Pocity méněcennosti mohou být „širokorozchodné“. Týkat se mohou čehokoliv. Od vzhledu přes původ až po intelekt. O stavu konta či stavu rodinném ani nemluvě. Za určitých okolností stačí otázka potenciální babičky „kdy už budete něco mít?“ a je v rámci oněch pocitů vymalováno.
Přečtěte si: Pět nejhloupějších vět, které rodičům dětí nikdy neříkejte!
Šablonu budoucího života si tvoříme do svých pěti let
Vyrovnávání se s pocity méněcennosti považoval za středobod osobnosti psychoanalytik Alfred Adler (1880–1937). Jeho kariéru nastartovaly zkušenosti s tělesně nemocnými pacienty. Po úrazech orgán, který zůstal zdravý, do určité míry převzal funkci těžce zraněného. Rozvíjel se tím více, než je obvyklé. Něco podobného nalézal vědec v porovnání úspěšných lidí a stavů v jejich dětství. Mnozí z nich prošli jeho ordinací a vzpomínali na to, jaké bývali kdysi „hloupé a ošklivé káčátko“. Posléze vyvinuli úsilí k úspěšnému překonání pocitů méněcennosti, které získali v prvních letech života. S překonáváním oněch pocitů souviselo i úsilí o získání pocitu nadřazenosti.
Adlerovi jde v této souvislosti o potřebu dosáhnout úspěchu. Jde o snahu o uplatnění a touhu po moci. V raném věku – zhruba do pěti let života – si vytváříme koncept životního stylu (plánu). Je to jakási šablona, podle níž budeme v životě postupovat – v dobrém i zlém. Adler poněkud sexisticky prohlásil: „Dítě je otcem muže.“
Hodně záleží např. na osobní logice – ne na tom, jaký svět je, ale jak jej vnímáme. Dále např. na sebepojetí, osobních cílech, struktuře rodiny, postavení mezi sourozenci.
Přirozeným předpokladem vývoje zdravé osobnosti jsou mj. kladné reakce lidí v okolí. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá… zdravý osobní projev je pozitivní vztah k ostatním. Obětavost, podpora slabých a nemocných či jinak trpících nemusí pocházet z duše dobráka. Může být jen transformací touhy po nadřazenosti.
Přečtěte si: Jsi úplný blbec, nebo co? Věty, které škodí zdraví
Neurotické pocity méněcennosti: Mindráky vymknuté kontrole
Jsou to tzv. mindráky, jež se vymknou kontrole. Místo snahy po kompenzaci podporují pasivitu. Postižený je na svůj – ať již smýšlený nebo skutečný problém, zvýšeně citlivý. Zveličuje jeho rozsah i dopad. Domnívá se, že většina lidí v jeho okolí na první pohled vidí, jak se nedokáže vyrovnat se svým trápením.
Přemýšlení o vlastních nedostatcích mívá nutkavý charakter. S mírnou nadsázkou „stále myslí jen na to samé“. Jde o úvahy neřešitelného začarovaného kruhu. Vznikají pseudologické řetězce vlastních myšlenek. Např.:
- Trápí mne (studenta střední školy), dejme tomu, můj nemoderní mobil.
- Nevážím si proto sám sebe, připadám si méněcenný ve srovnání s druhými spolužáky.
- Ti nade mnou již dávno zlomili hůl. Považují mne za méněcenného.
- Já se jim nedivím, naopak – vše je jasné a jedno zapadá do druhého.
- Jsem nula a nikdy se to nezmění.
Otázku hodnou legendárního dilematu, zda byla první slepice, nebo vejce, najdeme i zde. Vyvolávají takové myšlenky neurotické pocity méněcennosti, nebo je tomu naopak? Primární jsou pak ony pocity?
Pravděpodobně je „vše jinak“. Třeba i podvědomé negativní pocity vytvářejí úrodnou půdu mj. i pro vznik katastrofických myšlenek i životních scénářů. Samy o sobě – osamoceně – nejsou zde příčinou ani následkem.
