Neschopným lékařům hrozilo až useknutí ruky

Lidská populace je od dávných dob pronásledována celou řadou nemocí, se kterými se setkáváme dodnes – od artrózy po zubní kaz, od nádorů po infekce. Lidstvo nikdy nežilo v „ráji zdraví“, a tak se proti utrpení, nemocem a smrti společnost vždy pokoušela bojovat ze všech sil; léčitelství se stalo konkrétní lidskou činností.

Nemocí posedlí

Nejstarší nám srozumitelné písemné záznamy o nemocech a jejich léčení jsou psány babylonským klínovým písmem a zmiňují se také o lékařích. Myšlenkový svět starých Babyloňanů neznal hranici mezi rozumovým poznáním a náboženskou vírou. Onemocnění bylo považováno za zásah zlých démonů nebo bloudících duchů zemřelých, kteří nemocného uchvátili a vstoupili do jeho těla, takže byl „posedlý“. Příčinou nemoci bylo také kruté kouzlo či hněv bohů, trestajících lidi za kultovní provinění (hříchy) a za porušení kázně (tabu).

Léčebné postupy nebyly v rozporu s náboženskými obřady. Nemoc byla nejprve „léčena“ zaříkáváním (zaklínáním), které mělo zlou nadpřirozenou sílu spoutat a vyhnat z lidského těla. Na léčbě nemocných se podíleli současně lékař i zaříkávač, v některých případech byl navíc pozván také věštec.

Nejstarší diagnostická příručka

Praktické návody k léčbě se v naučných klínopisných textech objevovaly poměrně málo. Babylonští lékaři používali především přírodní látky (léčivé byliny, minerály i exkrementy zvířat), kterými napouštěli obvazy, obklady a náplasti. K dispozici měli také příručku zapsanou na čtyřiceti hliněných tabulkách. Tato nejstarší diagnostická příručka byla souhrnem všech dosavadních poznatků a zkušeností a sestavil ji neznámý babylonský kněz.

Za autory „vědomostí“ byli ovšem považováni bohové lékařství a zaříkávání Ea a Asalluchi. V první části série klínopisných tabulek byly uvedeny příznaky onemocnění v jednoduchém anatomickém systému, který se nejprve věnoval hlavě, trupu, horním končetinám a nakonec nohám. Nemoci měly již jména a text uváděl i prognózy jejich průběhu. Z 30 000 hliněných tabulek, které byly objeveny, se přibližně 800 z nich zabývá lékařskou tématikou.

Chammurapiho zákoník jako první upravuje postavení lékařů 

Již Cicero řekl, že „zákon má být stručný, aby si jej lidé snáze zapamatovali“ (měli bychom se asi zeptat našich zákonodárců, pro koho schválili „nový“ občanský zákoník, když obsahuje „pouhých“ 3081 paragrafů). Mezi vůbec nejslavnější zákony starověku patří kodex krále Chammurapiho, symbol mezopotámské civilizace. „Král čtyř světových stran“ tu nastolil vůbec první zákony upravující postavení lékařů. Zákoník poprvé v historii obsahuje zvláštní předpisy, které upravovaly odměňování chirurgů a lékařů za jejich výkony, na druhé straně však rovněž vyhlašuje tresty za chybnou léčbu a nepovedené zákroky, stejně jako odškodnění obětí profesní nedbalosti.

Celý Chammurapiho kodex navazuje na starší sumerské zákoníky a objevuje se v něm dodnes zachovaná zásada rovnocenné odplaty („oko za oko, zub za zub“). Je však méně humánní (nechybí výčet trestů od bičování, utnutí částí těla, upálení a nabodnutí na kůl), je zde více zdůrazněna společenská nerovnost a větší důraz je kladen na represi než na výchovnou funkci.

Léčba otroka byla levnější. A trest za neúspěch mírnější

Proto byli neschopní lékaři postihování za chybné zákroky tvrdými sankcemi, v některých případech jim hrozilo dokonce i useknutí ruky. Za úspěšnou operaci byli lékaři naopak ze zákona odměňováni a výše jejich honoráře odpovídala majetkovým poměrům a významnosti pacienta.

„Jestliže lékař provedl na plnoprávném občanovi bronzovým nožem složitou operaci a občana vyléčil … dostane 10 šekelů stříbra,“ praví zákoník. Za vyléčení „občana druhé kategorie“ byla odměna pět šekelů stříbra, jestliže lékař vyléčil otroka, zaplatil mu pán otroka dva šekely stříbra.

Jestliže však lékař způsobil zákrokem smrt svobodného občana, přišel o ruku. V případě zavinění úmrtí otroka platilo „otroka za otroka“. Postihy za neúspěšné zákroky provedené na občanech ze střední sociální vrstvy a u otroků byly méně drastické.

Prozatím se však v žádných klínopisných textech ze starobabylonské doby nepodařilo dokázat, zda lékaři museli skutečně za profesní chyby a omyly platit poměrně vysoké náhrady či dokonce podstoupit tresty neúměrně přísné.

Mimochodem, lékařské „paragrafy“ v Chammurapiho zákoníku se týkaly výlučně chirurgických zákroků, proto se v nich nesetkáváme se součinností kněží-zaříkávačů při operacích – byla by příliš viditelně zbytečná a neúčinná.

Použitá a doporučená literatura:
Jockenhövel, A. (ed): Dějiny světa 1. Praha 2013
Klíma, J.: Nejstarší zákony lidstva. Chammurapi a jeho předchůdci. Praha 1979
Klíma, J.: Chammurapiho zákony. Praha 1954
Kramer, S. N.: Historie začíná v Sumeru. Praha 1966
Tuláček, J.: Meč a váhy. Praha 1986