Ty nejšílenější fobie: Strach ze zvracení promění život v peklo

STRACH ZE ZVRACENÍ (neboli EMETOFOBIE) je relativně vzácnější druh tzv. specifické fobie. „Je to nadměrný, neopodstatněný strach z toho, že budu já nebo nějaká jiná osoba v mém okolí zvracet, nebo i to, že mně nebo někomu jinému bude nevolno – tzv. na zvracení,“ říká Lucie Bělohlávková, psychoterapeutka pro děti a dospělé, která se s touto fobií v praxi setkala.

Čeho všeho se člověk s fobií ze zvracení bojí?

Psychoterapeutka Lucie Bělohlávková

Někteří lidé mají strach z vlastního zvracení a nevolnosti, jiní se bojí toho být v blízkosti jiné osoby, které je nevolno nebo která zvrací – tedy vidět či slyšet někoho zvracet. Často se však u lidí trpící emetofobií kombinuje obojí. Většina lidí se buď bojí jen svého zvracení, nebo se bojí svého i cizího zvracení. U cizího zvracení se lidé bojí především toho, že vyvolá jejich vlastní zvracení, a to už jen tím, že slyší zvuky, které jsou s tím spojené nebo i skrze bakterii, která může zvracení vyvolat. Méně často se stává, že by se lidé báli jen cizího zvracení a ne svého vlastního zvracení.

Jak může dojít ke vzniku fobie ze zvracení?

Jednoznačné příčiny vzniku fobií nejsou plně známy. Existuje řada teorií, jak fobie vznikají a co je udržuje. Jedna z těchto teorií uvádí, že člověk je v podstatě biologicky „naprogramován“ k tomu, aby se obával určitých objektů, zvířat a situací, které by mohly být nebezpečné lidskému druhu. Ačkoli přesná příčina fobií není známa, jsou všeobecně považovány za naučené strachy, které jsme získaly přímým nebo zástupným podmíněním (např. pozorovali jsme daný strach u někoho jiného nebo jsme získali informace o tom, že daný objekt je nebezpečný, a měli bychom se ho proto bát). V odborných studiích se také uvádí, že určité typy fobií se mohou dokonce v rodinách dědit. A to nejenom ve formě konkrétní fobie, ale třeba jen jako celková dispozice k úzkostem.

Co všechno člověk dělá a jakým způsobem přemýšlí, aby se vyhnul tomuto fobickému podnětu?

Člověk trpící emetofobií se zpravidla snaží vyhnout situacím, ve kterých by se mohl setkat buď přímo s vlastním nebo cizím zvracením, nebo nějakým podnětem, který by ho mohl vyvolat. Patří sem např. to, že takový člověk se vyhýbá různým společenským událostem, ale i třeba parkům, podchodům a dalším veřejným místům, kde si někdy lidé „odskočí“, když je jim po bujarých nocích nevolno. Dále se může vyhýbat i restauracím, protože se obává, že dostane něco, po čem se jemu samotnému udělá nevolno. Odmítá alkohol nebo určité druhy potravin. Vyhýbá se filmům a seriálům s tématikou nemoci. Setkala jsem se s tím, že klientka odmítala jezdit hromadnými prostředky na dlouhé vzdálenosti – autobusy, letadly i vlaky.

Každému z nás se někdy udělá špatně a zvracení se zkrátka nevyhne. Jak to potom prožívá takový člověk s fobií?

Tady je nejprve důležité říct, že lidé trpící emetofobií zpravidla sami již dlouho nezvraceli, a dokonce ani nikoho zvracet neviděli (to i především díky tomu, že se úspěšně vyhýbají situacím, ve kterých by se mohli se zvracením potkat).

Pokud by se člověk trpící emetofobií přímo setkal se zvracením, týkají se jeho myšlenky nejčastěji ohrožení z vlastního zvracení, které považují za něco hnusného a odpudivého a také za něco, co nemohou mít pod kontrolou, tzn. ovládnout vůlí.

