Nakonec ale přišla doba, kdy ženy dostaly mnohé šance a začalo být na ně nahlíženo jako na rovnoprávné a rovnocenné partnerky mužů. Šlo o přelom 19. a 20. století, ale jednoduché to ani tak nebylo.
Námaha ženskému mozku škodí
V dřívějších dobách se ženy stávaly léčitelkami, bylinkářkami, byly to moudré babky kořenářky nebo konejšivé ošetřovatelky mužů raněných v mnoha válkách, byly to porodní báby, nebo řeholnice a sestry pečující o děti či raněné ve špitálech a sirotčincích. Představa, že by se žena stala lékařkou a obstála v dosud mužském světě, byla nemyslitelná.
Lékař býval vždy muž významného postavení a těšící se respektu a uznání, těžko si někdo dovedl představit, že by toto postavení získala také žena. Na svou obhajobu muži uváděli takové argumenty, jako byly křehká psychika ženy ovládané vaječníky a riziko, že žena v mužské roli a pozici lékaře ztratí svou ženskost a stane se neplodnou či hysterickou. Nehledě na to, že namáhání ženského mozku bylo v očích mužů jednak nemožné a jednak pro ženu i celou společnost velmi škodlivé.
Přesto se objevily svéhlavičky, které tvrdily, že se chtějí stát lékařkami. A mnohým z nich se to dokonce i povedlo. Slavný vědec Jan Evangelista Purkyně prý řekl své medicíny chtivé vnučce Růženě: Budeš doktorkou, ale tehdy, když si tě vezme nějaký doktor za ženu.
První, která vystudovala medicínu
První žena, která vystudovala medicínu, a to v Americe, kde byly podmínky nejméně přísné, byla Angličanka Elisabeth Blackwell (1821–1910). A právě tato dcera cukrovarníka se začala zajímat o podmínky studia medicíny žen a snažila se mnohé zájemkyně v jejich úsilí podporovat. V roce 1849 získala titul na Geneva Medical School v New Yorku, a to s nejlepším prospěchem z celého ročníku.
Zastávala názor, že právě ženy mají přirozeně mnohem větší nadání k léčení než muži. Medicínu pak vystudovala i její sestra. Elisabeth původně již jako mladá dívka pracovala jako učitelka, aby po smrti otce podpořila matku a své četné mladší sourozence, nakonec právě díky utrpení a úmrtí své přítelkyně, která měla rakovinu dělohy, se rozhodla stát se lékařkou a pomáhat ženám.
Jako lékařka vykonala mnoho dobrého. Založila nemocnici pro domorodé ženy a organizovala práci zdravotních sester v průběhu občanské války. Hájila práva žen, počínaje podporou volebního práva a plánovaného rodičovství či sexuální výchovy, konče hnutím proti vivisekci. Po návratu do rodné Anglie se v roce 1874 podílela i na založení významné lékařské fakulty pro ženy London School of Medicine for Women. Napsala několik na tehdejší dobu kontroverzních spisů včetně autobiografie, nikdy se nevdala a neměla děti, adoptovala si však dívku ze sirotčince, Kitty Barry.
Studovat šlo ve Švýcarsku
Další budoucí lékařky směly studovat i na univerzitách v Bernu a Curychu, kam přijížděla studovat spousta dívek z celého světa. Ve Velké Británii získala jako první lékařský diplom Elisabeth Garett (1836–1917). Zajistila si diplom Společnosti lékárníků a certifikát k provozování své praxe, v roce 1870 již měla vlastní rozsáhlou praxi, založila Ženský dispenzář svaté Marie a provdala se za bohatého Jamese Andersona.
Také ona se významně podílela na založení London School of Medicine for Women v roce 1874 a podporovala volební právo žen, což po ní do krajnosti prováděla také její dcera Louisa, která se rovněž stala lékařkou. Louisa jako feministická aktivistka skončila dokonce i ve vězení. Elisabeth Garett tak na rozdíl od Elisabeth Blackwell nezvládla bravurně pouze roli veřejně činné a po celý život aktivní lékařky, ale také manželky a matky tří dětí.
Významnou lékařkou a feministkou byla též Sophia Louisa Jex-Blake (1840–1912), která jako první vystudovala na univerzitě ve skotském Edinburghu, spolu s několika dalšími ženami. Své studium si musela ale tvrdě vybojovat a nebylo to snadné. Například v roce 1870, kdy spolu s dalšími ženami dorazily na zkoušku z anatomie, dav dvou stovek lidí shromážděných kolem budovy po nich házel bláto a urážel je.
