Životní příběh vážně nemocné paní Pavly jsme přinesli v článku Pořád jsem chtěla být statečná… Statečná je pořád a může být inspirací pro mnohé z nás: „Jestli jako strašidlo před smrtí postavím pár bolavých lidí zpátky ze čtyř nohou na dvě, tak do toho!“ říká v rozhovoru.
Minikurz pozitivního myšlení rozhovorem
Pozitivní psychologie nepropaguje „thymolinový úsměv“ za každou cenu. Všímá si pozitivních individuálních vlastností a rysů osobnosti (optimismu, zvídavosti, nezdolnosti, smyslu pro humor) a hledání faktorů, které umožňují jednotlivcům i skupinám v rámci možností prospívat.
Nechce potlačovat negativní stránky života ani bagatelizovat jejich dopad. Je objektivní. Učí psychické odolnosti i schopnosti využívat stav, jež vystihuje rčení „všechno zlé je k něčemu dobré“. Inspiruje ke specifickému osobnímu přístupu k životu. Jeho součástí jsou namátkou:
- osobní pravost a opravdovost – autenticita,
- pokora,
- umění využít představ, a třeba i iluzí,
- snaha být sám sebou, nejen jako jiní – osobní identita,
- strategie zvládání a cesta k seberealizaci, i když je životní situace velmi náročná.
Teorie je ovšem jen teorie. Jak v praxi vypadá pozitivní přístup k neobyčejně náročné životní situaci – konkrétně ke smrtelné nemoci – ukazuje následující rozhovor s autorkou nedávno zde uveřejněného dopisu.
Pavlo, zaujal mne váš přístup k těžké nemoci jako k příběhu, z něhož plyne poučení „v dobrém i zlém“. Co vy na to?
Nemá smysl se zaobírat tím, co sama nezměním. I když se situace zdá být mizerná, může být ještě hůř, tedy vnímejme to dobré, a ne to špatné. Jestli jako strašidlo před smrtí postavím pár bolavých lidí zpátky ze čtyř nohou na dvě, tak do toho! Lidi potřebují nejen tragedie, ale zejména vzory. Říkat: „Může být hůř,“ opravdu není pozitivní, ale mně to vždy pomohlo se úplně nezbláznit, i když to těžké bylo a je.
Kdo pomáhá jiným, pomáhá i sám sobě…
Dát někomu sílu pár slovy nikoho nezabije a je lepší si uvědomit svou sílu než svou bezmoc či nemoc. I nemoc mi pomohla k síle říkat věci tak, jak jsou. Hodně lidí nechce slyšet fakt, že jsme smrtelní, myslí si, že ten, kdo to řekne, je špatný, pesimista, bubák. Cítím to naopak.
Pokud vím, že život končí smrtí, nebudu odkládat vše potřebné a milé „až na potom“. Když víte, že máte diagnózu a pár měsíců života, cítíte jako generální blbost ležet na hadičkách v nemocnici a doufat, že až někdy možná se stane zázrak.
Málo si vážíme jeden druhého, cítíme se být nesmrtelní a nezranitelní, pak ale kromě nás není nikdo, kdo by nás zachránil…
Zní to jednoduše, ale…
Víte, svůj život si všichni děláme složitý a složitější tím, jak si ho sami žijeme. To mi taky řekla nemoc.
„Vyzkoušej všechno a dobrého se drž,“ pravil Tomáš Akvinský. Jenže za chyby se platí a život nelze žít „nanečisto“.
Čím starší jsem, tím víc si uvědomuji, že čím šílenější vzor, tím víc má následujících, moderně řečeno „followerů“. To chce hlavně mít trpělivost s těmi, kterým z mého hlediska vlastně vůbec nic nechybí, a přesto si zoufají. Psychologové mají můj obdiv. Já bych takové „fňukaly“ obracela ve dveřích, možná bych po nich házela čímsi, aby je znovu nenapadlo se vracet.
Dík za sebe i za ostatní psychology. Někteří jsou opravdu dobří. Kdybyste za ně měla říci spoluobčanům jednu větu, jak by zněla?
Pro dnešní den vám přeji úsměv na rtech, v očích štěstí a pocit, že den je vlastně báječný, i když nás lidi ehm… poněkud vyvádějí z míry.
To je přímo minikurz pozitivního myšlení. Jenže, kde hledat a hlavně jak najít…
To nejde hned. Každý z nás potřebuje něco jiného. Někomu stačí kratší čas, někomu delší. Někdo potřebuje psychologa, někdo kamarády, pivko, objetí, lásku, dobré jídlo… Těch způsobů udělání čáry za trápením je mnoho a lidi je znají a používají. Ano, ta čára vlastně sama o sobě nic neřeší. Účty nezaplatí, vládu nevymění, diagnózu nezmění. Mně se potom chvíli líp dýchá. Duše se na chvíli nadechne. Říkám duše, protože na kyslíku jsem stejně dál.
Co pomohlo vám?
Víte, doktore, potkali jsme se v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že potřebuji pomoci sama, že to kvůli nemoci všechno sama nezvládám. Sama jsem si dlouho nechtěla připustit svou nemoc, cítila se zdravá a tečka. Jenže kyslík nejde zamaskovat. Ani dušení při chůzi moc maskovat nejde. Do toho všeho pohledy lidí na ulici a v obchodě na ženskou s kyslíkem, bylo mi na nic. Samozřejmě mě napadlo, že to sama ukončím, ale vždycky si řeknu, že mám děti, ostudu jim dělat nechci. Ráda bych viděla jejich svatby, děti, jednou, až to bude aktuální. Moc ráda. Snad se dožiju.
Jako bonus mohu uvést, že mi utichnul mobil a nemusím číst sto mailů denně, můžu se učit jazyky, můžu v klidu číst knížky, můžu luštit křížovky, můžu nespěchat… No řekněte, pane doktore, kdo to může říci? Jsem bohatá na čas. A hlavně pořád kolem sebe potkávám zejména dobré lidi. Někdy si říkám, že to je s podivem, ale těch dobrých je určitě mnohem víc než těch horších.
Psycholog Stanislav Kratochvíl napsal: „Vyplatí se lidi trochu idealizovat. Dát jim šanci, aby se nás snažili nezklamat, a oni se nezklamat pokusí…“
Pěkně řečeno. Souhlasím, ale k té idealizaci patří i určitá míra nezdolnosti. O tu se snažím, i když to není právě lehké. Vzdát se je příliš snadné na to, aby to bylo k něčemu dobré.
ČLÁNKY DO MAILU