Přivítaly je jako nečekané prázdniny. Teď dlouhým „volným“ týdnům říkají „koroniny“. I ten nejzatvrzelejší odpůrce školních lavic by se do nich už raději vrátil. Úkolů na doma je hodně, kamarády nemohly dlouho vůbec vidět a věta: „Já se nudím!“ bývá na denním pořádku. Lenka Krejčová je psycholožka a také zakladatelka soukromé školy. V praxi tak propojuje dva obory. Současnou situaci považuje za velmi náročnou pro všechny včetně dětí. A po návratu do lavic by se podle ní měli všichni soustředit na vztahy, ne jen dohánět, co se nestihlo probrat.
Školy se zavřely téměř před dvěma měsíci, školky postupně pár dní poté. Vybavuji si, jak mi syn nadšeně volal, že budou prázdniny. Teď je z nadšení nudný stereotyp a obě školou povinné děti by se tam nejraději vrátily. Asi nejsme sami.
Po počátečním nadšení, že budou prázdniny, se záhy ukázalo, že jsme vlastně téměř všichni pořád doma a nikdo nemá možnost z toho nějak utéct. Dětem ubylo různorodých podnětů, které potřebují. Otevřeně už mluví o tom, že jim chybí kamarádi, vrstevníci.
Kdekdo by ale mohl namítnout, že v dnešní online době se dá i setkávání nahradit.
Ze začátku bylo určitě pro všechny zajímavé, že mohou být na Skypu, že se setkávají u počítače se spolužáky i učiteli. Postupně ale i tohle přestává být atraktivní. Navíc mladší děti to ani neumí využít.
Ano, čtyřletý syn chtěl přes telefon „vidět“ kamaráda ze školky a pak si vlastně neměli co říct.
Pro malé děti totiž společné setkání znamená především společnou činnost. To není jako když se dospěláci sejdou u kávy a povídají si. Děti se chtějí vidět, být spolu. Pak na sebe přes počítač koukají a nevědí, co si povídat. Obvykle si totiž všechno říkají mimoděk, hrají si s panenkami, staví z lega a povídají si u toho. Společné bytí je doprovázené aktivitou.
Navíc asi nejsem jediná, kdo má pocit, že na ty malé děti není čas. Práce na home office, školáci s úkoly, provoz domácnosti…
Celkově je výčet podnětů, které doma zvládáme s dětmi, velmi omezený. Ať už je to hraní s hračkami, prohlížení knížek. Nejmladší jsou asi ještě nejvíce rádi, že zůstaly doma s rodiči a mohou si s nimi hrát, ale rodiče tolik času nemají. Ve školce mají děti kamarády, a navíc je tu paní učitelka právě proto, aby připravila aktivity, které děti zabaví, a věnovala se jim. To rodiče v takové míře zvládnou jen těžko.
A co starší děti? Občas mi připadá, že řešíme jen školu a úkoly.
Hlavně ze začátku byly děti úkoly většinou doslova zahlcené. Postupně se nastavovalo, jaké množství práce jsou schopné zvládnout v domácím prostředí. Učitelé zadávali úkoly podobně, jako když je dítě nemocné a ostatní jsou ve škole. To se ale ukázalo jako neperspektivní model. Nakonec mnohé školy našly nějaký systém. Ale stává se mi, že mi třeba středoškolák řekne: „Je toho moc, nestíhám. Mám pocit, že si učitel myslí, že mám jen ten jeho předmět.“
Ze všech stran se ale ozývá, jak se i hodně tradiční školy musely naučit online systémům a že je to do budoucna dobře.
Určitě je úžasné, jak rychle se přešlo na online výuku, a je dobře, že to řada škol umožňuje. Ale ani to nemusí být vždycky efektivní způsob učení. Obvykle sedí děti u počítače dlouho, chybí správná interakce. Učitel nevidí, co si zapisují, jak poslouchají, vidí jen jejich tváře a často ani to ne. Všichni máme pocit, jak sofistikovaný nástroj online výuka je, ale i tohle je náročné a vyčerpávající pro dospělé i děti.
A pro starší je zřejmě kolektiv a kamarádi ještě důležitější než pro ty malé.
Jedním z hlavních vývojových úkolů dospívání je osamostatnit se. K tomu ale potřebuji druhé lidi. Abych si zvykl, že funguji bez rodičů a sourozenců, musím se naučit fungovat s někým jiným a vrstevníci jsou k takové vývojové změně velmi užiteční. Teď jsou ale dospívající dlouhé týdny jen s rodinou. S vrstevníky se děti a dospívající setkávají omezeně, středoškoláci jsou navíc mnohdy více zahlceni úkoly. Je to náročné.
Psycholožka Lenka Krejčová:„Pro rodiče je teď náročné hledat podporu pro své děti, když jsou sami vyčerpaní.“
Dá se říct, kdo to má teď náročnější? Děti, nebo rodiče?
Přiznám se, že když slyším, jak je situace pro někoho náročná, tak hned říkám, že náročná je úplně pro všechny. Všichni už jsme vyčerpaní. Málokdo celý tenhle čas vnímá jako příjemný, i když to tak možná zpočátku bylo. Taky mám dojem, že v březnu jsem více vnímala přátelskou komunikaci, vlnu solidarity a podpory na všech stranách. Lidé se snažili si pomáhat, naslouchali si vzájemně. Teď mi připadá, že se všechno překlopilo do projevu určité agrese a naštvání. Nastávají konflikty. Není to tak, že kdo si zrovna stěžuje, by byl právě teď nespokojený s něčím konkrétním, spíše se kumulují veškeré negativní pocity. Vychrstneme je na druhého a tím si ulevíme. Rodič třeba vyčte škole, že všechno dělá špatně, ale mezi řádky čteme, že je úplně zoufalý. Koordinovat domácnost, učení vlastních dětí, pracovní úkoly… Nevíme, kudy z toho ven, a hledáme obětního beránka.
