V seriálu Psychiatrické oříšky si připomínáme neobvyklé případy psychicky nemocných lidí a jejich lékařů, kteří ovlivnili vývoj tohoto oboru. Předchozí díl: Freud a podivná hysterka
I tentokrát zůstaneme v Německu, rodné zemi tohoto významného lékařského oboru. Zde začíná příběh Ernsta Wagnera, inteligentního učitele, který se chtěl obětovat pro dobro lidstva a tak začal zabíjet.
Masturbace – aktivátor úzkosti, nebo lék?
Ernst Wagner v roce 1909
Prapůvod onemocnění německého učitele Ernsta Wagnera leží až v jeho první sexuální zkušenosti. Tou byla onanie, která byla v jeho době stále tabuizovaným tématem opředeným mnoha mýty. Až do poloviny 20. století byla masturbace považována za příčinu mnoha tělesných a psychických poruch. Údajně byla následkem krize mezilidských vztahů, způsobovala rakovinu, kazila zrak a zbavovala plodnosti.
Právě tehdejší vnímání masturbace a společenské předsudky vůči sebeukájení vyvolaly u osmnáctiletého Wagnera pocit viny. Sám své chování a touhu po onanii považoval za nesmyslnou a cítil se zlomený svou slabostí a neschopností odolat hříchu.
Možná nám to dnes může připadat absurdní, ale do stejné situace se může dostat i špatně informované dítě současnosti. Zejména v rodinách, kde je sex tématem „jen pro dospělé“. Rodiče by se neměli ostýchat ani váhat. Dítě musí být se svou sexualitou a vším, co se jí týká, obeznámeno včas.
V našem 21. století už je přístup k masturbaci poněkud shovívavější. Přece jenom statistiky mluví za vše. Podle nich 98 % dospělých masturbovalo určitou část života pravidelně. Bylo také prokázáno, že pravidelnou ejakulací 5× týdně se snižuje pravděpodobnost vzniku rakoviny u mužů. Je také obecně známo, že se onanií u obou pohlaví zbystřují mozkové funkce. Naši předkové se tedy zcela mýlili.
Sodomita, paranoik… a masový vrah
Druhým důležitým spínačem pro Wagnerovu nemoc se stal pobyt v malé vesničce Műhlhausen, kde vykonával učitelskou praxi. Zde prožil své hříšné zkušenosti se sodomií, což je pojem označující pohlavní styk se zvířaty, zároveň však i starší označení pro homosexuální styk (obojí tehdy trestný čin). Wagner nikdy nepřestal trpět představami, že o jeho choutkách okolí ví, že se mu vysmívají a pomlouvají ho. Propukla u něj paranoia. Od té doby žil Wagner dvojí život, navenek byl milý a ochotný, uvnitř trpěl nenávistí k rodině a ke slabým lidem.
V září roku 1913 uskutečnil plán, který nosil v mysli šest let. Zavraždil svou ženu i čtyři malé děti. Nakonec odjel zpět do Műhlhausenu, místa, v němž se zrodilo všechno jeho životní utrpení, kde žili lidé, kteří ho trýznili a shazovali. Zde Wagner podle svého důkladně propracovaného plánu zapálil 5 stájí, a zatímco rozrušení sedláci vybíhali ven, aby zachránili svůj majetek, začal na ně střílet. Střílel zblízka a přesně. Zabil 10 lidí a 16 jich poranil. Střílel by dál, kdyby jej nezadrželi. Zatímco ho převáželi na polici, nechal se slyšet, že chtěl svůj čin ukončit sebevraždou a že hořce lituje, že nemohl svůj plán dovést do konce.
V listopadu byl pak Wagner přijat na psychiatrickou kliniku ve Winnendenu. Zde se setkává s psychiatrem Robertem Gauppem, který dostává jednoznačný úkol: napsat na Wagnera soudní posudek. Po šesti týdnech je s prací hotov a z jeho zprávy vyplývá jasně: „Ernst Wagner byl v době konání svých činů nepříčetný.“ Díky tomuto závěru Wagnera minul trest smrti, kterému by jinak zajisté neunikl. To vyvolalo nejen kritiku pobouřené veřejnosti, ale také silný nesouhlas ze strany Wagnera. Ten dokonce napsal několik dlouhých dopisů soudci, ve kterých žádal spravedlnost a svou vlastní smrt.
„On za to nemůže, je nemocný.“
Stejný postup, jaký proběhl u Wagnerova případu, platí dodnes. Psychické nemoci se tak stávají „omluvenkou“ nelidských činů. Stávají se také prostředkem ke zbavení svéprávnosti dané osoby a podobně.
Nepříčetnost je tedy oboustranně zneužívána a stává se tak ožehavým společenským tématem. Stanovení příčetnosti obžalovaného je klíčovým momentem soudního procesu. Vždy je stanoveno dohlížejícím psychiatrem. Při zkoumání otázek příčetnosti se zjišťuje, zda pachatel činu byl v době jeho konání schopen ovládat své jednání a rozpoznat nebezpečnost tohoto jednání. Je-li obviněný prohlášen za nepříčetného, je na danou dobu (mnohdy delší, než by strávil ve vězení) umístěn do detenčního zařízení. Jedná se o psychiatrický ústav s vysokou ostrahou. V České republice takové kvalitní zařízení dlouho chybělo, ale nedávno bylo vybudováno v areálu brněnské věznice.
