Kdo se nejvíce zasloužil o rozvoj babického řemesla, které porodní báby se proslavily, jaké byly jejich osudy a kteří muži jim byli v porodnictví nápomocni?
Nejprve si pojďme připomenout, kdo se mohl stát porodní bábou a co všechno bylo po těchto ženách vyžadováno. Kupodivu se velice dbalo na to, aby porodní báby byly znalé a vyškolené, bezúhonné, počestné, čistotné, zodpovědné, mlčenlivé a diskrétní, také bylo vhodné, aby již samy porodily alespoň jedno dítě, a dobře tak věděly, o čem to je.
Neměla jim chybět ani dobrá fyzická kondice a psychická odolnost, protože se často nevyspaly a musely odcházet k porodům, kdykoliv to bylo potřeba. Tuto práci rozhodně nemohla provádět jakákoliv žena, které se jen tak zlíbilo. Od 18. století například i císařovna Marie Terezie podporovala to, aby byly porodní báby pečlivě školené a aby se vzdělávaly.
Vina za smrt se svalovala na bábu
Porodní báby to napříč časem neměly vůbec jednoduché. Třeba v případech, kdy se něco nepovedlo. Což se bohužel stávalo až příliš často a většinou za to ani nemohly. Ve chvílích, kdy nebyla lékařská péče a hygiena na takové úrovni, poměrně často docházelo k úmrtí ženy či dítěte při porodu, anebo bezprostředně po něm.
Dítě mohlo zemřít během porodu či těsně po něm, matky dostávaly horečku omladnic, nebo umíraly na preeklampsii či další porodní komplikace. Někdy zemřela matka i dítě během komplikovaného porodu, jindy se dítě narodilo s vývojovou vadou neslučitelnou se životem.
V mnoha případech se vina a zodpovědnost za život a smrt matky i dítěte svalovala právě na porodní bábu, která kvůli tomu pak byla pronásledována, trestána či zbavena možnosti vykonávat dále svou práci. To v těch lepších případech, protože jí třeba hrozily i daleko horší tresty včetně trestu smrti a obvinění ze zabití.
Proto bylo babictví velice důležité, potřebné, ale zároveň příliš zodpovědné a nevděčné povolání. Přivést na svět nového člověka vyžadovalo obrovskou zodpovědnost. Porodní báby měly zkušenosti a znalosti z medicíny, lékař často nebyl po ruce a chudé rodiny si jej rozhodně nemohly dovolit.
Mezi porodními asistentkami a lékaři navíc panoval odvěký boj o to, kdo s koho. Kdo je lepší, kdo lépe rozumí své práci, nebo kdo co zpackal. To se dochovalo do dneška. Někdy ale lékaři rádi spolupracovali a školili porodní sestry, aby tak mohly samostatně pomáhat dětem na svět a lékařům ulehčovaly práci.
Líbí se vám, když nekomplikovaný porod vedou jen porodní asistentky?
Vyškolili tisícovky porodních asistentek
V 19. století mezi lékaře podporující práci porodních asistentek patřil například český lékař Antonín Jan Jungmann (1775–1854), bratr obrozeneckého Josefa Jungmanna. Tento lékař převzal po lékaři Janu Meličovi, který rovněž pomáhal rozvoji porodnictví, místo na pražské klinice a usiloval o zdokonalení porodnického umění a školení porodních asistentek.
Založil porodnickou školu a napsal učebnici pro porodní báby Úvod k babení, která byla později vydána jako Umění babické k užitku žen při porodu obsluhujících, přepracovaná do podoby otázek a odpovědí. Jungmann zavedl psaní porodopisů, zařídil pro ženy českou knihovnu, nechal postavit byty pro porodní báby a vybudoval i tajné pokoje, kdy mohly ženy porodit anonymně v utajení.
Jeho porodnická škola získala věhlas po celé tehdejší Evropě i Americe. V druhé polovině 19. století za ním přišly k vyškolení celé tisícovky asistentek z celého světa. Mezi jeho žáky a nástupce, kteří se věnovali rozvoji porodnictví, patřili například František Jan Mošner (1797–1876) a předčasně zemřelý Alexander Kiwisch (1814–1851). Oba mají své zásluhy a František Mošner rovněž sepsal učebnici pro porodní asistentky. Výuku porodních asistentek vedl také Václav Rubeška (1854–1933), který prosazoval moderní postupy a vyškolil více než 5000 porodních asistentek. Napsal pro ně i učebnici Porodnictví pro babičky, která poprvé vyšlo roku 1893.