Jak v takových chvílích fungovat jako opora pro své děti?
Spíš se pojďme bavit o tom, jak si všichni v rodině pomoci navzájem. Pro rodiče je náročné hledat podporu a pomoc pro děti, když jsou sami vyčerpaní. Naštěstí dochází k uvolňování nutných opatření, a máme tak víc příležitostí třeba být venku. Snad to bude dál fungovat.
Co můžeme dělat pro ty nejmenší děti?
Prostě s nimi co nejvíce být. Zároveň zkusit vymyslet co nejvíce činností, při kterých se mohou setkávat. Občas se v nouzi dobereme kreativních řešení – nakonec i přes Skype si mohou malé děti hrát, když jim půjčíme počítač do pokojíčku. Je tu suplování přirozené situace. A s těmi staršími v pubertě? Občas je nejlepší jít jim z cesty, mávnout rukou nad některými jejich projevy.
To je ale někdy hodně těžké…
Nemá smysl dramatizovat projevy nevole, naštvání či nevhodné komentáře vůči nám rodičům. Neměli bychom si brát osobně jejich nenaladění, které vyplývá ze situace. Nemíří ho na rodiče. Je spousta věcí, které dospívající řeknou a nemusí je myslet vážně. Je to způsob, jak si ulevit, a rodiče jsou první na ráně.
Zkuste pohlédnout do budoucna. Co se bude dít, až se budou moci děti vrátit do škol? Vplujeme zase všichni do normálu?
Hodně bude záležet na tom, jaká opatření budou nutná. Pokud se bude důsledně trvat na tom, že jich může být ve třídě patnáct a budou muset dodržovat bezpečnou vzdálenost mezi sebou, bude to vyvolávat další nepřirozené situace. Když se budou moci vrátit v relativně standardním režimu, překlopí se to do vzpomínek na jakési dlouhé prázdniny, na které jsou děti ostatně zvyklé na rozdíl od dospělých v pracovním procesu. Malé děti ve školkách si asi zvyknou vcelku snadno.
A co ty starší, jaký dopad na ně mohou mít týdny izolace?
Všichni jsme si zvykli mnohem víc používat moderní technologie. Paradoxem je, že pár týdnů předtím, než jsme začali být masově online, běžel v kinech film V síti. Všichni byli z moderních technologií vyděšení, řešilo se, co všechno mohou způsobit, co dělat preventivně. Pak přišel koronavirus a zlom. Najednou je normální být pořád na síti. Otázkou je, co bude tento návyk znamenat. Něco, co jsme chtěli omezovat a připadalo nám to nebezpečné, má své hrozby dále. Ale mluví se o tom mnohem méně, protože teď je skvělý ten, kdo má online vyučování.
Co bude nejdůležitější, až se děti vrátí do školy? Zřejmě ne dohnat zameškanou látku.
Není celonárodní tragédií, že se něco nestihlo probrat. Po návratu do škol by se mělo spíš zapracovat na tom, aby se dobře nastavila atmosféra mezi dětmi. Aby měly příležitost spolu sdílet. Mnohem důležitější než osnovy je soustředit se na interpersonální vztahy ve třídě. Dát dětem příležitost říct, co zažily, co bylo dobré a co špatné, co by chtěly teď ve škole zažít se spolužáky. Ať mají možnost vrátit se do normálního režimu přes stabilizaci vztahů.
Proč tomu dáváte tak velkou váhu?
Učení je nadstavba. Z hlediska našich potřeb je základní cítit se v bezpečí, to mají už miminka po narození. Cítit přijetí a dobré vztahy je základ, to by měla být priorita. Pokud nebudou děti v pohodě, stejně nebudou schopné se učit. Navalit na ně hned povinnosti je nebezpečné. Když budeme jen chtít, aby se rychle doučily všechno, co se nestihlo, není to spíš o tom, že si odškrtneme, že to bylo probráno?
To bude asi opět i výzva pro nás rodiče, být dětem oporou, až se zase otevřou školy.
Rozhodně se nedá počítat s tím, že se ze dne na den všechno vrátí do normálu. Musíme se s tím vyrovnat, tahle situace přišla nečekaně. Některé věci se začaly dít jinak ve všech oborech. Důležité je nastavit si priority, to bude úkol i pro rodiče. Jsou podobné náročné situace, třeba dlouhá nemoc nebo stěhování. Něco se nestihne a upadne v zapomnění, přehluší to jiná událost. V tu chvíli asi není důležité, jestli jsou v pořádku odevzdané domácí úkoly. Doufejme, že takový výjimečný stav tu byl nadlouho naposledy.
Doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D.
Psycholožka, zakladatelka ZŠ Poznávání, první laboratorní školy v Praze. V neziskové organizaci DYS-centrum Praha zajišťuje diagnostiku, poradenství, konzultace i dlouhodobé terapie dětem i dospělým. Působí také na katedře psychologie FF UK, kde se podílela na několika různých výzkumných projektech, včetně mezinárodních. Autorka knih (např. Žáci potřebují přemýšlet) i odborných článků. Ve své práci se snaží postupovat v souladu s principy tzv. kognitivního přístupu ke vzdělávání.
ČLÁNKY DO MAILU