Určitá míra stresu je v životě nutná. Až nebudeme cítit skutečně žádný stres, budeme mrtví. Život bez nudy si ale lze představit. Jsou tací, kdož se vskutku nikdy nenudí. Pro úplnost citace z korespondence bardů Osvobozeného divadla V+W. Občas dávali slovům jiný význam. Místo termínu smrt psávali „nudno“. Pokud dejme tomu film, knihu, přednášku ohodnotíte lakonickým „smrtelná nuda“, není třeba dodávat, kde pozůstalí najdou vaši závěť. Lze předpokládat, že přežijete a občas bude ještě hůř.
Unudit se k smrti?
Zhruba od devadesátých let minulého století je výzkumy prokázán vztah mezi dlouhodobým pocitem nudy a předčasnou smrtí. Jinými slovy: čím častěji a intenzivněji se nudíte, tím víc zkracujete dobu očekávaného dožití.
Dobrá zpráva: I tak si budete připadat, že jste na světě dlouho. Pronuděný čas je subjektivně vnímám jako výrazně delší než obdobný časový úsek naplněný aktivitou.
Špatná zpráva: Nejenom nuda škodí. Být workoholikem, eventuálně využívat na maximum každou minutku volného času, může být též problém s devastující psychosomatickou dohrou.
Nuda unavuje
Psychologický slovník definuje nudu jako duševní stav podmíněný monotónností podnětů, projevující se omrzelostí, pocity zbytečnosti, nezajímavosti, nespokojenosti, vynucenou pasivitou, ztraceným časem, oslabením pozornosti, pocity únavy a depresivními náladami.
Člověk, který se dlouhodobě nudí, se cítí unavený, zbytečný, v depresi
Zmíněné pocity únavy lze podtrhnout. Odpočíváte, nikdo po vás nic nechce a nic nemusíte. Pohoda. Měl by se naplnit rezervoár sil pro budoucí aktivitu. Pocit únavy je v těchto souvislostech paradoxní, ale reálný. Dobře jej znají generace lidí, kteří se nudili třeba o Vánocích nebo o dovolené.
Poprvé termín nudy definoval slovník Francouzské akademie roku 1762. Určitě pro ni ale platí okřídlené „již staří Řekové a Římané…“ Ti brali nudu s jistým nadhledem a nezabývali se jí. Středověk ji ovšem sloučil s leností. Stala se jedním ze sedmi hlavních hříchů. Renesance si na nudu potrpěla v souvislosti s melancholií. Termín spíše odpovídá zádumčivosti a dysforii (porucha nálady) než klasické depresi.
Kudy do nudy?
Typické jsou tři poněkud odlišné cesty. První – nemůžeme dělat nic nebo nelze dělat to, co nás láká. Druhá možnost poněkud přitvrdí. Jsme nuceni dělat něco, co nás nebaví a je nám docela protivné. Třetí varianta je „do ničeho se nám nechce“. Tahle varianta má nejblíže k depresi. Ve vyspělých zemích se o nudě uvažuje jako o civilizační chorobě, jež občas připomíná epidemii.
Do ničeho se nám nechce, nic nás nebaví, nuda…
Klasický, hojně citovaný britský výzkum kolem roku 1988–89 zjistil, že z mužů se v zaměstnání nudí každý desátý. Ženy jsou na tom v tomto ohledu hůř. Na nudu si stěžovala každá pátá zaměstnankyně. Výzkumné šetření bylo kritizováno pro metodologické nejasnosti. Pojem „nudil jsem se v práci“ nebyl dostatečně exaktně vymezen. Možná i proto se Londýňané pustili do zjištění vskutku tvrdých dat. Po více než dvaceti letech srovnali údaj o nudě s tím, zda zkoumaná osoba po onom dvacetiletí žije. „Nudící se“ se nového výzkumu nedožili s pravděpodobností o třicet sedm procent vyšší než ti, u nichž „dělání nudu zahání“. Říci, že „nedoživší se unudili“ je opět zjednodušené. Zabíjet nemusí nuda, ale její zahánění nezdravým a riskantním způsobem. Namátkou – kouření, drogy, patologické hráčství, riskantní jednání. Přístupy k délce a naplnění života bývají velmi individuální. Například rocker Freddie Mercury (1946–1991), jež se zřejmě nudil naposledy jako dítko v klášterní škole, děl: „Dožít se sedmdesátky musí být hrozná nuda.“ Nemoc AIDS mu v oné nudě zabránila.
Nuda byla zřejmě doprovázena depresí u generací „zbytečných lidí“, vesměs materiálně zabezpečených mužů z dobrých rodin, neschopných soustředěných a cílevědomých aktivit. Hrdinu naší doby velmi zkritizoval ruský car Mikuláš I. (1796–1855). Po přečtení románu se o díle vyjádřil takto: „Dočetl jsem a celý druhý díl shledávám odporným a hodným jen módního zájmu, protože to je obraz týchž opovrženíhodných, přemrštěných povah, s nimiž se setkáváme.“ Jak známo, i hlava pomazaná se někdy mýlí.
Kudy z nudy?
Univerzální recept neexistuje, hledat cestu je na vás. Jen nezapomínejte, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Každý může mít „jen tu svou (cestu) za jedinou“. Pozitivní psychologie zde nabízí přístup „vychutnejte si každý přítomný okamžik“.
Najděte – ať již reálně, nebo ve vzpomínkách – něco příjemného, kladného, zajímavého. Může to být opravdu cokoliv – příroda, lidé, film, kniha, hudba, ale i třeba koupel, sport, osobní úspěch atd. Vzpomínejte a bavte se.
Galerie: 7 aktivit, které vás zabaví
To, čemu se říká „muzeum křivd“, je pravý opak předchozího přístupu. V situacích vyvolávajících nudu přichází nevoláno to, co je chmurné. Předejdeme negativnímu myšlení a vzpomínáme na to dobré, kladné. Tím mj. realizujeme mantru pozitivní psychologie. Učíme se všímat si toho, co je v životě dobré. Pokud nás někdo chválí, vše se nabízí samo. Nechválí-li? Jsme sami sebe soudcem a chválit se musíme sami. („Tuhle práci za nás nikdo neudělá,“ říká i Jára Cimrman.)
Kdo se kochá, ten se nenudí
Libost je často čerpána z různých tělesných prožitků. Může jít i o úžas, třeba z přírody nebo uměleckého díla. Opomenout nelze ani vděčnost, třeba za šťastnou náhodu nebo uzdravení. A kdyby nic jiného, tak fungování složitého systému lidského těla je samo o sobě zázrak.
Proces vychutnávání k tomu všemu nabízí reálnou cestu. Zpomalíme z běhu za hektickými zážitky a číhající nudu nepustíme dál. Je obsazeno. Myslíme přece na něco příjemného, uvědomujeme si, oč jde; a přímo se tím kocháme. Kdo se kochá, ten se nenudí.
PS.: Nejsem určitě sám, komu předchozí slova vyvolají asociaci na výrok z filmu Vesničko má, středisková: „Pane doktore, že vy jste se zase kochal.“ Inu, všeho s mírou, ve vhodný čas a na vhodném místě.
ČLÁNKY DO MAILU