Někteří lidé umí chodit jen po čtyřech. Kontroverzní vědec sklidil kritiku za svoje vysvětlení

O fenoménu pojmenovaném jako syndrom Ünera Tana svého času BBC natočila i dokument. Kontroverzi, kterou objev vyvolal ve vědecké komunitě, později doplnila i další odborná zkoumání. Dnes se ví o dalších rodinách s podobnými příznaky a bylo také zjištěno, které geny mohou se syndromem souviset. Zdá se však, že tvrzení o návratu do pravěku je opravdu příliš odvážné. 

Celý život na čtyřech

Dospělí lidé, kteří v životě neudělali krok dvěma nohama. Spoře se v historii nějaký případ vyskytl, ale vědeckého popisu se jev dočkal až v roce 2005. Teprve tehdy našel evoluční biolog a neurolog Üner Tan v jihoturecké vesnici kurdskou rodinu, která přesně odpovídala této definici. Otec (65 let) a matka (56) měli 19 potomků, z nichž pět chodilo jen po čtyřech. Členové rodiny s touto odchylkou také měli výrazný mentální handicap a spolu se dorozumívali vlastní variantou jazyka. Články Tanova vědeckého týmu vyznívají, jakoby děti v mnohém připomínaly pralidi či opy.

Pokud by měli turečtí výzkumníci pravdu, šlo by o atavismus. Občas se narodí dítě s některým z tělesných rysů, které lidé už tisíce let nemají. Právě takováto odchylka se pod odborným termínem skrývá.  Drobné předpoklady k atavismu se stále dědí, avšak jeho projev je v drtivé většině případů znemožněn přítomností silnějších genů. Teprve občasná mutace může způsobit, že se rys projeví. K lidským atavismům patří například ocas, výrazné ochlupení celého obličeje, takzvaný Darwinův hrbolek na uchu či větší počet bradavek.

Přečtěte si také:

Nejedlá houba, která zachránila lidstvo. Jiná dokáže hostitele zotročit

Atavismus v podobě chůze po čtyřech nebyl u lidí zdokumentován až do 21. století. Chodíme po dvou už minimálně čtyři miliony let. Proto Tanův objev fascinoval i jeho zahraniční kolegy. Vědecký tým z Velké Británie se do vesnice za dotyčnou rodinou vydal i s kamerami. Dal tak vzniknout půlhodinovému dokumentu The Family That Walks on All Fours, který lze dnes zhlédnout i na YouTube. 

Poděkujte svému mozečku

Život postižených je na první pohled obtížný. Nejenže mají zároveň poruchu intelektu a práci by si nenašli, nezvládají ani některé jiné úkony, které jsou pro většinu lidí samozřejmostí. Nebo to tak alespoň vyznívá vzhledem k dojemné hudbě a patetickým slovům vypravěčky v dokumentu. Jiné zdroje uvádějí, že tito lidé byli v chůzi po čtyřech mimořádně zdatní. Vědecký tým, který zkoumal vliv mutací na mozeček v roce 2008, dospěl k závěru, že by se čtyřnohou chůzi mohl naučit kdokoliv, kdyby trénoval. 

Proč nemohou chodit jako ostatní? Chůze vyžaduje koordinaci a rovnováhu. Měření pacientů MRI a PET přístroji ukázalo, že mají cerebelární hypoplázii – tedy nedovyvinutý mozeček. Tato část mozku je velmi důležitá pro koordinaci, motoriku a rovnováhu. Je tedy možné, že bylo velmi těžké naučit se chodit po dvou nohou. Na druhou stranu, existují lidé úplně bez mozečku, kteří mohou chodit. Pacienti navíc, přestože chodí po čtyřech, chodí takto rovně a udržují balanc. Někteří jejich sourozenci se stejným výsledkem MRI skenu chodí vzpřímeně. Je to tedy určitě složitější.

Běžné medicínské omyly: Jak to je s lupáním kloubů, vejci či dětskou hyperaktivitou?

Pokud se jen trochu zajímáte o zdraví – a to byste měli – logicky musíte narážet i na spoustu nesmyslných doporučení a rad. A to jak těch, které se tváří zásadně, tak různých maličkostí, jako je třeba varování ohledně zadržování kýchání. Otestuje si, zda je snadné vás nachytat. 

Spustit kvíz

Je to vůbec mutace?

Rodiče dětí zkoumaných Ünerem Tanem jsou příbuzní z druhého kolene. Vědci tedy také brali jako pravděpodobné, že několik jejich dětí zdědilo dvě alely pro tento syndrom, a ten se tím pádem projevil. I to s těmi geny je složité. Často skloňovaným genem je VLDLR, jehož mutace mohou ovlivnit právě fungování mozečku. Na základě dalších genetických a fyziologických analýz se syndrom často popisuje jako soubor několika mutací na různých genech.

Rozhodně platí, že lidé chodí v této rodině po čtyřech a mají něco společného, ale možných společných rysů je mnoho… Dle některých však nestačí ani geny k tomu, aby člověk chodil pořád po čtyřech, a roli může hrát i sociální kontext. Zvláštně nezní ani hypotéza, že se děti nenaučily chodit kvůli mentálnímu handicapu, případně u těch mladších také kvůli imitaci starších sourozenců.

