Nenávidím tě!

Kdybychom se ptali, co je nejhorší a nejzhoubnější vlastností, asi by většina lidí řekla, že je to nenávist. Noc a den, dobro a zlo,  pravda a lež … láska a nenávist. To vše jsou pojmy, které  považujeme za protikladné natolik automaticky, že o tom ani nepřemýšlíme. Podobně je to i s mnoha konvenčními názory,  které jsou pro nás natolik evidentní, že nám ani nepřijde na mysl, abychom je trochu blíže prozkoumali.

Konvenčním názorem například je, že lidé by se měli k sobě chovat hezky a nebýt na sebe zlí. Jenomže co když si třeba pozveme řemeslníky, aby nám něco opravili, oni svou práci odfláknou a pak nás ještě chtějí vzít na hůl? Máme k nim být milí a nechat si to líbit? Zkušenost ukazuje, že někdy je lepší se zachovat jako potvora! Konvenční názor také říká, že milovat je dobré a nenávidět špatné, obojí stojí proti sobě a basta!

Děti řeknou, co nechcete slyšet

Ve známém Andersenově příběhu je to dítě, kdo bezelstně odhalí, že král je nahý. Díky  prostým slovům vyřknutým z úst, která se ještě nenaučila přetvářce, se v pohádce zhroutí celý systém založený na klamu a předstírání.

Děti se vyjadřují spontánně, protože se ještě nenaučily, co je vhodné říkat a co ne. Pro tuto upřímnost, která si na nic nehraje, nás o to více mrzí, když nám děti poví, co bychom neradi slyšeli.

Stalo se vám někdy, že vám vaše dítě řeklo, že vás nemá rádo, nebo dokonce že vás nenávidí? Něco podobného zaslechnete s větší pravděpodobností od dítěte než dospělého, který ví, že něco takového „se neříká“. A zkusili jste se někdy do svého potomka vcítit a zamyslet se, co vám tím vlastně sděluje? Nedala by se dětská slova „nenávidím tě“ přeložit jako „proč si mě nevšímáš“ nebo „proč jsi na mě tak zlý, když já tě mám tak rád“? Pak je ale účel podobných dětských výroků podobný jako u jejich zlobení. Jde o snahu získat pozornost dospělého, upozornit na nějaký problém, odstranit překážku, která brání vzájemnému láskyplnému vztahu. Trestat děti za podobná slova problém nevyřeší, pouze naučí děti, aby nebyly upřímné.

Pokud se rodič takového dětského „vyznání“ dokonce zalekne, dítě se naučí bát svého přirozeného hněvu a nenávisti a začne vytěsňovat své instinktivní poznání, že mezi pocitem lásky a nenávisti existuje vzájemné silné pouto. V extrémnějších případech je dítě vychováváno nejen pouze k tomu, aby svou nenávist nevyjadřovalo verbálně, ale dokonce aby se cítilo vinno, když svou nenávist projeví v myšlenkách – typické je to například v silně konzervativních křesťanských rodinách.

Pokud ale svůj pocit nenávisti popíráme, nejenže se oddělujeme od svého cítění zahrnujícího i pocit lásky, ale popíraný emocionální stav může vést k tomu, že jej promítáme na druhé lidi – na své nepřátele i na své blízké…

Pouto mezi láskou a nenávistí

Znal jsem jednu slečnu, jmenovala se Anna, a ta se až do svých třiceti let nikdy nezamilovala.  Partneři, které ve svém životě měla, jí v podstatě byli lhostejní, snadno se s nimi rozcházela a pak zase scházela, protože „lepší je být s někým, na kom mi nezáleží, než být sám“. Anička  byla inteligentní a sečtělá, ale lásku znala jen z knih.

Jednou do toho ale taky spadla: Potkala ho před knihovnou. Oslovil ji. Byla to láska na první pohled. „Nevím, co se to mnou děje. Takový zvláštní pocit. Hlavu jako bych měla v nebi, všechno mi přijde krásné a pořád na něj musím myslet…“ Několik týdnů lítala v oblacích, pak začaly rozepře. „Jak je to možné, že jsem se s jinými partnery nikdy nehádala a ani mi na nich toho moc nevadilo a teď jsme pořád v nějaké hádce? A proč mě tolik rozčiluje?“ ptala se a záhy sama přišla i na odpověď: „Asi proto, že ho šíleně miluju!“

Při lásce stejně jako při nenávisti se s druhou osobou ztotožňujeme, pokud by tomu tak nebylo, tak by v nás tak silné pocity nevyvolávala: byla by nám lhostejná. Annu její přítel rozčiloval, protože nenaplňoval její idealizované představy. A každá láska si toho druhého více či méně idealizuje. A čím větší očekávání, tím větší rozpor a následné zklamání. Anna od svých předchozích partnerů nic zvláštního neočekávala, proto v ní nevyvolali žádnou hořkost a dodnes je považuje za své kamarády.

Nenávidíme, protože moc milujeme

Je to možná zvláštní, ale nenávist a z ní vycházející hádky jsou prostředkem, který má obnovit narušenou lásku. Kdyby Anička trochu rozebrala své pocity, zjistila by, že její nenávist se nevztahují k jejímu partnerovi, ale k tomu, co ji od jejího idealizovaného milovaného muže odděluje. Typická souvislost mezi pocity zamilovaného tak vypadá následovně:

• Čím více milujeme, tím více očekáváme.
• Čím více očekáváme, tím větší rozpor je mezi naším očekáváním a skutečností.
• Čím větší je rozpor, tím více nenávidíme.
• Čím více nenávidíme, tím více se hádáme a urážíme…

A zatímco nenávist je prostředkem, který nám má naši lásku přivést zpět, často se naopak kvůli jejím projevům rozcházíme. Nenávist není popřením lásky, naopak je jejím pokusem – někdy zoufalým – ji obnovit. Partneři by si při prvních projevech nenávisti měli vyjasnit své pocity, vyčistit vzduch, a především – jak neustále zdůrazňují psychologové a manželští poradci – spolu komunikovat. Kdo rozumí pravé povaze lásky, dokáže přijmout i nenávist.

Nešikovná služka

V americké komedii Deset důvodů, proč tě nenávidím  hlavní hrdinka zanevře na svého přítele, ale nepřestává na něj myslet a svou nešťastnou lásku skrývá. Prozradí se, teprve když ve škole dostanou jako slohový úkol napsat práci na téma z názvu filmu. Dívka přednese před třídou, co napsala, a propukne v pláč. Její ex-přítel, který proslovu naslouchá, pochopí, že jeho bývalá milá mluvila o něm a uvědomí si, jak moc ho miluje. Oba si své pocity vyjasní a opět se dají dohromady.

Tento a podobné příběhy nám ukazují, jakou roli v našem životě by měl hrát pocit nenávisti: Nenávist je jako služka, která se často chová neohrabaně a leccos rozbije, nicméně přece jen slouží své mocné paní, lásce. 

S použitím poznatků J. Roberts

Foto: Deset důvodů, proč tě nenávidím (Touchstone Pictures), Císařovy nové šaty (Olive Beaupre Miller: The Treasure Chest of My Bookhouse; Chicago: The Bookhouse for Children, 1920)