Platí okřídlené: „Již staří Řekové…“ Konkrétně Hippokrates – zhruba před 2500 lety proslul teorií čtyř tělesných tekutin, které v člověku tvoří směs a jejichž poměr se projevuje v lidském temperamentu (a analogicky v celém kosmu). Jde o žluč, černou žluč, krev a sliz. Ve starověku, ve středověku a ještě i na počátku novověku bylo údajné narušení rovnováhy oněch tekutin považováno za příčinu chorob. Od čtyř základních šťáv jsou odvozeny čtyři základní povahy (cholerik, melancholik, sangvinik, flegmatik). Obvykle dobře informovaná Wikipedie sice tvrdí „dnes má už pouze historický význam“, v běžné řeči je přesto stále živá.
Klient psychologa nedávno svoji psychickou kondici (v novém roce) definoval slovy: „Nějak nemohu nahodit řemen.“ Později vzpomínal, jak coby školák loudil po mamince omluvenku umožňující pobýt doma místo ve vyučování slovy: „Bolí mě ruka, noha i hlava.“ Nakonec, proč ne. Vždyť i ve vědeckém časopise se dočteme: „Řada pacientů přichází s vágními a nezvyklými tělesnými příznaky, pro něž neexistuje organický podklad. Klinická prezentace je v tomto případě sice somatická, avšak jde primárně o psychické symptomy, které se více či méně somatizují.“ Odtud pochází dnes používaný název:
Somatizace deprese
Užívá se i termín larvovaná deprese. Psychické souvislosti jsou skryty. Projevuje se jen na tělesné úrovni – například zažívacími obtížemi, bolestmi zad, závratěmi. Druhdy se tvrdilo: „Pro tyto problémy se nenajde biologický podklad, protože příčina je v psychice.“ Ne že by to neplatilo v zásadě i dnes. Medicína pokročila natolik, že zdravý pacient je jen nedokonale vyšetřený. A co teprve, když ho stále něco bolí! Léta pak může být stálým hostem ordinací a úspěšně se vyhýbat té, kde by mu pomohli – tj. ordinaci psychiatrické.
Stav nacházející se – opět cituji výše zmíněného klienta – „mezi kocovinou, naštváním se na sebe a všechny ostatní a vyhořením“ může namátkou být jedním z následujících:
- Lehká depresivní epizoda – s nadsázkou to není ani k životu, ani k umírání. Nic nás netěší, nebaví. Ostatní lidé rozčilují. Povzbudit takto postiženého nelze.
- Dystymie – porucha nálady. S novým rokem nepřichází jako blesk z čistého nebe. Postižený je „otrávený brbla“ řádově v měsících a mnohdy i letech. Trvá skleslost, neschopnost radovat se. Spánek – nic moc. Hrozí sklon k věčnému a bezvýchodnému rozebírání vlastní chmurné situace.
- Reaktivní deprese – „akce–reakce“ na negativní události, trampoty, ztráty, starosti, velké změny. Může jít i o pověstné stokrát nic… Do této skupiny patří pán, jemuž po šestnácti dnech různých svátků kombinovaných s víkendy a se zbytkem dovolené manželka nadělila kopii návrhu na rozvod. Nezametal před vlastním prahem. Odtušil: „Ty potvory Vánoce nakonec dostanou každého.“
- Sezónní deprese – většinou se projevuje jako útlum nálady, zpravidla v podzimních či jarních měsících. Na základě praxe tvrdím, že v této souvislosti i „v lednu může být jak v máji“.
Co s tím?
Především nečekat zázraky. Jen proto, že se mění letopočet, nemůže být svět – tím méně naše postavení v něm – „jako květ“. Píseň dí: „Dokud ještě žijem, je všechno OK.“
Oceňujte to dobré a zdaleka ne zcela samozřejmé. Třeba vám jakžtakž slouží zdraví, dosud každý měsíc dokážete poplatit účty a (spolu)živit vaši rodinu.
Sebenaplňující se proroctví: důležitější než objektivní průběh a význam situace je to, jak ji vnímáme; co předpokládáme, že přinese
Dle tzv. Thomasova teorému nereagujeme jen na objektivní průběh a význam té které situace. Důležitější je, jak ji vnímáme. Co předpokládáme, že přinese. Pro ilustraci tzv. Pygmalionský efekt ilustruje sebenaplnění kladného proroctví. Naopak Golemův efekt znamená přijetí negativního obrazu o někom či něčem. Záporně tak ovlivníme hodnocení v podstatě čehokoliv, včetně (viz výše) dopadu Vánoc.
Chyby jsou jen chyby
Optimální je napravit to, co se spravit dá. Více se chybami již nezabývat. Na vyčítavý, mentorský hlas našeho „já“ si odpovíme: „No a co? Nevadí, každému se občas něco nepovede.“
Pomůže také kladné přeznačkování a „pochvalování sebe sama“. Je to jakási maturita antidepresivního snažení. V každé nepříjemnosti lze najít prvky něčeho pozitivního. V pozitivním přeznačkování jde o výměnu deprese a rezignace za aktivitu s důrazem na dobré, nebo alespoň přijatelné.
K laické „diferenciální diagnóze“ mezi depresí a běžnou, dejme tomu „povánoční“ rozladou je doporučení: Učiňte si (více než jednou týdně) malou radost. Tj. něco, co vás potěší, a přece jen vybočuje z běžných zvyklostí. Návštěva přátel, kina, divadla, kochání se květinou nebo obrazem, poslech hudby, procházka, výlet na kole. Pokud vás nic z toho neláká (či naopak vše odpuzuje), jde přinejmenším o dysforii (zjednodušeně lehčí stupeň deprese).
To se všechno snadno řekne, ale…
Od běžného smutku a skleslosti se deprese odlišuje především délkou trvání a intenzitou. Na samém počátku ledna nemusí nálada mnoho vypovídat. Již v polovině onoho měsíce je na místě větší opatrnost. „Smutek na duši nesvěřuj tetě Miluši“, ale lékařům a psychologům.
Předpokládat, že zavolám do ordinace a znalec lidských duší se neprodleně ujme péče o mé psychické zdraví, naznačuje značný optimismus nebo neznalost. To bez ohledu na depresi.
Obvyklá čekací doba bývá dosti dlouhá. Jak ji odhadem naznačit a neurazit? Inu, za podobnou dobu od početí na svět přijde štěně. Je roztomilé. Leč „deprese je velký černý pes, jež vás zalehne,“ jak věděl Winston Churchill.
Krotiteli depresí smělý, pozor si dej
…a kontaktuj odbornou pomoc, objeví-li se – třeba jen v náznacích – přinejmenším mnohé z následujícího:
- poruchy spánku včetně předčasného probouzení se,
- neschopnost prožívat příjemné a pocítit radost. Mimo jiné sex bývá „ex“,
- pocit vlastní zbytečnosti, neužitečnosti, zejména spojený s úvahami „lepší by bylo nebýt“,
- porucha příjmu potravy – častější je nechutenství. Depresi lze (marně) i „přejídat“ a velký pozor: často bývá „přepíjena“,
- zpomalení myšlení, ztráta zájmů včetně zájmu o druhé lidi.
ČLÁNKY DO MAILU