Neumíme správně kojit. Na internetu je milion špatných rad

Nemám ráda zdrobněliny ani popisy miminovské stolice. Ale tady se jim nelze vyhnout. V následujícím rozhovoru se to hemží miminky, maminkami, mlíčkem a stoličkou. Ale dojde i na tatínky, přestože téma je – kojení.

Dost mě překvapilo, když jsem slyšela z různých stran, že by kojení měl být nějaký velký problém. Bafnu dítě a je to, ne? „Opravdu je to dost časté. Mnohdy i k překvapení nastávající maminky,“ ujistila mě IVANA FISCHEROVÁ, která se zabývá laktačním poradenstvím (www.kojeni.cz), „největší problém vidím ve špatné informovanosti rodičů před narozením dítěte a na druhé straně ve velkém množství informací útočících ze všech stran, často protichůdných či nesprávných. Z přemíry si novopečené maminky neumějí vybrat. Navíc kolují zastaralé názory a předsudky. Maminky jsou zmatené, přeinformované a neřídí se selským rozumem. Chtěly by kojit podle návodu. Je potřeba jim to zjednodušit.“

• 
• 
• 

Dalších 8 fotografií

Celý život pracovala jako dětská sestra, profesně se potkávala s největšími kapacitami české pediatrie a porodnictví. V devadesátých letech stála u založení Laktační ligy. Hledá svoji cestu, na leccos má jiné názory, leckdy odlišná řešení a ta navrhuje pro konkrétní rodiny s novorozenci. Bylo jich už více než dvanáct set. „Kdyby tu sedělo deset maminek, každé řeknu něco jiného. Nedá se to vzít jako přes kopírák. Každé dítě je jedinečné, každá maminka jedinečná, spolu jako dvojka jsou jedineční.“ Obrátit se na ni můžete mailem i telefonicky, ale často dojde na osobní návštěvu v rodině. „Snažím se přijet co nejdřív, problém se musí řešit hned. Já jsem v podstatě horká linka. Zavolají třeba i v devět večer, sednu do metra, a jedu. Nemůžete nechat dítě přes noc o hladu.“

Hodně rodin řeší potíže s kojením. V čem je tedy ten problém?

Hodně maminek odchází z porodnice a kojit neumí. Doma zkoušejí všechny rady. Ale tím jsou zmatenější. Trend dnešní společnosti je navíc mít všechno hned. Když to jde snadno, dobrý, když to nejde, tak jsou tři skupiny. Maminky, které se vše chtějí naučit a zavolají si poradce, ty, které zkoušejí samy vše zvládnout, a pak jsou maminky, které mají malinký problém, malinkou bolest a hned to vzdají. Další potíž je, že si všechno hledají na internetu, kde je informací milion, tedy když to přeženu.

Moc to nepřeháníte. Zkusila jsem zadat heslo „kojení“ do Googlu a vyjely 4 milióny výsledků, a to jenom česky. Spojení „jak správně kojit“ má čtvrt miliónu.

Já tyhle články nečtu. Stavím na zkušenosti. Mě zajímá, když někomu poradím a maminka se ozve, super, kojíme. Nebo jsme nějaký čas ve spojení, hledáme řešení, cestu, než maminka vše zvládne a miminko saje a přibývá a všichni jsou spokojení. Tatínkové říkají, že je to dobře vložená investice. Dělám to, aby rodina držela pohromadě, aby miminka byla spokojená a neplakala, a aby tatínek neutíkal z domova.

Tohle všechno se dá ovlivnit kojením?

Ano. Zažila jsem tatínka, který mě šel vyprovodit a řekl: „Víte, já jdu radši do práce, já to tady nemůžu vidět.“ Jak pak může rodina fungovat?

To z toho, že má žena potíže s kojením, vznikají takhle vyhrocené situace?