Jen pro ilustraci: v České republice bylo za první dva měsíce tohoto roku znásilněno 103 žen a bylo spácháno 23 vražd. Také s masovým vražděním, které nám může připomenout Wagnerův incident, se prostřednictvím médií poslední dobou setkáváme stále víc a víc.
Čtěte téma: Bratislavský střelec a zlí lidé
Asi nejvýraznější ukázkou je rychle se šířící fenomén střílení na školách. Studenti se stále častěji vracejí na místo svých studií se zbraní v ruce. Jaký k tomu mají důvod? Tím nejčastějším je dle psychiatrů jednoduše křivda. Stejně jako ve Wagnerově případě se chtějí často slabší, utlačovaní studenti pomstít místu, kde byli zesměšňování a trápeni. Konečným bodem jejich atentátů je téměř ve všech případech sebevražda – stejné vyústění, v které doufal Wagner. Nezanedbatelnou roli v tom, že se střílení na školách stále víc a víc rozrůstá, hraje vliv médií a rozšíření internetu. Svými reportážemi dává televizní vysílání oněm nespokojeným narušeným mladistvým přesný návod na „vyřešení“ životních problémů.
Chorobné bludy
Robert Gaupp léčil Wagnera pětadvacet let. Prosazoval názor, že Wagnerovy činy jsou pokračováním vývoje jeho patologické osobnosti za spoluúčasti vnitřních vloh a jeho osobních zážitků. Údajnou roli zde dle Gauppa hrála výrazná genetická zátěž ze strany rodičů, především matky. Tím hlavním však je, že jeho problémy a trápení přerostly v bludy – ať už v hrozivé představy o műhlhausenských občanech, v bludy velikášství, či jeho pozdější přesvědčení, že mu spisovatel Franz Werfel krade myšlenky.
Blud je chorobně nesprávný úsudek vycházející ze špatného předpokladu. Je samozřejmé, že se s chybnými úsudky setkáváme i v běžném životě. Blud je však patologický v tom směru, že často obsahuje představy naprosto absurdních obsahů, či je pro nemocného absolutně nevyvratitelný. Je-li např. někdo přesvědčen, že trpí rakovinou, i přesto, že všechna lékařská vyšetření svědčí o opaku, trpí bludem. Je-li tedy blud v rozporu s realitou, popře nemocný spíše realitu, než by ustoupil bludu. Důležité je si také uvědomit následující: „Blud nevzniká z podprahových přání nebo z potlačených podnětů. Je to stav organického poškození mozku, psychologicky neodvoditelný symptom, do něhož se nelze vcítit.“ (W.Gruhle)
Již zmíněná paranoia je pak duševní porucha, která se vyznačuje bludy a chorobnými představami o vlastním ohrožení. Prvním krokem nutným k zahájení léčby paranoika je, aby si nemocný sám uvědomil, že nemocný opravdu je.
Malý Hitler
Ernst Wagner strávil ve winnendenském ústavu 25 let života. Teprve dva dny před svou smrtí, učinil první krok ke svému vyléčení, prohlásil: „Ano, byl jsem nemocný a vím, že celé mé tehdejší uvažování bylo bludné.“ Přesto byl až do konce svého života přesvědčen, že bezpráví, jež utrpěl, bylo horší, než bezpráví, jehož se dopustil on sám.
Roky před svou smrtí se v ústavu těšil nevídané úctě a oblibě. Když v roce 1938 zemřel, jeho nejbližší ošetřovatel prohlásil: „Byl to dobrý člověk.“
V životě a názorech Ernsta Wagnera shledávají odborníci jistou paralelu s osobou Adolfa Hitlera. Oběma zemřel předčasně otec a nikdy se nezbavili přesvědčení, že byli o něco připraveni a že se jim ubližovalo. Oba měli velice vysoké sebevědomí a byli si jisti svou výjimečností. Oba po celý život opovrhovali lidmi a za svou povinnost chápali očištění světa od těch méněcenných a slabých. Ernst Wagner si do svého deníku zapsal: „Plavíme se v páchnoucích mělčinách a musíme konečně vyházet všechen balast, abychom se mohli vznášet ve zdravých oblastech. Já mám ostré oko pro všechno choré a slabé, a proto mě povolejte jako exekutora. Mně neproklouzne ani jeden cholerový bacil. Vezmu si na svědomí 25 miliónů Němců a nezatížím ho tím ani o jediný gram.“ A právě tyto myšlenky zrealizoval krátce po Wagnerově smrti sám Hitler.
Ernst Wagner pro nás zůstane důkazem síly lidské psychiky a toho, že stačí velice málo, aby se stala neovladatelnou. Tento příjemně vystupující člověk s až příliš spisovným jazykem nepřestal být i po atentátu ctěn svým nejbližším okolím. Jeho ošetřující lékaři, i sám Robert Gaupp, strávili roky jeho pozorováním, obdivováním jeho mysli a úsilím přijmout fakt, že ten šílenec, co čtvrtého září roku 1913 surově vraždil, nesl tvář muže, který se nyní stal jejich přítelem.
Zdroje:
Vacek, Jaroslav: Velké psychiatrické případy. Paseka, Praha-Litomyšl 2001
www.policie.cz
ČLÁNKY DO MAILU