V Číně byly drobné nožky považovány za znak vznešenosti a krásy. Už v dobách starých čínských dynastií se malým děvčátkům bolestivě zavazovala chodidla tak, aby dále nerostla. Deformované prsty zajistily malou nožku, která se vešla do úžasných malinkých botiček, ve kterých nebohé dívky cupitaly jen s největšími obtížemi.
Tehdejší sexy „lodičky“ byly poněkud zvrácené. Vysoce postavené ženy se nechávaly nosit, ty chudší se pohybovaly pomocí opory hůlek, jinak by neudělaly ani krok. Nejníže postavené ženy však měly „smůlu“ – protože bylo potřeba, aby dobře vykonávaly svou práci, výsady úpravy chodidel se jim nedostalo.
Žena ve vitríně
Čínské dívky byly po celá tisíciletí pouhým majetkem mužů, kteří s nimi mohli nakládat, jak se jim zamanulo. Například je klidně mohli bít nebo v případě přistižení při nevěře také zabít. Dívce byl vybrán manžel, přičemž na její vůli opravdu nikdo nebral žádný zřetel. Žena nesměla jíst společně s manželem a synem, mohla je pouze u stolu obsluhovat.
Během svatby byly nevěsty vystavovány v nazdobené vitríně jako erotické loutky a obdivované zboží. Spisovatel S. K. Neumann ve své čtyřsvazkové studii Dějiny ženy z roku 1931 píše: „Konfucius žádal však výslovně, aby žena byla muži podrobena, neměla také nad ničím moci… Dívka bývala ostatně v rodině tak málo vítána, že byla často po porodu zabíjena, hlavně v rodinách chudých, jejichž dcery mohly se státi jen otrokyněmi.“ Dívky z lepších rodin byly vedeny k umění. Stávaly se tak zpěvačkami, prostitutkami a společnicemi mužů.
Cena nevěsty podle velikosti nožky
Krutou zvláštností Číňanů bylo pověstné znetvořování ženských nohou, což mělo celou řadu nepříznivých zdravotních aspektů. Jako by nestačilo, že čínské ženy mají od přírody drobná chodidla. Zřejmě bylo potřeba, aby byla ještě menší. Bohatší vrstvy považovaly tuto znetvořeninu – kim-lien, zlatý leknín – za znak krásy. Říkalo se jim také lotosové nohy. Ženám byla výrazně znemožněna chůze, proto se chudé dívky tomuto procesu nepodrobovaly, aby byly schopny vykonávat naplno své povinnosti. „Cena nevěsty byla posuzována podle velikosti nožky,“ píše S. K. Neumann. Bolestivé svazování prováděla vždy matka dívky, v bohatších rodinách žena k tomu určená. V bohatých rodinách se s vázáním začínalo už u čtyřletých holčiček, u ostatních o něco později – kolem šestého až sedmého roku.
Celý proces probíhal tak, že se prsty násilím ohnuly a bandážovaly pevně k chodidlu. Volně se ponechával pouze palec, i když v některých případech ani ten ne. Obvaz se denně vyměňoval a prsty se potíraly alkoholem, aby se předešlo sněti, což ale často nepomohlo. Někdy se ještě pod nohu podkládal kovový válec. Způsoby vázání byly různé, podle toho, jakých výsledků a tvarů nožky se mělo docílit. Pevný obvaz se nikdy nesundával a pro dívenku nastalo doživotní utrpení v podobě velkých bolestí, nezřídka došlo i k rozsáhlému zánětu s následkem smrti.
Aby žena nikam neutekla
Jaké mohou být zdravotní následky tohoto nepochopitelného počinu? Zakrnělá noha není schopna unést celou váhu člověka, dochází k pohybové nerovnováze, problémům s páteří, zánětům až celkové sepsi v průběhu procesu zavazování. Noha se stává zrůdným erotickým fetišem mnoha mužů po celá tisíciletí. Můžeme jen dumat nad tím, který čerchmant tohle vymyslel. Prý to možná byla čínská císařovna (1100 př. n. l.), které pánbůh nenadělil zrovna hezké nohy, a tak zavedla nový ideál krásy a ostatní ji nutně museli napodobovat. Ale příčinou mohl být i přehnaný patriarchát a potřeba mužů uvěznit své ženy doma, aby jim neutekly za někým jiným.
Nožka ve výsledku měřila od špičky palce k okraji přibližně osm centimetrů a obouvala se do krásných zdobených botiček na vysokém podpatku. Při chůzi nebohá žena balancovala na bříšku palce a špičce paty, což bylo považováno za velmi přitažlivé. Ženy se mohly opírat o hole, případně o své služebné, které bandáží neprošly. Často se ale nechávají nosit v nosítkách svými otrokyněmi. Asi si nikdo z nás nedovede představit tu bolest, kterou musely snášet. „Doma, není-li pozorována, pohybuje se dáma taková i po čtyřech…“ zmiňuje S. K. Neumann.
Zrůdný fetiš
Anglický průkopník sexuologie Havelock Ellis píše, že pro čínského manžela je nožka jeho ženy zajímavější než její obličej. Číňanka se stydí ukázat svá chodidla stejně, jako se Evropanka stydí sundat si podprsenku.
Neumann v knize Dějiny ženy zmiňuje, že se Číňané zajímají o pornografické obrázky, na kterých muž olizuje ženskou nohu. „Vezme-li obyvatel nebeské říše do rukou ženskou nohu, zvláště je-li velmi malá, je efekt tím vzbuzený stejný, jako když Evropan cítí chvění mladých ňader svěžích. Jsou-li Číňané na tuto věc tázáni, odpovídají svorně: Ach, malá nožka! Vy Evropané nemůžete pochopiti, jaká je to obdivuhodná, půvabná věc! V Číně používají zkušené ženy jako nejjistějšího dráždidla mužské vášně nožek tam, kde u nás používáno jest rukou…“
Naštěstí už v době, kdy se S. K. Neumann tímto tématem ve své knize zabýval, tedy v první čtvrtině 20. století, bylo vázání chodidel čínských žen považováno za zrůdnost, od které se upouštělo. O vyhlazení tohoto zvyku usilovaly nejen feministky, ale i komunisté. V roce 1949 byla tato praktika čínskými komunisty oficiálně zakázána. To ale bohužel neznamenalo, že by se ještě dlouhou dobu poté bandážování individuálně neprovádělo.
Galerie: Nejpodivnější sexuální praktiky
ČLÁNKY DO MAILU