Jsou to velmi psychicky náročné stavy. Maminky jsou velmi unavené. Mají někdy v šestinedělí pocit, že zhlouply, ale to dělají i hormony. Jsou vykulené, vystrašené. Uklidňuji je: „Najdeme cestu, jsme ve spojení, můžete mi kdykoli zavolat, napsat, budu vaše berlička, opora.“ Navrhuji řešení, ale nikdy nic nenařizuji. Chci, aby maminka šla cestou, která jí vyhovuje a kterou chce.

Kojení je o mozku. Psychika ho hrozně ovlivňuje. Maminky se často snaží až moc. Někdy ale vidím maminky, které řeknou: „Chci kojit.“ Ale vlastně nechtějí. Já to poznám. Chtějí to jen navenek, pro okolí. Těm pak kojení moc nejde, nebo brzo skončí. Nepřesvědčuju je. Říkám jim: „Radši krmte něčím jiným a mějte dítě rády, než abyste kojily a měly na něj zlost.“ Pak není daleko k tomu, aby na ně byly zlé. Dělejte, co chcete vy, ne co chce okolí.

A pokud chce, dá se „rozkojit“, naučit se kojit každá žena?

Kojit může prakticky každá žena. O mě se říká po Praze, že rozkojím i tatínky. Vždycky najdu správnou polohu a způsob, aby to šlo. U mě neexistuje „nejde to, nemůžu, nechci, nemám čas“. Tahle slova já neznám. Musí to jít, musí se najít řešení a co nejrychleji. Aby děťátko prospívalo a maminka byla spokojená. Ale maminkám „musíte“ nikdy neříkám. Chválím, chválím, chválím…

Máte dlouholeté zkušenosti z porodnice. Máte představu, jaký je v nich teď přístup ke kojení?

Dneska to není o porodnicích, ale o lidech. Jeden čas to byla více záležitost porodnic. Třeba u nás v Krči jsme tehdy založili Laktační ligu a hodně jsme se tím zabývali. Ženy věděly, že se tam všechny sestřičky věnují mamince s dítětem. Dnes jsou sice některé porodnice tzv. „baby friendly hospital“, tam by to mělo fungovat, mají certifikáty a desatero (Deset kroků k úspěšnému kojení / PDF), ale záleží na tom, jací se tam sejdou lidé. Záleží i na podpoře doktorů.

Internet nesledujete, ale možná víte od maminek, co se nejen v porodnicích mylně traduje?

Plno mýtů a předsudků se omílá pořád dokolečka. Bohužel se to říká i v některých porodnicích. Velké porodnice umí na jednu stranu super porody, ale mají tam určitou zajetou praxi na šestinedělí a řeknou: „Takhle se to dělalo před padesáti lety a tak to budeme dělat dál.“ Není vůle něco změnit, byť k lepšímu. Kdežto některé modernější porodnice jdou novou, individuálnější cestou, jako já. Řídí se logickým myšlením. Upouští od zavedených trendů. S těmi si rozumím.

A v čem se liší ty vaše cesty?

Ve větší toleranci, trpělivosti a přizpůsobení se konkrétnímu dítěti, konkrétní situaci. Řídit se podle potřeb dítěte, povzbudit. Nikdy bych neřekla „máte špatná prsa, kojit nebudete“. Snažím se o optimistický přístup. Pomáhala jsem třeba i nevidomým matkám, kterým bylo řečeno, že dítě by mělo být v kojeňáku a že kojit nemohou, když jsou slepé. Nebo že žena nemůže kojit, když má jenom jednu ruku. Vždycky se najde řešení, aby to šlo.

Jaké jsou ty nejčastější mýty o kojení?