Typické automatické předpovědi a zabezpečovací chování u fobie ze zvracení

Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie

Jaké je zastoupení této fobie v populaci? A s kolika pacienty s touto fobií jste se už setkala?

Neexistuje příliš mnoho studií, které by se přímo zaměřovaly na výskyt emetofobie. Ty, které se této specifické fobii věnují, udávají, že se v populaci vyskytuje zhruba u jedné až dvou desetin procenta lidí, přičemž častěji emetofobií trpí ženy. Ale i tyto samotné údaje je třeba brát s určitou rezervou. Lidé se často za svůj strach ze zvracení velmi stydí, nemluví o tom, a proto ani nevyhledávají odbornou pomoc. Sama jsem se v praxi setkala s touto fobií pouze dvakrát. Na druhou stranu, i když řadíme emetofobii mezi fobie méně známé, některými svými projevy, ale především mírou postižení běžného fungování, patří mezi poruchy, které významně zasahují do našeho běžného života.

Ještě je také nutné uvést, že studie uvádí i fakt, že samotného zvracení se v určitém věku bojí cca desetina populace, tzn. že tito lidé mají strach z toho, že budou zvracet oni nebo někdo v jejich blízkosti, ale intenzita tohoto strachu nedosahuje emetofobie a především je nijak nelimituje v tom, co v životě dělají (např. že se kvůli těmto obavám nevyhýbají určitým situacím).

Můžete popsat nějaký případ z praxe?

Paní Lenka (33 let) byla vždy dle svých slov „tak trochu úzkostná“ a od svých sedmnácti let trpí navíc emetofobií. Je vdaná, má jedno malé dítě (3 roky). V manželství je spokojená. V současné době se chystá vrátit po rodičovské dovolené do práce. Pracuje jako účetní.

V sedmnácti letech odjela se třídou na školní výlet, kde jeden večer s ostatními popíjela alkohol. Její spolužačka, se kterou bydlela na pokoji, to s alkoholem přehnala a bylo jí velmi zle. V noci pozvracela postel, toaletu u pokoje a i některé věci, které patřily paní Lence. Lenka cítila velký stud, průběžně po spolužačce uklízela a do toho se jí samotné ze zvuku zvracení, které vydávala, a z pachu zvratků, několikrát zvedl žaludek. Nepozvracela se (a to ani doposud do svých třiatřiceti let). Sama tuto zkušenost má pouze z dětství, kdy ji postihla střevní viróza.

Paní Lenka od té doby trpí výrazným strachem, že se jí samotné udělá v nějaké situaci nevolno a že bude zvracet ona nebo třeba někdo jiný. Obává se celé řady situací – návštěvy svého lékaře, pediatra, noční můrou pro ni byla návštěva ORL, když měl její syn zánět středního ucha. Vyhýbá se místům, kde je hodně lidí. Obává se, že je zde možná nákaza nějakou střevní virózou. V době, kdy „řádí“ tyto viry, je ještě mnohem víc úzkostná a uvědomuje si, že už své obavy přenáší i své nejbližší – tedy manžela a syna. Snaží se i je „chránit“ před situacemi a místy, kde by bylo možné se nakazit. To, že začala v rámci svého strachu omezovat i své blízké, bylo pro ni signálem, že musí s emetofobií něco dělat.