Ale zatímco Antonín Jungmann získal největší věhlas, jeho o něco málo starší kolega Jan Melič (1763–1837), po němž Jungmann převzal kliniku, se moc uznání nedočkal. Založil a vedl privátní porodnici, kterou později rozšířil na ambulantní nemocnici pro chudé matky a opuštěné děti. To vše na vlastní náklady. Měl silné sociální cítění a snažil se pomáhat tam, kde to bylo potřeba. Vymyslel i systém zdravotního pojištění a sociální péče pro chudé. Také vyučoval porodní asistentky. Pro neshody s profesorským sborem lékařské fakulty však odešel v roce 1906 do Vídně. Zemřel v chudobě a zapomnění.
Zpackaný porod jí poznamenal kariéru
Jednou za známých francouzských porodních bab, která působila již v 16. a 17. století, byla Louise Bourgeois Boursier (1563–1636). Napsala několik příruček pro porodní báby, například v roce 1609 Různá pozorování o neplodnosti, ztrátě plodu, plodnosti, porodech a nemocech žen a dětí. Tuto knihu věnovala francouzské královně, druhé vydání obsahovalo navíc kapitolu O porodech, Křtění dětí Francie, Pod králem Jindřichem IV. a Pokyny mé dceři.
Později vydala Pravdivou zprávu narození pánů a dam, dětí Francie a v roce 1635 první učebnici pro porodní báby s četnými zkušenostmi ze své praxe. Budoucí porodní asistentky nabádala k tomu, aby důkladně poznaly ženskou anatomii, třeba i tím, že se budou účastnit pitev ženských těl.
Tuto věhlasnou porodní bábu začalo porodnictví zajímat tehdy, kdy měla za sebou svůj první porod. Navíc měla jako manželka chirurga přístup k mnoha zajímavým informacím. Pracovala pak na francouzském královském dvoře, bohužel však její bezchybná pověst utrpěla v roce 1627, kdy zemřela princezna Marie de Bourbon-Montpensier na horečku omladnic. To velmi negativně poznamenalo její kariéru porodní báby.
Jednou z dalších významných francouzských porodních bab byla Marguerite du Tertre de Lamarche (1638–1706), která se velice věnovala vzdělávání porodních asistentek. Organizovala pro ně také tříměsíční vzdělávací kurzy a vydávala učebnice.
Galerie: Nejhezčí porodní fotky roku 2023 podle asociace fotografů
Zavražděna Indiány
Další známá porodní bába měla tragický osud. Anna Hutchinson (1590–1643), která působila v Bostonu, patřila mezi velmi zodpovědné porodní báby, byla silně věřící a zároveň také bojovala za práva žen. Bohužel měla velkou smůlu. Jednou se narodilo dítě s vrozenou vývojovou vadou neslučitelnou se životem, navíc se dostávala do věčných sporů s puritánskými kolonisty a byla považována za kacířku. Veškerá vina padla na nebohou porodní bábu, která byla nakonec s rodinou vyhoštěna.
Usadila se na Rhode Islandu, kde záhy přišla o život s šesti nejmladšími dětmi a členy domácnosti, kdy je nelítostně a brutálně povraždili Siwanoyové. Za svůj život porodila 15 dětí, starší zůstali v Nové Anglii, po masakru byla ušetřena devítiletá dcera se zrzavými vlasy, která byla na sběru borůvek a kterou Indiáni vzali do zajetí, pak s nimi následujících šest let žila. Podle Anny Hutchinson byla pojmenovaná řeka Hutchinson River. K této výjimečné ženě se váže i spousta legend.
I když neměla děti, babila
Známou německou porodní bábou byla Justine Dittrich Siegemundin (1636–1705). Tato dcera faráře si myslela, že je těhotná, proto se začala zajímat o porodnictví. Její těhotenství se však nepotvrdilo, a přestože sama neměla děti, mohla později vykonávat profesi porodní báby. Postupně si získala uznání a pruský císař Fridrich III. ji jmenoval Dvorní porodní bábou Pruska. V roce 1690 vydala knihu o porodním babictví, která byla napsána formou dialogu mezi ní a její studentkou Christinou.
Zdroje:
en.wikipedia.org, diplomová práce Vzdělávání porodních asistentek, Bc. Anna Holinková, DOLEŽAL, Antonín, 2001. Od babictví k porodnictví. Praha: Karolinum. VRÁNOVÁ, Věra, 2007. Historie babictví a současnost porodní asistence. Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci.
ČLÁNKY DO MAILU