Vezměte si, jak sem po 90. roce přišel tzv. rooming in. Co je rooming? Miminko s maminkou, aby si mohly vyhovět. A co se stalo? Miminko přivezli na pokoj a sestřička řekla: „Tak maminko, každé tři hodiny dítě vezmete, rozbalíte, přebalíte, nakojíte. A deset minut bude u prsu.“ No co to je? To je nařízení a ne podle dítěte. To není rooming. Jen splnění požadavku matka s dítětem v jednom pokoji. Dítě není robot. Každé dítě má jiné potřeby, jiné touhy. Jsou děti, které prospí ještě pár hodin nebo dokonce i pár dní. Jsou děti, které chtějí být u prsu pořád. A vůbec nic z toho není špatně. Jsou děti, které jsou ze začátku kojeny 17× za den, jiné 6× za den. Jsou děti, které jsou u prsu dohromady osm hodin denně, a takové, které se napijí za chvilinku. Nedá se jim to nařídit. Musíme je však ohlídat, aby nestrádaly příliš velkým úbytkem na váze.

A nestane se z matky takový chodící dudlík?

To není chodící dudlík. Je třeba, aby si maminka uvědomila, že děťátko, než se zadaptuje a než se jí vytvoří dostatek mléka, musí být u prsu, ale efektivně, podle jeho potřeb. Sání je základní potřeba pro přežití, dítě se cítí bezpečně a snadněji vyřeší své problémy (třeba s kolikou). Novorozenec ví, co potřebuje. Je potřeba mu vyhovět. Jakmile ho začne u prsu omezovat, tak se tvorba mléka nerozjede a dítě víc pláče.

Říkáte u prsu efektivně…

V efektivní poloze. Aby dítě mělo šanci opravdu sát mléko.

Čili se bavíme o kojení a ne o tom „dudlíku“.

Ano, nikdy bych nechtěla, aby prso fungovalo jako dudlík. Ale když je dítě dobře, hezky přiložené a saje si, není jenom na krajíčku, opravdu si mlíčko vysává, pak tam je efektivně. Když se napije, tak se pustí. A nikdy se nepřepije, to je jeden z mýtů, že se dítě přepije, když je u prsu déle, nebo že ho bolí bříško, když je tam dlouho. Což je obráceně. Dítě trpí kolikami, protože si nejprve musí vytvořit střevní flóru, v mateřském mléku jsou prebiotika, dítě musí pít, pít, pít. Mnohdy jím projdou i nějaké rotaviry a na to je potřeba střevní trakt propláchnout, kojit, kojit, kojit, aby dítě bylo jako průtokový ohřívač. Pije, kadí, má i stříkavou zelenou stoličku… A když se pročistí mlékem, pije hodně a dobře, tak se střevní sliznice velmi rychle upraví a děťátko je bez střevních kolik a problémů.

A pozná matka, kdy se dítě potřebuje napít?

Pozná. Když dobře pozoruje. Maminka by měla umět dítě pozorovat. Protože, co potřebuje dítě? Teplo, mléko, a dobrého pozorovatele. Aby mu pomohl být samostatným jedincem.

Mě zaráží, že když lidstvo kojení provozuje tak dlouho, neměla by to být taková věda. Takže špatně pozorujeme?

Já vám řeknu proč. Nemáme vzory, protože dnes nebydlí maminky s babičkami, nejsou generační rodiny, a za druhé nepozorujeme, neřídíme se vlastním selským rozumem. Ale tím, co je psané, a tím, co nám někdo někde řekne. Na mateřství přece není vysoká škola. Na mateřství je intuice.

Než zkoumat nějaké manuály na internetu, je lepší, když se maminka spojí s laktačním poradcem, třeba už před porodem, který jí to vysvětlí a uklidní ji: „Teď si užívejte těhotenství, soustřeďte se na porod, kojení půjde.“ Poradí pár tipů na správnou polohu – a maminka to zvládne. Nejčastější chyby jsem schopná vysvětlit i po telefonu. Třeba chyba je, když se miminko drží jen v lokti, nebo je dítě do klubíčka, v předklonu, přilepené nosem. Podívejte se na nás, jak pijeme, zakloníme hlavu. Tenhle pohyb musí udělat miminko taky. Kdežto v porodnicích se většinou stane, že dětem vezmou hlavu a nacpou ji na prso, aniž by to mamince vysvětlili. Nemají čas. Maminka, když má mléko a to štěstí, že se jí samo spouští, tak dítě si jen tak lehce polyká, ale nenaučí se třeba správně sát. Když má dobrou sestřičku, která jí ukáže správnou polohu, tak se dítě přisune, aby bradavka byla na patře, na sacím bodu, a zároveň se jazýčkem a bradou dostane pod dvorec, takže si krásně vysává mléko. A naučí se to během prvních přiložení správně a maminku nepokouše, krásně se vyplavují hormony pro tvorbu mléka a všechno se srovná.

