Některé ženy přitahují zločinci. Příčinou je zřejmě trauma z dětství

Ukazuje se, že v romantizování vražd a jiných zvěrstev může popkultura opravdu hrát významnou roli. Záleží na tom, jakým způsobem jsou zločinci reprezentováni a jak se s informacemi o jejich činech nakládá. Aby k nim však člověk cítil nějaké pudové pouto, jsou v tom zapojeny individuální psychologické faktory, zejména komplexy pramenící z dětství.

Vražda jako fetiš

Zavrženíhodné činy mohou v člověku vyvolat smíšené pocity. Například existuje jisté procento lidí, které vrazi a jiní těžcí zločinci sexuálně přitahují. Tento typ parafilie se nazývá hybristofilie a týká se nejčastěji žen. Pozorovat se ji dalo už v minulém století, kdy zločinci dostávali do vězení četné dopisy. Někteří, jako například Ted Bundy či Richard Ramirez, si v době výkonu trestu dokonce našli manželku.

Hybristofilní žena zločin většinou odsuzuje, stejně jako my všichni ostatní. Jenže zločinec jí v něčem připomíná rodiče. Aspoň takto to tvrdí psychologové. Jako příčina této přitažlivosti se totiž nejčastěji uvádí trauma z dětství. Pokud člověk zažil týrání nebo třeba i emoční zanedbávání, mozek si naprogramoval hormony na právě tyto situace. Některé osoby se takto stávají úzkostlivými a stále se cítí v ohrožení. Ne však hybristofilní povaha – pro tu je nebezpečí mnohdy jediným způsobem, jak se cítit „zpátky doma“ a zažít nějaké vzrušení.

Přečtěte si také:

Uneslo mě UFO, věřili lidé. Za domněnkou byla nejspíš spánková paralýza či psychóza

Není to ale jediné vysvětlení. Zrovna v případě mužů-vrahů a žen-ctitelek se mluví také přímo o genderu. Ženská hybristofilie může být následkem internalizovaného sexismu. Ten ve společnosti existuje ve významné míře. Jde o ženy, které se nechaly přesvědčit o správnosti genderových stereotypů a pak mnohdy podporují i diskriminaci a misogynii, aby se mužům zavděčily. 

V případě fetiše na kriminálníky pak jde o násilníky či vrahy, kteří se specializují na ženy. Žena se může například přilnutím ke zločinci chtít „ocitnout na té bezpečné straně“ a sledováním jeho činů si vybít nenávist k jiným ženám, jako by se to jí samotné nemohlo týkat. Mnozí vrazi navíc vykazují rysy typického maskulinního charismatu a je pak nasnadě asociovat schopnost zabíjet s pravěkým archetypem lovce.

Extrém poměrně běžného spektra

Ať už v daném scénáři platí nějaká genderová přesvědčení, nebo ne, ctitelka plně počítá s tím, že se sama setká s hrubým chováním. Ba dokonce po tom často touží. Na to, aby si člověk hledal samé hulvátské partnery, ostatně nemusí být hybristofilik – mnoho z nás někoho takového zná. Silná sexuální submisivita se slabostí pro nekonsensuální styk může pramenit z četných zákazů. Mnoho lidí vyrostlo v domácnosti tak prostoupené antisexuálními omezeními, že se u nich drama z porušování zákazů stalo ústředním rysem eroticismu, píše sexuolog Jack Morin.

Většina osob s takovými potřebami přesto touží po emočně vyspělém partnerovi, který jim je naplní bezpečným a domluveným způsobem. Jistá část jich je však na takovém konci spektra, že vyhledává opravdu toxické vztahy. A jeden malý zlomek této množiny se nezalekne ani představy, že sdílí domácnost s někým, kdo brutálně vraždí lidi. Z tohoto zlomku však ještě vyškrtněme většinu, která tyto fantazie vědomě odmítá realizovat.

Primář Sova, doktor House a další. Znáte filmy a seriály z lékařského prostředí?

Málokteré filmy a seriály jsou tak populární jako ty, které se odehrávají v nemocnicích či ambulancích. A vy si teď můžete vyzkoušet, kolik jste jich viděli a co všechno o nich víte

Spustit kvíz

Na to, jaké vlastnosti mívají hybristofilní lidé, bylo provedeno několik statistických analýz. S mužem brutální povahy bude častěji chtít započít vztah žena oplývající velkou empatií. Naproti tomu, něco takového nehrozí v případě úzkostlivé ženy. Jiná studie potvrzuje korelaci přitažlivosti k vrahům a dětského traumatu. Navíc ukazuje, že ženy jsou mnohem více nakloněny tomu chodit se sériovým vrahem než třeba masovým vrahem, násilníkem nebo někým, kdo páchá domácí násilí.

Romantizuje popkultura vrahy?

Zájem o žánr true crime však není jenom sexuálně motivovaný. Řada lidí sbírá poznatky o případech vražd a jiných zločinů, které se kdy na světě staly. Odběratele true crime podcastů většinou zajímá teoretická stránka, zejména psychologie. Jak je možné, že někdo provede takové zvěrstvo, a ještě několikrát po sobě? Jak dokáže člověk prorazit bariéru mezi civilizovaným lidstvím a bezbřehou agresí predátora – a cítit fascinaci násilím na plně lidské rovině?

Přečtěte si také:

Lidé, kteří polykají hřebíky nebo sklo. Pojídání nejedlých předmětů je častější, než si myslíte

Je nutno říct, že vrahové dostávají do vězení dopisy od fanynek a fanoušků už dlouho. Když někoho fascinoval zločin před sto lety, mohl se úplně stejně začít zajímat o případy zmiňované v novinách. Otázky etičnosti však vyvstávají zejména v internetové době, kdy jsou všude k dostání kvanta informací. Existuje únosná míra true crime? Žánr má své odpůrce, kteří tu hranici odmítají hledat. A nelze zpochybnit, že komunita zájemců o skutečné případy má svoje problémy. Občas se například na sociálních sítích objeví foto, jak si někdo nechal vytetovat portréty svých oblíbených vrahů. Kontroverzní jsou true crime média i tím, když prodávají trička a tašky, čímž dle některých komercionalizují utrpení obětí a pozůstalých. 

Velké problémy jsou potenciální neúcta k obětem a zkreslování informací o vinících i jejich případná romantizace. Tvůrci obsahu o zločinu si nastavují často přísné standardy: nezpracovávají čerstvé případy a přistupují k věci s co největším respektem. Ne však vždy – tvůrci nedávno vydaného seriálu o Jeffreym Dahmerovi se například evidentně vůbec nedovolili rodin vrahových obětí. 

I ten druhý problém může nastat velmi snadno, už jen z povahy věci. Zvlášť když lidé komunikují o případech na internetových fórech, lze zkreslit lecjakou informaci. Určitě je namístě zachovat odstup a nenechat se těmito médii pohltit.