Záměr byl původně bohulibý: zamezit lidem, kteří jsou nezodpovědní, aby sedali za volant. Doposud to totiž bylo tak, že lékař specialista, který zjistil, že člověk je epileptik nebo má třeba Parkinsonovu chorobu (přesný seznam nemocí vyjmenovávala sedm let stará vyhláška) a hrozilo tudíž, že dostane nekontrolovatelný záchvat za volantem, měl tuto skutečnost nahlásit praktickému lékaři pacienta.
Přečtěte si: Patří Parkinson za volant?
Pokud však praktika neznal, pacient měl za povinnost svou nemoc nahlásit praktickému lékaři sám. A vzhledem k tomu, že tím, kdo dává razítka o schopnosti řídit, je praktický lékař, bylo na něm, zda třeba řidiči z povolání, u nějž se objevila epilepsie, potvrdí schopnost řídit. Což praktický lékař pochopitelně většinou neudělal, a dotyčný tak přišel o práci.
„Jenže se často stávalo, že specialista praktického lékaře neznal, nebo stačilo, aby jej pacient změnil, nic nikomu nenahlásil, a o řidičák nepřišel. Což mi v okamžiku, kdy vidím, že řídí kluk, který má epilepsii, má záchvaty, ale neléčí se, nedodržuje stravovací a léčebný režim, dost vadí, to bych ho opravdu rád někdy udal sám, než aby řídil a zabil třeba dítě, a to se stávalo,“ popisuje neurolog a specialista na epilepsii Jan Hadač.
Kdo je od mládí epileptikem, obvykle může na řidičák zapomenout
Teď tedy mají nově tuto povinnost lékaři specialisté, kteří chorobu u pacienta objeví. Potíž je v tom, že ji mají nahlásit i s dokumentací pacienta a zákon to definuje tak, že to mají udělat k jeho správnímu úřadu. Víc podrobností však zákon neobsahuje. A to je problém. Naráží to totiž jednak na zákon o ochraně osobních údajů, protože co je citlivějšího, než právě údaje o chorobách. Lidé, kteří pracují na radnicích, nemají totiž povinnou mlčenlivost o zdravotních údajích pacienta tak jako lékaři, takže se snadno může stát, že v malé obci se podrobnosti o nemocném rychle dozví kdekdo. Lékař za vyzrazení lékařského tajemství o chorobě pacienta půjde za mříže, kdežto úředník ne.
„Novela zákona nedefinuje, komu přesně to mám hlásit. Předpokládám, že obec má nějaký odbor zdravotně sociální,“ říká Jan Hadač. Stejně tak novela neříká, do kdy od nálezu choroby má lékař nemoc nahlásit a pacienta tak udat. „Mám z toho smíšené pocity. Lékařská komora se snažila ten zákon připomínkovat a zpřesnit tu vágní definici, ale nepovedlo se to,“ krčí rameny lékař.
Čtěte také: Kdo nesmí za volant?
Na malých obcích, které takový odbor nemají, dopis s citlivou dokumentací pacienta zřejmě dostane rovnou starosta. A to je něco, proti čemu se Česká lékařská komora bouří. Ovšem marně. Novela zákona od 1. ledna letošního roku platí. Při připomínkování zákona se sice rozhořčil i Úřad na ochranu osobních údajů, že jde o prolomení lékařského tajemství, ale také marně. Ani on nemá žádné páky na to, aby se zákon změnil.
Kdo všechno může přijít o řidičák?
Povinnost hlásit nemoc pacienta, a že je těch nemocí požehnaně, platí pro neurology, diabetology, kardiology a prakticky pro všechny specialisty.
Pacienti, jejichž nemoci je nutné hlásit:
- lidé s poruchami zraku
- diabetici, jimž často kolísá hladina cukru v krvi a hrozí mu diabetické kóma
- lidé s takovými nemocemi kosterní a svalové soustavy těla, že jejich pohyb vylučuje bezpečné ovládání auta, jako je třeba Parkinsonova choroba
- lidé s vadami sluchu (zhoršení sluchu o dvacet procent)
- alkoholici a toxikomani, mentálně retardovaní lidé
- lidé s duševními poruchami jako je Alzheimerova choroba, schizofrenie a další
- pacienti s nemocemi oběhové soustavy (například srdeční arytmie nebo těžká hypertenze)
- nemoci srdce – lidé po infarktu a po mrtvici, s kardiostimulátorem
- lidé s poruchami ledvin a po transplantacích
- plus řada dalších
Počet pacientů, kteří se mohou rázem ocitnout bez řidičáku, jde do milionů. Záleží na vůli správních orgánů, zda řidičský průkaz po nahlášení nemoci odeberou a komu. Jen diabetiků je v Česku skoro milion, další milion je lidí, kteří mají hypertenzi a nemoci srdce nebo jsou po infarktu či po mrtvici.
A s lékařem se přitom nedomluvíte. I kdyby pacient nakrásně chtěl nemoc utajit a požádal lékaře, aby třeba jeho epilepsii nebo cukrovku nehlásil, když dodržuje léčebný režim, bere léky, nemá záchvaty, lékař to stejně udělat musí. Pokud by to neudělal, hrozí mu pokuta až milion korun. A co víc: „Jsme právně zodpovědni, že pokud chorobu nenahlásíme a něco se stane, pacient třeba někoho za volantem zabije kvůli záchvatu, dostaneme se před soud,“ říká Jan Hadač.
Stát tedy výrazně zasáhl do práv pacientů, dovolil odtajnit citlivé údaje a bez toho, aniž by zpřesnil, kdo smí s dokumentací pacienta na radnicích zacházet a jak, vytvořil ideální prostředí pro korupci. Byť původní úmysl byl dobrý.
Co na to říkáte? Vítáte zákon v této podobě? Nebo máte strach, že budete také postiženi?
ČLÁNKY DO MAILU