Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o možnosti naučit se patřičné nebo nepatřičné sexuální orientaci. Víceméně jako kuriozita je chápana poměrně moderní teorie tvrdící, že na gender preference v dospělosti má vliv to, které pohlaví je malým dítětem považováno za tajuplnější. Jinými slovy neznámé je lákavější.
Zkušenosti z raných období života, výchova, nápodoba, sexuální zneužití, závažné životní události i jakékoliv sociální prostředí mají u lidí vliv na mnohé. Neovlivňují však sexuální orientaci.
My už vás z té homosexuality vyléčíme
Do dějin metod léčení homosexuality se výrazně zapsal český lékař Kurt Freund. Sexuální preference stejného pohlaví léčil u mužů na principu podmíněných reflexů. V zásadě šlo o obdobu vyvolávání dávivého reflexu po požití i malého množství alkoholu. To mělo alkohol a podobně i homo orientaci znechutit. Výsledkem v nealkoholické sféře byla přetrvávající věrnost svému sexuálnímu vyznání. Pacienti zvraceli jen při setkání s panem doktorem.
Čas od času se objeví takřka stoprocentně účinná metoda měnící „homo“ na „hetero“. Pochází obvykle ze zemí s totalitní vládou a kriminalizací homosexuálů. Principem k pochopení nadějných výsledků může být známá árie: „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli, na své štěstí pomysli…“ Jinak řečeno: „Buď homo lásce dáš oficiálně stop – nebo kriminál.“
Příčina homosexuálního chování? Hormony i partnerská nouze
Moderní pojetí neliší černobíle lidi na homo, hetero či bisexuály, co jsou takříkajíc podobojí. Bližší mu je představa jakéhosi pozvolného kontinua bez zcela jednoznačných extrémů. I proto může existovat „nouzová volba“ tam, kde potenciálního partnera odlišného pohlaví najít nejde. Například zdi věznic by mohly vyprávět.
Značná pozornost byla věnována vlivu hormonů na sexuální aktivitu i preferenci. Nejčastěji byla sledována hladina testosteronu, jež souvisí – jak se dříve říkalo – s libidem, moderněji se sexuální motivační strukturou. Zřejmě existuje nepřímá úměra mezi hladinou testosteronu a stresem. Více testosteronu bylo zaznamenáno u lesbických žen při srovnání se stejně starými ženami heterosexuálními. Mezi muži takový rozdíl neexistuje. Hladina testosteronu tam nesouvisí s preferovaným pohlavím, ale s častostí sexuálního vyžití. Hormonální léčba může sexualitu povzbudit nebo blokovat. Preferenci v sexu nezmění. Ani kastrace nevede k homosexualitě u heterosexuála.
Nesnášíte „buzeranty“? Přitahují vás
Pokud vše, co je výše uvedeno, považujete za teploušské lži, homouši a všeliké „Mařenky“ s penisem se vám hnusí, raději nepodstupujte psychoanalytickou terapii. Za velké peníze i za dlouhý čas byste zjistili, že naši předkové věděli, proč používat přísloví: „Odříkaného největší krajíc.“ Zjednodušeně řečeno, kdesi mezi vaším nevědomím, podvědomím a cenzurou chránící vaše vědomí může být nesnesitelná lehkost (sklonu k homosexuálnímu) bytí. Jinak řečeno – homo vás sice do jisté míry přitahuje, ale nepřiznali byste to ani na mučidlech.
Poznáte se?
Odpovídejte „ano“ nebo „ne“.
- Hodně mi záleží na tradičních hodnotách střední třídy a mezi ně „homosexualismus“ nepatří.
- Nepochybuji o hodnotách vyznávaných mezi mými blízkými.
- Odmítám lidi, kteří jsou hrozbou pro tradiční hodnoty.
- Lidé ohrožující tradiční hodnoty zaslouží trest.
- Každý máme svůj osud, který v podstatě nelze měnit.
- Vážím si lidí, kteří mají moc.
- Ve světě jsou lidé „slabí“ i „silní“. Vážím si především těch druhých.
- Odmítám současnou „sexualizaci“ společnosti. Tyhle věci mají být ryze soukromé.
- Já jsem dobrý, ale o světě, v němž žijeme, to říci nelze.
- Dokážu se podřídit autoritě.
Odpovědi „ano, souhlasím“ na uvedených deset položek charakterizují tzv. autoritářské osobnosti. Psychologové u nich popsali typickou trojici postojů. Je to: poslušnost, agresivita vůči odlišnosti a sklon respektovat konvence. Jedna z osobnostních charakteristik je velmi výrazné odmítání homosexuálů coby osob úchylných.
Tolerantní protiváhu oněch autoritativních osobností nabízí vtip: Každá dívka touží po chytrém, vzdělaném, hodném, materiálně dobře zabezpečeném chlapci s kulturními i sportovními zájmy. Potíž je v tom, že takový hoch již svého kluka obvykle má.
Ne, já ne! Já nejsem homosexuál
Pro tzv. egodystonickou sexuální orientaci je charakteristické jednoznačné odmítání své vlastní a plně uvědomované homosexuální orientace. Projevuje se neustálou, debaklovou tendencí navazovat heterosexuální vztahy s tím, že se vše „nějak poddá“. V životní historii dotyčných jsou i kontakty homosexuální. Ty vesměs vyvolávají výrazné pocity viny a znechucení ze sebe sama. Charakteristická je úzkost, strach z prozrazení, deprese. Únik do erotických homo fantazií je pravidlem.
Dobrá zpráva: Žena souložící s takovým protějškem má jistotu, že si partner při aktu nebude představovat jinou dámu.
Špatná zpráva: Koho si onen pán představovat bude, je jasné.
Pro postižené bývá řešením přijetí svých preferencí nebo život v samotě. Heteroadaptace je pravděpodobná víceméně jen teoreticky. Nicméně mocným impulsem k ní bývá touha po dítěti.
Egodystonická homosexualita není variantou „skryté“, eventuálně za předstíranou heterosexuální promiskuitou skrývané homosexuality. V tomto případě je muž zdánlivě „samá baba“, leč v žádném případě nepřekročí meze kamarádství. V hetero podobě je mu zcela cizí i stav, který moderní singles nazývají kamarádství se zvláštními (rozuměj sexuálními) výhodami.
Uvědomuje si jednoznačnou homo preferenci, i když třeba jen fantasijní. Heterosexuální vzrušivost tu je minimální. To samo o sobě obvykle neumožní udržet vztahy s druhým pohlavím. Naopak snadná a rychlá je vzrušivost homosexuální. Ne ovšem „pro radost“, ale jako zdroj stresu.
Kdo jsem já…
Na různých, poněkud exhibicionistických pochodech „růžových dětí“ se může zdát, jakoby na světě nebylo větší radosti a hrdosti než homosexualita s patřičným coming outem. Tj. s rozpoznáním, přijetím a netajením své menšinové sexuální orientace.
Je-li váš názor opačný a dotyčné nesnášíte, nechte se inspirovat papežem Františkem. Na dotaz, co soudí o věřících – homosexuálech, odpověděl: „Kdo jsem já, abych je mohl soudit.“
ČLÁNKY DO MAILU