Tan se svému objevu věnoval celé roky a vydal o něm řadu akademických textů. Kromě původní kurdské rodiny našel i několik dalších lidí, kteří vykazovali podobné rysy. Jeden z rodů sestával z pěti domácností, žijících také v Turecku, v nichž se celkem vyskytovalo šest postižených členů. Antropolog Greg Downey upozorňuje na to, že Tan měl tendenci každého, kdo chodil po čtyřech, diagnostikovat s Tanovým syndromem, bez přihlédnutí ke kontextu. 

K jeho „pacientům“ měl patřit například šestatřicetiletý muž, za jehož netypickou chůzi mohla ochrnutá noha a neochota využívat protézu. Tento člověk přitom neměl žádnou poruchu intelektu ani anomálii na mozečku. To příliš nenapomáhá tomu, aby se dal syndrom Ünera Tana brát jako jednotná diagnóza. Přitom další pacienti na světě určitě existují. V roce 2017 například byly objeveny dvě rodiny se syndromem v Indii.

Akademická diskriminace

Je strašně jednoduché nechat se unést nějakou myšlenkou živých fosilií… Nebudu si v tomhle brát servítky. Myslím si, že to, jak profesor Tan tuto rodinu popisuje jako ‚devoluci‘, jako evoluční návrat, je nejen vědecky nezodpovědné, ale pro tuto rodinu i hluboce urážlivé, říká v dokumentu BBC evoluční neuropsycholog Nicholas Humphrey. Otec rodiny k výzkumu a natáčení ve své domácnosti svolil, aby se podpořilo povědomí o tomto jevu – sám ale také podotkl, že nechce, aby se jeho děti přirovnávaly k opicím.

Proč potenciálně jde o urážku, není těžké pochopit. Tanova rétorika, nakolik se snaží o vědecký popis, z dnešního pohledu působí jako ableismus čili diskriminace osob s postižením. I v komentářové sekci pod dokumentem na YouTube lidé upozorňují na to, že členové rodiny zkrátka řeší svoje problémy nejlépe, jak umí. Chodí po čtyřech, protože po dvou jim to nejde. Stejně nic jiného neznají a je to pro ně základní modus operandi, se kterým dokáží urazit i několik kilometrů. Proto možná není úplně fér se k nim chovat blahosklonně nebo přirovnávat jejich styl pohybu k méně vyvinutému druhu člověka. Tento přístup je přitom vidět i na koncepci filmu.

Přečtěte si také:

Herbicid použitý za války v džungli škodí dodnes. Vyráběl se i v socialistickém Československu

Takto například zní názor uživatele Nerdburgerful na YouTube: Tohle nezestárlo moc dobře! Ten tón je do nebe volající, hlavně od vypravěčky a vědců: zdvořilý, soucitný, ale převážně je to brutálně povýšený pocit nadřazenosti. Že chození vzpřímeně definuje lidi – a přitom tady máte lidi, kteří nemohou, přímo před vámi! Takový linnéánský redukcionismus je dozajista sám o sobě forma nemoci. Nechť se naše společná srdce a mysl dále vyvíjejí, abychom mohli uznávat všechny své bratry a sestry, zdatné i s odlišnostmi ve fungování.

Chůze nezáleží jen na genech

Důležitou otázkou samozřejmě zůstává to, jestli hypotéza o atavismu má nějakou empirickou oporu, nebo jestli alespoň dává smysl. Üner Tan píše, že objev tohoto syndromu svědčí o tom, že vývoj od chození po čtyřech k chození po dvou nemusel být pozvolný. Je podle něj možné, že vzpřímená chůze nastala během pár generací vzhledem k náhlé mutaci jistých genů. Jím zkoumaná rodina pak vykazuje novou mutaci, která zrušila tu původní. Je to možné?

Co se týče anatomie, chůze po čtyřech je pro nás fyzicky nepřirozená. Délka končetin, zakřivení páteře i tvar hýždí se uzpůsobily tomu, abychom ruce mohli nosit podél těla a využívat k interakci se světem. Tyto změny by se náhlé mutaci přičítaly jen těžko, nastaly totiž u celé populace. Něco takového trvá tisíce a miliony let, než se ty správné geny stanou nejčastějšími a než inovace ve tvaru těla dosáhnou určité intenzity.

Navíc, jak bylo naznačeno výše, antropologové, neurologové i genetici poukazují na složitost celého problému. Chůze není něco jako třetí bradavka, s čím se člověk jen narodí. Je to schopnost, kterou každý z nás musí získat, když vyrůstá. Odlišnosti v mozečku i na genetické úrovni ukazují složitý obraz syndromu, který nelze snadno zařadit. Jen málokdo s myšlenkami profesora Tana, dnes již dva roky zesnulého, souhlasí. Vědci se přiklánějí k tomu, že chůze po čtyřech je adaptace na poruchu mozečku, nikoliv utlumení nějakého hypotetického genu pro vzpřímenou chůzi.

Přečtěte si také:

Handicapované děti dostávaly k snídani radioaktivní kaši. Vědci tak studovali vstřebávání vápníku a železa

Studie z roku 2014 se dívá i na to, jakým způsobem pacienti chodí. První rodina, kterou Tan zkoumal, chodila v diagonálních sekvencích: pravá noha s levou rukou, potom levá noha s pravou rukou. Podobně chodí i lidoopové, a proto Tan na tento způsob chůze poukazoval. Novější studie však zahrnula do výzkumu větší počet osob s příznaky syndromu. Zjistilo se, že většina subjektů chodí stejně tak, jako například kočka – tedy že levá ruka se posouvá s levou nohou a pak pravá s pravou nohou. To pokládají autoři studie za důkaz, že Tanův syndrom nenavazuje na způsob chůze primátů.