Konec školního roku a s ním vysvědčení není pro mnohé děti den, na který by se příliš těšily. Nikoli však kvůli samotným známkám, ale spíše kvůli reakcím rodičů. Jenže je mnoho důvodů, proč známky nebrat až tak vážně, tvrdí odborníci z pražské Polikliniky na Národní.
Dělat chyby je důležité
Rodiče považují známky na vysvědčení za vyjádření úrovně schopností svých dětí. Tato představa je podle neurologa Martina Jana Stránského velice zavádějící. Domnívá se, že není správné známkovat žáky za to, jak úspěšně se dokáží něco nabiflovat. To nejdůležitější, co by se podle lékaře mělo hodnotit, je jejich snaha využívat vlastní potenciál mozku jako myslícího orgánu, tedy schopnost přemýšlet, diskutovat, řešit problémy a ze všeho nejvíce se učit z vlastních chyb. Jenže za chyby se v tradiční škole trestá zhoršenou známkou.
„Děti se ani tak nebojí toho, že dostanou špatné známky na vysvědčení, ale mají strach z reakce rodičů. Trestů a negativních pocitů se obávají mnohem více, než si myslíme. Takové obavy často vedou k úzkosti, depresi a k pocitům méněcennosti, které je pak pronásledují celý život,“ říká Martin Jan Stránský. Dětem chybí dostatek životních zkušeností, na jejichž základě se vytvářejí v mozku cesty k sebereflexi. Nemají potřebný širší nadhled, proto vyvozují ukvapené závěry. „Díky tomu jsou náchylné k absolutním řešením i na velmi malé, z pohledu dospělých často i banální, opakované popudy. K nim může patřit například tlak rodičů na školní výsledky vycházející z nějakého ideálu dospělých o životě jejich dětí,“ dodává neurolog.
„Chybami se člověk učí“, říká známé přísloví. MUDr. Stránský, který zároveň působí na Yalově univerzitě a má bohaté zkušenosti ze zahraničí, to potvrzuje: „Jsou to právě chyby, které nutí neuroanatomicky a neurobiologicky mozek k tomu, aby propojoval různé trasy, a tak si rozšířil intelektuální schopnosti. Když dám do tunelu s kontrastní látkou dva dospělé, z nichž jeden se učil převážně biflováním a druhý měl možnost porovnávat a o věcech diskutovat, mozek druhého se rozsvítí jako vánoční stromeček a prvního nikoli. To úzce souvisí se způsobem výuky a se samotnou rolí školy.“ Hlavní role školy má být podle lékaře nejen vzdělávat, ale také učit děti, aby poznaly vlastní mozek, tedy to, jak diskutovat a jak řešit. „Vždyť o tom život je. Tomu by měla odpovídat forma výuky a jejího hodnocení v průběhu roku i na vysvědčení,“ říká neurolog.
Zdravý je pozitivní systém hodnocení
„Skoro v každém člověku, i malém, je nějaký talent. Zaměřte se tedy na to pozitivní. Každý nemusí být ve všem génius. Možná vašemu synovi nebo dceři nejde čeština nebo matematika, ale zase jsou kreativní, cílevědomí, pečliví, přemýšliví… Utvrzujte v dětech sebedůvěru a podporujte je v oblastech, v nichž vynikají,“ radí Klára Gajdušková, psycholožka Polikliniky na Národní, a dodává: „Nikdy nevyhrožujte, neponižujte a snažte se neporovnávat své dítě s jinými dětmi. Každý jsme přece originál.“
Mozek dítěte je velice kreativní, neustále hledá, porovnává a touží po odměnách. Dítě si velmi rychle osvojí pozitivní systém hodnocení. Je velký rozdíl mezi jedincem, který vyrůstá v prostředí permanentní motivace, a tím, který žije v neustálém stresu z toho, zda se zvládne naučit předepsanou látku.
Pokud tedy přinese letos vaše dítě domů vysvědčení se známkami horšími, než byste si přáli, doporučují odborníci: nevyčítejte, nezvyšujte hlas, neodsuzujte ani nesrovnávejte s tím, jak jste se učili vy, když jste byli školáci. Pokuste se společně s dítětem rozebrat příčiny, zjistěte, co dítě baví a jak to podpořit, a společně si naplánujte přiměřené cíle pro příští školní rok. A hlavně oceňte iniciativu.
Odborná spolupráce:
Mgr. Klára Gajdušková
Psycholožka Polikliniky na Národní v Praze
MUDr. Martin Jan Stránský
Neurolog, zakladatel Polikliniky na Národní, působí také na Yalově univerzitě v USA.
ČLÁNKY DO MAILU