Na začátku terapie jsme s paní Lenkou nejprve zmapovaly, jak její strach ze zvracení funguje. Tzn. jaké má myšlenky („Nesmím tam jít. Musím utéct. Budu zvracet. Nedokážu to ovládnout. Je to nechutné.“), emoce (pocit zhnusení, vztek na sebe, strach), tělesné pocity (bušení srdce, potíže s dýcháním, nevolnost, knedlík v krku) a jak se v dané situaci chová (odmítá chodit na určitá místa – restaurace, kino, divadlo, hypermarkety, vymlouvá se, proč tam nemůže – a to sobě i druhým). Tomuto mapování se v kognitivně-behaviorální terapii (KBT) říká „magický kruh“ – je to vlastně takový začarovaný kruh, který nám ukáže, jak náš strach funguje a jak se v něm neustále točíme dokola a nemůžeme z něj ven. Což jsou vlastně i pocity, které popisují klienti, kteří přicházejí do terapie – „potřebuji už s tím něco udělat, je to stále dokolečka, nemůžu to ovládnout, nemůžu z toho ven.“

Jak jste postupovaly dál?

Samotná léčba emetofobie pomocí KBT terapie spočívá především v zaměření se na faktory, které strach ze zvracení udržují. To znamená přerušit magický kruh. K jeho přerušení můžeme využít řadu technik – v KBT se nejčastěji využívá expoziční léčby. Expozice se zaměřují na vyhýbavé a zabezpečovací chování. U paní Lenky je toto chování v podobě odmítání jít na určitá místa a v poslední fázi, kdy se právě rozhodla i pro terapii – zamezování chodit na určitá místa i svým blízkým. Dále se klienti učí různým relaxačním technikám, které se zaměřují na tělesné příznaky v magickém kruhu a pomáhají zmírnit úzkost v situaci, jež se klient obává (např. právě v expozicích). Důležitou součástí je i tzv. kognitivní restrukturalizace – tzn. práce s myšlenkami, které klienta v obávané situaci provází. Všechny techniky se navzájem doplňují a podporují a díky nim se klient stává odolnějším vůči svému strachu. Jenom bych upozornila, že celý proces je zde popsán velmi zjednodušeně a že lze využít další techniky, které mohou klientovi pomoci.

Pro paní Lenku bylo stěžejní prací právě expoziční terapie v kombinaci s využitím relaxačních technik. Postupně se odhodlávala na místa, která již díky emetofobii dlouho nemohla navštívit. Některé situace zvládala ihned, jiné bylo třeba odstupňovat nejen náročností, ale i třeba časově. Např. do hypermarketu šla nejprve paní Lenka jen na pět minut, kdy nic nekoupila. Postupně však tento interval byla schopna prodloužit tak, aby si nakoupila, co právě potřebuje. Z relaxačních technik se paní Lence osvědčila technika aplikované relaxace, kdy se naučila postupně relaxaci, jejíž princip spočívá v odvedení přebytečného napětí z těla.

V rámci terapie se paní Lenka naučila přistupovat ke svému strachu. Postupně byla schopna zvládat situace, kterých se díky emetofobii dosud obávala. Zajímavostí je, že v průběhu terapie ji i jejího manžela a syna postihla střevní viróza provázená zvracením. Byl to pro ni silný okamžik, ale zároveň zřejmě velmi dobře načasovaný (smích). Slovy terapeuta – velmi silná expozice. Paní Lenka si tak sama potvrdila, že je situaci schopna zvládnout a to nejenom u sebe, ale zvrací-li i někdo jiný. Dokonce v případě syna a manžela jí ani zvracení nepřipadalo nechutné a ani neměla dávivou reakci, což ji velmi posílilo.

PhDr. Lucie Bělohlávková

Jako psychoterapeutka působí v Psychoterapeutickém centru Řipská. Od roku 2015 toto centrum i vede. Pracuje s dětmi i s dospělými klienty. Specializuje se především na problémy spojenými s úzkostnými stavy (fobie, panická porucha, sociální úzkost, obsedantně-kompulzivní porucha), dále také na poruchy příjmu potravy, práci s traumaty a Aspergerův syndrom. Po studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala výcvik v kognitivně-behaviorální terapii na Odyssea – Mezinárodním institutu KBT. Při své práci využívá tohoto přístupu.

www.psycholog-praha.cz, www.kbt-belohlavkova.cz