Je rozdíl mezi dětmi? Má některé „talent“ na kojení?

Ano. Jsou děti, které se narodí a netuší, která bije. Některé musíme naučit sát. A jsou děti, dát jim boty a poslat do světa – vědí přesně, co chtějí. Všechno umí.

Nejraději mám miminka, která přijdou z porodního sálu, při prvním kojení si zkusím, co umí, co neumí, podle toho se přizpůsobím, druhé kojení už maminka přiloží dítě jen s mojí pomocí a na třetí kojení už se pouze dívám. Kdežto když se to nastartuje špatně a dítě není dobře přiloženo, tak s tím bojují, bojují, pak mi volají, že jsou krvavá prsa, rozkousané bradavky, ragády (pozn. bolestivé trhliny na kůži)… Viděla jsem úplné krátery, šílené, přitom kojení nesmí bolet. Ony si řeknou, že to vydrží. Přitom to je blbost. Stejně se nenapijí.

Takže když je kojení bolestivé, zničené bradavky ap., tak je to vždycky tím, že se to dělá špatně? Není to třeba citlivostí kůže?

 Samozřejmě může být nějaká maminka hodně citlivá, že jí to není úplně příjemné. Nebo může mít plíseň na prsou, což bolí taky. To je třeba poznat, jestli tam není nějaká závada. Zničené bradavky jsou vždy špatnou polohou.

Plíseň na prsou?

Každý člověk má v sobě plíseň. A mléko je pro ně živná půda, je sladké, plísně se v mlékovodech rozmnoží, jsou na prsu, na bradavce a to pak opravdu bolí. To se dřív nevědělo, neléčilo a de facto se skončilo s kojením. Protože to tak bolelo, že to nešlo.

Také bolí, pokud jsou plošší bradavky, protože děťátku se je nepodaří chytit, ale drží je nakrátko a dře to. Oni mají velmi pevný stisk a jazýček je hrubý, jako struhadlo. Víte, že jazyk je nejsilnější sval v těle? Má největší sílu. Na to jsou dneska kloboučky, pomoc tedy je. To je taky mýtus, že klobouček zkazí kojení, takže maminky se ho chtějí rychle zbavit, ale udělají to brzo, než prso změkne, zvláční, jenže pak ji dítě zase kousne, už se bojí, cuká a je to jen čím dál tím horší.

Vliv velikosti prsou asi patří také k mýtům?

Ano, to je mýtus. Znám maminky, které mají velikánská nebo naopak malá prsa a kojí. Tam jde o mléčnou žlázu a o to, jestli se k ní dítě dostane, aby mohlo pít.

A co takové ty dohady – střídat strany, nestřídat? Nebo je to jedno?

Nedá se jednoznačně odpovědět. Nemělo by se kojit podle času – už zmíněných 10 minut, ale děcko je u prsu, dokud saje dlouhými tahy. Střídavě odpočívá. Když má dost, pustí se anebo se dá lehce stáhnout z prsu. Málokdy má maminka hned po porodu dost mléka v jednom prsu. Když se dítě stále drží anebo saje krátkými tahy, je to signál přendat ho na prso druhé. Hned vidíte, jak se rozpije. Hlavní zásada je správná poloha, maminka pohodlně sedí, vypodloží si miminko, aby se k němu neskláněla. Leckde je to popsáno, ale vždycky je lepší to zkusit prakticky, to je o milimetrech. Každé prso je jiné, každé dítě jinak šikovné. Některé umí vystrčit jazýček, že si podebere dvorec a vtáhne prso, některé dítě pije kořenem jazyka. Největší chybou bývá právě ta poloha. Dítě bývá schoulené, nemá hlavu v záklonu. Maminka může zkontrolovat – rovina zad pokračuje za ouškem. Bradavka po opuštění pusinky musí být jako před kojením. Ne zploštělá, vytažená či bílá.