Souvislostí je víc. Vše dohromady omezuje životní aktivitu, šance, spokojenost, prosazení, iniciativu i partnerské a někdy i přátelské kontakty s druhým pohlavím. Vznikají tzv. soukromé teorie osobnosti vysvětlující jejich vznik nejrůznějšími hendikepy.
Pro ilustraci: Cítím se bídně, protože nemám dítě (maturitu, práci, chlapa, ženskou, o dvacet kilo méně, auto, aršík známek, tetování.. chybějící dopište, přebývající škrtněte). Ovšem poté, kdy se ono přání třeba i zázračně vyplní, údajná příčina se přesune jinam.
Poruchy sebehodnocení kontra pocity méněcennosti
Opět tu platí: Když dva dělají takřka totéž, nemusí to být totéž. Poruchy sebehodnocení sdělují „mám na to, ale nedokážu to…“ Pocity méněcennosti bývají v konkrétní sféře takříkajíc totální. Zde tedy „nemám na to, a nikdy mít nebudu.“
Oboje může paradoxně – ba přímo dialekticky – souviset s prapodivnými pocity nadřazenosti zvanými neurotické velikášství. V něm se snoubí ctižádostivost, zranitelnost, úzkost, nepřiměřená kompenzace vlastního nedostatku, nedostatek asertivity…
Mimochodem asertivní být můžete, leč nemusíte. Pokud asertivní nejste, má to být proto, že nechcete, a ne proto, že asertivní být neumíte. Velikášští brouci Pytlíkové umí vše… hlavně kritizovat.
Co s pocity méněcennosti?
Některé internetové diskuse jsou – jak to říci a neurazit – vedeny poněkud méněcenně. Nicméně tamní diskuse o pocitech méněcennosti mají solidní úroveň a přinášejí zajímavé postřehy. Z jedné – dlouhodobě trvající – jsem vybral některé nápady diskutujících na téma „co s tím“.
Recepty na mindráky z internetu:
- Nesnažit se nikomu, tedy ani sobě, dokazovat svoji hodnotu. Vědět, že ji prostě mám, stejně jako kterýkoliv jiný člověk na světě. Nikdo mi ji nemůže vzít.
- Vědět, že nemusím být ve všem jednička, aby mě okolí mělo rádo.
- Změnit okolí. Jít tam, kde mě nemají zaškatulkovaného jako tvora k ničemu.
- Umět říci ne lidem, kteří vás honí k velkému úsilí o získání cílů, o něž vlastně ani nemáte zájem.
- Neužírat se tím, že si život neužívám.
- Osvobodit se od své utrápené mysli – své myšlenky jen pozorovat, uvědomovat si je, ale neztotožňovat se s nimi.
- Uvědomit si, že každý člověk má své lepší i horší stránky, a brát se takový, jaký jsem. Brát lidi takové, jací jsou.
- Nemít pro sebe vysoko posazenou laťku.
- Neklást na sebe neúměrné nároky – tím se přesvědčujeme, že neumíme i tam, kde vynikáme.
- Nehledat na druhých lidech právě ty klady, jež nemám, a netrápit se, že je nemám.
- Hledat svoje klady a předem si neříkat, že žádné nemám.
- Uvědomovat si svoji jedinečnost.
- Ignorovat urážky.
- Obklopit se lidmi, kteří mě podporují.
- Jsem tím, s čím se ztotožňuji – věřit v sebe sama…
Mnohé ze zde uvedeného může inspirovat přinejmenším k otázkám:
Chcete se zbavit pocitu méněcennosti? Ujasněte si:
- Co přesně chceme udělat, oč usilujeme?
- Kdy s tím začneme?
- Jaký postup zvolíme?
- Jaké jsou možné překážky, nač si musíme dát obzvlášť pozor?
- Zvládneme to sami? Pokud ne:
- Čí pomoc a podporu budeme potřebovat?
- Co nám to přinese, proč to vlastně děláme?
- Jak se odměníme za své úsilí?
A úplně na závěr: Neodvážit se je osudné!
ČLÁNKY DO MAILU