércový vřed na noze, který tak hnil a zapáchal, že pobyt v králově přítomnosti se takřka nedal vydržet a zápach byl cítit až přes tři pokoje.

Problémy s nohou začal mít po vážném úrazu, kdy při rytířském turnaji spadl z koně, který ho zalehl. Král byl tehdy dvě hodiny v bezvědomí, utrpěl úraz hlavy, krvácel z nosu a uší a nikdo nevěřil, že to přežije. Vážně si poranil také nohu, která ho od té doby až do konce života sužovala. 

Jindřichův vážný úraz v roce 1536 se stal jen tři týdny od smrti jeho zapuzené manželky Kateřiny Aragonské a v té době také jeho nová manželka Anna Boleynová potratila budoucího dědice. Říkalo se, že nebohá královna Kateřina Jindřicha i Annu proklela.

Král už od svého úrazu nikdy nebyl jako dřív, noha jej bolela, později se přidaly další zdravotní problémy. Jindřich VIII. trpěl cukrovkou, obezitou, dnou, vřed na noze pravidelně hnisal, což vedlo až k vážnému ohrožení života, kdy Jindřichovi hrozila jediná možnost léčby – amputace. 

Král na svou nohu používal různé masti, některé si míchal sám. Nic však nepomáhalo, jeho noha byla zároveň jeho prokletím. Rána byla v minulosti vypálena žhavým železem, ale infekce se vracely. V době, kdy na tom již stárnoucí král nebyl po všech stránkách nejlépe, nebylo možné nohu amputovat, podle dobových lékařů by to pro něj znamenalo jistou smrt. Nakonec zemřel na celkovou sepsi, po těle měl několik boláků plných odporně páchnoucího hnisu a trpěl horečkou.

Přenášela hemofilii a zabila ji obezita

Královna Viktorie (1819–1901) na sklonku života trpěla značnou obezitou, která jí způsobovala mnohé zdravotní problémy. Měla dnu a obtížně se pohybovala, nakonec skončila na kolečkovém křesle. Nejvíce přibrala po smrti svého milovaného manžela Alberta, zcela nezřízeně se cpala a zdálo se, že si jídlem kompenzuje žal, prázdnotu, citově se sytí a stále více podléhá této vášni. 

Známou pravdou také je, že byla přenašečkou dědičného onemocnění hemofilie, na které umírali muži. To ostatně potvrdily genetické studie. V její rodině pak dále hemofilii přenášely její dcery a umírali na ni synové.

Přečtěte si také:

Éterová anestezie měla rizika, ale přinesla zlom. V Česku ji poprvé úspěšně použili v Brně

Díky královským sňatkům se hemofilie rozšířila do Německa, Španělska a Ruska, kde na tuto nebezpečnou srážlivost krve umírali potomci mužského pohlaví, protože ženy jsou jen přenašečky, u nichž se nemoc neprojevuje žádnými příznaky. 

Na hemofilii zemřel ve svých třiceti letech Viktoriin syn Leopold, jehož mohla jako prvního porodit bezbolestně za pomocí chloroformové anestezie doktora Johna Snowa. 

Viktoriina dcera Beatrix přinesla leukémii do španělské královské rodiny a dcera Alice do Ruska, kde nemoc zdědil syn posledního ruského cara Mikuláše, carevič Alexej. Tento chlapec byl v roce 1918 zavražděn bolševiky společně s celou svou rodinou. Zemřel ve věku třinácti let. Za svůj krátký život si vytrpěl své a kromě životních útrap jej omezovala jeho nemoc, kvůli které svého času povolala carevna dokonce i slavného Rasputina.

Mor kosil i krále a královny

Královským rodinám se nevyhýbal ani mor. Při morových epidemiích v Evropě zemřela manželka Jana I. Portugalského, španělská královna Filipa z Lancasteru (1360–1415). Zajímavostí je, že na mor zemřela i její matka. 

Mor také ukončil život Eduarda I. Portugalského (1391–1438) a později i jeho syna Alfonse V. Portugalského (1432–1481), rovněž pak dalšího portugalského vládce, Manuela I. (1469–1521). 

Také v Lucemburské rodině si mor vyžádal své oběti. Jednou z nich byla dcera Elišky Přemyslovny, Jitka Lucemburská (1315–1349), která zemřela ve svých čtyřiatřiceti letech. Stačila však manželovi porodit jedenáct dětí.

Přečtěte si také:

Nejasná úmrtí milenek a manželek panovníků. Tyhle dámy možná někdo otrávil

Další obětí moru byla dcera Karla IV. Anna Lucemburská (1366–1394), která se stala ženou anglického krále Richarda II. Plantageneta. Tato výjimečná žena však nedokázala dát králi dědice. Po její smrti po ní truchlil tak, že nechal srovnat se zemí zámek Sheen, kde Anna zemřela. 

Na mor v již požehnaném věku zemřela například i druhá žena Zikmunda Lucemburského, sexuálně náruživá Barbora Cejlská, a „zimní král“ Fridrich Falcký ve věku šestatřiceti let.

Smrtící neštovice v Habsburské rodině

Pravé neštovice byly až do vynálezu vakcíny smrtelným onemocněním, které kosilo staré i mladé. V rodině Habsburků se neštovice opravdu vyřádily a smrti jen o vlásek unikla samotná Marie Terezie (1717–1780). 

Méně štěstí měl její milovaný syn Karel Josef (1745–1761), který na neštovice zemřel ve svých patnácti letech. O rok později na neštovice zemřela i její dvanáctiletá dcera Johanna Gabriela (1750–1762). 

A aby toho nebylo málo, neštovice zabily i milovanou manželku Josefa II. (1741–1790) Isabellu Parmskou (1741–1763), která však v citech, a zřejmě i v ložnici, dávala přednost Josefově sestře Marii Kristýně.

Přečtěte si také:

Fotogalerie: Jak rodily královny

Isabella za svůj krátký život potratila tři děti a porodila dvě dcery, které však dlouho naživu nezůstaly. Jedna z nich zemřela krátce po porodu, a to pět dní před smrtí své matky Isabely. 

Druhá dcerka matku přežila, ale zemřela ve věku osmi let na zápal plic Josefovi v náručí. Kola osudu se ale točila dál a na neštovice zemřela i druhá manželka Josefa II. Marie Josefa (1739–1767), kterou pro změnu Josef nemiloval, protože stále nemohl zapomenout na svou Isabellu. 

V té době onemocněla i jeho matka Marie Terezie, která však nápor nemoci naštěstí přežila. Ale to stále není všechno, onemocněl i manžel Marie Kristýny Albert Saský, který se nakonec uzdravil. 

V témže roce si ale neštovice vzaly další oběť, šestnáctiletou dceru Marie Terezie, Marii Josefu zvanou Seferl (1751–1767). Nemocná byla i její sestra Marie Alžběta, která však měla větší štěstí a uzdravila se.