Je to jako matka – šroubek. Matičku nenašroubujete, když je nakřivo. A když se dá pusinka na prso nakřivo, tak to taky nejde.

S podobnými mnemotechnickými pomůckami mám dobrou zkušenost, maminky si to zapamatují. Čili důležité je přijít, maminku zklidnit: „Přijdeme na řešení a kojit budete,“ protože, jak už zaznělo, kojit může vlastně každá maminka. A vysvětlit. Ale jsou výjimky. Setkala jsem se za svou praxi s několika maminkami, kterým mléko nenaskočilo. Nedopátrala jsem se proč.

I když… poznala jsem několik žen, které si v mládí nechaly udělat transplantáty, a ty se většinou nerozkojí, vždycky se trochu poruší nebo utlačí mléčná žláza. Ale jsou i maminky, které nemají implantát a taky se to nepodaří. Stane se. Ale alespoň si můžou říct: „Udělala jsem pro to všechno.“ Neměly by z toho mít špatný pocit. Může to být porodem, nebo má žena stres, o kterém já nevím, nebo to dokonce může být genetické, někdy nekojí celé generace. Anebo se kojí tak špatně, že když mě zavolají ve dvou, třech měsících, už je pozdě na správný impuls. Nikdy by si neměla připustit, že je špatná matka.

Přečtěte si: Nekojím. Jsem vážně zrůda?

Do kdy je tedy možné zasáhnout?

Zkusím to vždycky. I když mě zavolají pozdě. Aspoň trochu kojit a dokrmovat je lepší než nic. Každá kapka mléka je dobrá, kvůli enzymům. Enzymy do Nutrilonu, Beby nedostanete. Dnes jsou umělá mléka na velmi vysoké úrovni. Jsou jimi krmeny nedonošené, kilové děti a nemají komplikace, dobře prospívají. Ale přeci jen v mateřském mléku je o ty enzymy víc. Hlavně když miminko saje, tak si slinami posílá „do maminky“ informace o složení mléka. Proto maminka nemůže mít pro své dítě špatné, slabé mléko. To je také mýtus. Některá ho má jakoby na pohled hustší, některá řidší, ale všechna miminka na něm prospívají…

Každá matka má tedy jiné mléko?

Ano, má specifické složení i množství pro své dítě. To je sehraná dvojka, ti se spolu vyladí. Dítě prospívá, pokud ho maminka kojí dostatečně. Nebere mu prso moc brzo.

K tomu množství – jaký je váš názor na odstříkávání?

Je to individuální. Když jsou děti dobře přiloženy a dobře sají, je zbytečné odstříkávat. Raději nechat u prsu dítě o chvilku déle, aby si všechno vypilo, a už pak není ani co odstříkávat. Doporučuji odstříkávat, když to děťátko nezvládne, opravdu to neumí. Měla jsem několik maminek, které asi týden ostříkávaly a krmily, dítě se naučilo sát přes malíček ze stříkačky (musí samo sát, ne do něj mléko stříkat – pomůže vzduchová bublina ve stříkačce jako ve vodováze – dokáží to všechny děti) a pak, když už maminka měla víc mléka a už hezky teklo, miminko šlo k prsu a krásně se kojilo.

