Tzv. emocionální paměť je trvalejší než paměť faktografická. To samo o sobě může vyvolat vzpomínkové zkreslení i klamy.
Když nás paměť klame
Mluvíme o syndromu falešné paměti – zjednodušeně řečeno jde o falešné vzpomínky. Například rodič, eventuálně jiná osoba, vědomě nebo nevědomky nejčastěji dítěti (ovšem i někomu staršímu) vsugeruje („vloží do paměti“) situaci, jež se nestala. Do této sféry patří tzv. syndrom zavržení (rodiče). Časem sice může dojít ke korekci oné informace, jisté to však není. Falešné vzpomínky se mohou stát součástí tzv. rodinné mytologie.
Vzpomínkový optimismus a pesimismus
I velmi problematické situace a prožitky si po čase idealizujeme. Vojnu spojenou s drilem a málem otrockou prací lze posléze popisovat jako veselé zážitky „černých baronů“. Nejedna z žen trpících v manželství s problematickým mužem jej po ovdovění líčí jako manžela málem ideálního.
Sigmund Freud jednoznačně popíral vzpomínkový optimismus spojený s představou nevinného, šťastného a asexuálního dětství. Přečtěte si více k tématu v článku Traumata z dob „naprosto šťastného dětství“. V literatuře nebývá věnována pozornost vzpomínkovému pesimismu. Jeho heslem budiž výrok básníka J. V. Sládka: „Mládí moje bylo bez radosti.“ Může to tak být, a ani nemusí. Depresivní ladění dospělého i zde nasazuje pověstné černé brýle.
Tajemství rodiny
Tabu, o kterém se nesmí přinejmenším otevřeně mluvit. Členové rodiny o těchto tématech vědí. Nemluvit o nich je prevencí konfliktů a urážek. Slouží mj. i k ochraně sebevědomí a pocitu hodnoty některého z členů rodiny. Často nějakým způsobem souvisejí se sexualitou, pohlavním životem, mimomanželskými vztahy – záležitostmi takříkajíc „pro ostudu“.
Nebudeme o tom už nikdy mluvit. Ale budeme na to pořád myslet…
Rodinné mýty
Mýtus je bájný výklad přírodních i společenských jevů, jejich příčin a původu. V rodině jde o tradovaná přesvědčení. Jejich cílem je zachovat stabilitu dané sociální skupiny. Jde o určitou stylizaci, obranný mechanismus. Vysvětlení, jež tzv. nebolí a činí vztahovou realitu přiměřenou.
Časté jsou mýty o hrdinství jednotlivých členů rodiny, například v protifašistickém nebo protikomunistickém odboji. Obdobně existují i mýty o „slušném chování na neslušném místě“. Mnozí z koryfejů totalitních praktik údajně dodržovali přísně zákony a každému se mohou směle podívat do očí. Lze i jinak: Matka muže, který páchal rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, mi sdělila: „Víte, jak to chodí. Něco mu podstrčili k podpisu a pak na něj všechno svedli.“
Mistrně prezentuje účelový rodinný mýtus slovenský film Učitelka (scénář Petr Jarchovský). Titulní postava vypráví žákům evidentně smyšlený příběh své matky, velmi připomínající pohádku o Červené Karkulce. Rozdíl je v tom, že maminka v době Slovenského národního povstání nešla krmit babičku, ale partyzány. Konečně v lese jednoho se samopalem potkala. Dala mu košík s jídlem a on jí poděkoval… „Danke schön!“ narušil selanku vyprávění jeden z žáků.
Mimo jiné zmíněná epizoda naznačuje určité nebezpečí. I v rodině (nezřídka u čerstvě dospělých či nově příchozích) se může objevit někdo, kdo prohlásí, že „král je nahý“. Následky včetně vzkypění emocí bývají veliké.
Na co je neslušné se zeptat
Studentka navázala internetové přátelské dopisování s Indem studujícím stejný obor. Zeptal jsem se, ze které kasty pochází její kamarád. Usmála se a sdělila: „To jsem se ho zeptala taky. Odpověděl, že to vzájemně všichni jeden o druhém vědí, ale přímo zeptat se na to je velmi neslušné.“
Za podobnými nepsanými zákony není třeba cestovat do exotických krajů. V tuzemských luzích i hájích je mívá každé výrazně problémové partnerství. PhDr., Ing. a komik Jan Vodňanský to vystihuje veršem: „Fuj, fuj, to je důvěrné sdělení, fuj, fuj, to nepublikuj.“
Postmoderní filosof Ludwig Wittgenstein napsal esej o jediné větě: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ To se takříkajíc snadno řekne, leč za ono mlčení mnozí platí psychosomatickým onemocněním.
Co s tím?
Psychologický přístup transakční analýzy popisuje tzv. základní pozice. Jde o postoje člověka k sobě i k druhým. Optimální, a tudíž ten, jejž máme podporovat, je postoj: „Já jsem v pořádku a ty jsi také v pořádku.“ Je to tzv. zdravý (a zdraví posilující) přístup. Jeho optika ovšem neznamená, že musíme souhlasit se vším, s čím se setkáme. „Já jsem já a ty jsi ty. Já dělám svou věc a ty děláš svou věc. Když se sejdeme, je to krásné. Když se nesejdeme, nedá se nic dělat,“ napsal americký psycholog Fritz Perls.
Jsou i jiné přístupy. Zdánlivě neproblémová je „sebekritická“ pozice: „Ty jsi v pořádku a já nejsem v pořádku.“ Neproblémovost je zde jen zdání. Ve skutečnosti pozice zatěžuje mýty, tajemstvími, povinností napravit to, co rodiče nezvládli. I tak může vypadat cesta k neuróze. Pokud od dětství slýcháme, jak jsme neschopní, jak „nejsme v pořádku“ („Ty jsi nemehlo! Nešiko! Na nic nesahej, všechno pokazíš…“ atd.), pak se takový názor může fixovat. Tak se sociálně rodí kandidát toho nebýt v pořádku.
„Všechno špatně“ je v přístupu: „Já nejsem v pořádku a ty také nejsi v pořádku.“ Zde jsou „uvězněni“ lidé, kteří úplně ztratili nejen důvěru v sebe, ale i důvěru v druhé. Obvykle ztratili chuť žít. Tato pozice – nazývaná psychiatrická – vzniká často v rodinách, kde dítě nedokázalo zjistit, co vlastně rodiče chtějí, co si rodiče přejí, protože jejich chování je nejednoznačné.
Východiskem není ani zdánlivě subjektivně neproblémová pozice: „Já jsem v pořádku a vy nejste v pořádku.“ Občas v ní „velký mentor“ a „narcis“ vodu káže a víno pije.
I dnes tak platí výrok J. W. Goetha: „Děti by měly dostat od svých rodičů především dvě věci: Kořeny a křídla.“
ČLÁNKY DO MAILU