Jex-Blake získala nakonec doktorát v roce 1877 ve švýcarském Bernu, kde to bylo klidnější. V Edinburghu si pak otevřela praxi a v roce 1886 se pokusila založit skutečně první univerzitu pro budoucí ženy-lékařky. V osobním životě se ani ona jako spousta žen lékařek v té době neprovdala a spekulovalo se o jejím lesbickém vztahu s doktorkou Margaret Todd.
Ženy, které se nemyly
A jak to vypadalo v našich zemích? Za Rakouska-Uherska se žádné studium žen nepředpokládalo a nebylo umožněno až do začátku 20. století. Studia chtivé dívky odjížděly studovat do zahraničí. Mezi první u nás vystudované lékařky patřila Anna Bayerová (1852–1924) a Bohuslava Kecková (1854–1911), které však studovaly v zahraničí.
Anna Bayerová promovala v roce 1881 v Bernu, Bohuslava Kecková v roce 1880 v Curychu, čímž se stala historicky první českou lékařkou. Též se stala první ženou s maturitou u nás. Problém byl však v tom, že získání lékařského diplomu byla jedna věc, avšak povolení k vykonávání praxe věc druhá. Proto musela Kecková nejprve po studiích medicíny absolvovat kurz babictví, aby pak mohla vykonávat praxi alespoň jako porodní bába.
Myslíte si, že mají ženy-lékařky stejné podmínky a příležitosti jako muži-lékaři?
V roce 1893 odjela Bohuslava Kecková do oblasti Bosny a Hercegoviny, kde se začala věnovat neskutečně zanedbaným muslimským ženám, často se syfilidou, jež učila naprostým základům hygieny. Důvodem, který se hodil, bylo to, že muslimské ženy se nesměl dotknout jiný muž než jejich vlastní manžel, proto byla žena-lékařka užitečná. Svou pílí a schopnostmi si získala důvěru i výše postavených mužů, takže se jí tam nedařilo špatně. Rovněž si dopisovala se spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou a publikovala několik článků a spisů na téma zdraví.
Také Anna Bayerová odjela pracovat do Bosny. Narodila se v rodině mlynáře a její cesta ke vzdělání byla trnitá. S Bohuslavou Keckovou se přátelila, studovaly spolu a obě měly problém uplatnit v zemích Rakousko-Uherska svou praxi. Na jejich stranu se postavilo pár významných žen té doby, například Karolína Světlá, kterou od té doby přestalo zdravit několik lékařů. Anna Bayerová nejprve jako lékařka působila ve Švýcarsku, kde to nebyl problém, později krátce působila v Bosně, ale otřesné podmínky ji odradily, proto se raději vrátila do Bernu.
Galerie: První ženy, které vystudovaly medicínu
Ani jedna se nevdala a neměla děti
Anna Bayerová nebyla v Bosně tak odhodlaná a statečná jako Bohuslava Kecková, která zaznamenala, že lékař na několik metrů střílel diagnózu od boku při pohledu na zcela oblečenou ženu, pochopitelně majetnou, nemajetná neměla nejmenší šanci. Ženy byly nemyté, zapáchaly v jedné nevětrané místnosti harému, kde neměly co na práci, maximálně tak tkaly koberce. U toho kouřily a pily, přičemž alkohol nabízely také svým dětem. Trpěly nejrůznějšími nemocemi, takže doktorka Kecková se rozhodně nenudila a našla ve své práci své pravé poslání. Dopravovala se pěšky nebo na oslu, na sklonku života pak onemocněla cukrovkou a zemřela ve věku 57 let.
To Anna Bayerová nakonec učila na pražské průmyslové škole a na škole Ženského výrobního spolku v Resslově ulici. Od roku 1914 působila jako profesorka hygieny a zdravovědy na rodinných školách. Diplom jí uznali teprve v šedesáti a zemřela ve věku 71 let. Ani jedna z těchto dvou lékařek se nevdala a neměla děti.
Poslední lékařkou, která završí trojici významných českých lékařek, byla Anna Honzáková (1875–1940), ta mohla v roce 1902 promovat na pražské lékařské fakultě. Do té doby mohly studentky chodit na přednášky pouze jako hospitantky. Anna Honzáková vystudovala soukromé dívčí gymnázium Minerva založené v roce 1890, později se stala lékařkou tamních dívek. Napsala několik spisů, vystupovala proti legalizaci potratů a prostituci a podporovala emancipační hnutí žen. Otevřela si také soukromou gynekologickou ordinaci. Zemřela ve věku 64 let. A také ona zasvětila svůj život pomoci ženám, nevdala se a neměla děti.
Zdroje: Porter, Největší dobrodiní lidstva: Historie medicíny od starověku po současnost. Praha: Prostor 2001.; en.wikipedia.org; Hlaváčková, L. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton 2004.
ČLÁNKY DO MAILU