Nebo pokud jsou od sebe odděleni, třeba kvůli nemoci, tak je dobré odstříkávat kvůli tvorbě mléka, aby se kojení udrželo. Ne však každou chvíli. 6–7× za 24 hodin, 15–20minut. Tělo si musí také odpočinout. Někdy doporučím po kojení ještě doodstříkat a dokrmit – když dítě nedokáže mléko samo vysát, třeba proto, že je slabé (např. pro větší úbytek na váze nebo dříve narozené). Někdy pro zvednutí tvorby mléka. V tom případě je dobré tvorbu povzbudit i homeopatiky. Ale jinak je lepší jenom kojit, třeba častěji, a ono se to upraví. Některé maminky kojí ze začátku 17× za den, za 14 dní kojí 10× za den a ve 4 měsících už jen 5× denně. Nevím, proč se říká mateřská DOVOLENÁ. Období péče o dítě do 2–3 let je pořádně náročné. I když velmi radostné.

Ještě k tvorbě mléka… To souvisí i s tím střídáním prsů – většinou je ze začátku potřeba kojit z obou stran, protože mléka první dny není tolik. Mlezivo se přeměňuje na první mléko a pak na trvalé mléko. Jen výjimky kojí už první týden jen z jednoho prsu. A taky kojit z obou prsů je výhodné pro dítě. Nakojí se z jednoho, v druhém se mléko pěkně tvoří, připraví do dvorce, když se děťátko přehodí, má to jak na zlatém podnose. Takže raději třeba dvakrát přehodit, aby to mělo snadnější. I tvorba mléka se stabilizuje. Pak už jen nesundat z prsu moc brzo. Jsou maminky, které jakmile dítě skončí takové ty dravé pohyby, tak ho odendají. A to je chyba. Musí ho nechat dopít, jednak dopije zbytky a jednak jsou to impulzy, kdy se mléko začne víc tvořit, aby ho bylo dostatek do budoucna… a dítě lépe přibírá.

V diskuzích se často probírá, že je mléko slabé nebo řídké…

To je taky mýtus. Mluví se i o předním a zadním mléku. Dnes odborníci i od tohoto upouštějí. Asi to nikdy nikdo neprokázal. Myslím, že to vzniklo právě z toho, že maminky nechají dítě pít jenom chvilku a ono tak nepřibývá. Ne kvůli přednímu mléku, ale protože nenechají dítě dopít. To je jakoby někomu vzali zbytek jídla z talíře, když už jí pomaleji…

To je hrozná představa…

No právě. Takže důležité je porozumět děťátku, vyhovět mu, a když už se dopíjí a nechce se pustit, tak ho sundám a dám ho na druhé prso, aby se zase rozpilo a dopilo. Kdyby už opravdu nechtělo, tak se nechytí ani nesaje.

A je podle vás to, zda matka kojí, důležité pro její vztah s dítětem?

Myslím si, že ne jednoznačně. Když by maminka nemohla kojit a chovala se k němu hezky, s láskou, tak kojit pro vztah nemusí. Nemyslím si o ženách, které nechtějí kojit, nebo z nějakého důvodu nemohou, že by byly špatné maminky. To vůbec ne.

Nakolik do kojení zasahují tatínkové?

To ano, zasahují. Chtějí pomoct. Někteří jsou bezvadní, vidí to z jiného pohledu, maminku často uklidní, snaží se poradit. Oni to vidí z vnějšku a hlavně – nemají ty hormony. Chodí do práce, přijdou domů a na miminko se těší, nemají s ním ten celodenní stres, aby se mu něco nestalo, aby dobře prospívalo, aby neplakalo. Tyhle tatínky podporuju, chválím, hodně pomáhají. Často právě oni seženou pomoc. Zavolají. Mě většinou volají tam, kde to chtějí oba rodiče, proto já vidím víc těchto případů. Ale už jsem se setkala i s rodinou, kde tatínek nechtěl, aby se žena snažila kojit, ona si to musela vybojovat. Nebo naopak.

Nebojte se, kojení i veškerou péči o miminko brzy zvládnete. Řiďte se selským rozumem, pocity, intuicí, neprobírejte se informacemi a radami, dělejte vše podle sebe. Uvidíte, že budete mít šťastné a spokojené děťátko a spokojený radostný život.