Dítě řve, kouše a předvádí veškerou plejádu nespolupráce, kterou si lze představit. Dětský zub je navíc méně mineralizovaný, tudíž kaz rychle prostupuje do hloubky. Dočasné zuby mají ke všemu velkou dřeňovou dutinu, a tak nervy blízko povrchu, což ve výsledku znamená rychlé zničení zubu a bolest.
Naposledy malá paní doktorku pokousala…
Nedávno jsem se jedné maminky ptal, jak často své čtyřleté dceři, která u mě byla na vstupní prohlídce a měla všechny zuby zkažené, čistí zuby. Vytřeštila na mě oči a pravila: „Já? Proč já? Ona si zuby čistit nechce a mě do pusy šáhnout nenechá. Si to zkuste!“
Jako zubař si to zkouším každý den. Následuje dětský řev, vyčítavé pohledy rodičů směrem k nám, jako bychom my byli ti, kdo dítě poškozuje a je za jeho zdraví výhradně odpovědný. Stejné maminky jsem se ptal, kdy byli u zubaře naposledy: „To už je dlouho, asi dva roky. Měli jsme špatné zkušenosti. Naposledy malá paní doktorku pokousala.“ Tak fajn. Pokousaná je zubařka, ale špatné zkušenosti má maminka…
Zanedbaná péče o dítě
Nevím, proč bych měl každé ráno a večer dozorovat nad čištěním dětských zubů v domácnosti některých lidí a provádět za ně výchovu jejich dětí. Musím – jako všichni zubaři – čelit potřebě provést ošetření těch, jejichž rodiče vlastně zanedbali péči o své dítě. I takhle přísně se lze na kazy dětských zubů dívat, zejména na ty mnohočetné.
Byl bych mnohem radši, kdybych se podíval do dětských úst, spokojeně zahlásil, že je vše v pořádku, a všichni bychom se v klidu a míru na půl roku rozešli. Žel, i dětem musíme zuby vrtati a trhati. Zubaři umějí provést vlastní ošetření, ale jen tomu, kdo se nechá. Nelze tedy vyčítat zubním lékařům, že nějaké dítě nedovedou ošetřit. Jsou totiž kvalifikovaní k léčení, nikoliv krocení divé zvěře. Tento úkol připadá výsostně rodičům. Řekněme si zcela otevřeně, že neošetřitelné dítě není špatnou vizitkou ošetřujícího týmu.
Nazýváme-li zub zoubkem, bude to pořád zub. Velký zub
Kvílející vrtačka představuje zdroj nezvladatelné paniky u většiny dospělých. A co teprve s dětmi udělá pohled na extrakční kleště! Přijde-li maminka s kňourajícím prckem s tím, že „celou noc nespali“ (a nepochybuju, že opravdu nespali oba), protože „zoubek bolel“, je skoro jisté, že budu extrahovat.
Vlivem zdrobnělin, kterými maminky na děti mluví, se zřejmě vžila představa, že dočasná stolička je jakýmsi drobným módním doplňkem, kterým dítě disponuje řekněme fakultativně a nad rámec nutnosti přežití, a tudíž není nic jednoduššího, než se ho zbavit. V tomto případě stolička není zdrobnělina, protože stolice je něco jiného. Nazýváme-li zub zoubkem, bude to pořád zub. Velký zub. I růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně. Proto oznámím-li mamince, že zub musí ven, není adekvátní reakcí lakonická průpovídka „To vyškubnete hned, že jo? To bude srandáááá, broučku, neplakej.“
Dál za sebe nechám už mluvit fotky, abyste si udělali představu, že ZUB je MNOHEM větší, než si laik představuje. Čistěte dětem zuby, jako by to byly vaše vlastní. Nebo ne, čistěte je mnohem líp! Pro zdraví zubní i psychické. A to nás všech. Dětí, rodičů, i ošetřujících.
ČLÁNKY DO MAILU