Po letech manželství mi řekl, že mu nevadím… aneb O vztahu se schizoidem

„Já jsem já a ty jsi ty. Já dělám svou věc a ty děláš svou věc. Když se někdy sejdeme, je to krásné. Když se nesejdeme, nedá se nic dělat.“ Frederick Perls, psycholog, zakladatel tzv. gestalt terapie (1893–1970)

„Jak lvové bijem o mříže … a my je rozbijeme!“ Jan Neruda, básník (1834–1891)

Měl pravdu americký psychoterapeut, nebo český spisovatel? Co s námi udělá, když „jak lvové“ budeme bít o mříže citového odstupu partnera či partnerky? A jak se osobnostní rysy projeví při krizi nejen partnerské, ale také v kritické životní situaci dané vnějšími okolnostmi?

K tomu do třetice cituji z e-mailu čtenářky:

Ničivé tornádo a rozpad manželství

„Manželé jsme již mnoho let. Bydlíme v jedné z vesnic, které nedávno postihla živelná katastrofa. Ta zvýraznila naše dlouholeté rozdíly. Já jsem extrovertní, veselá, ukecaná, důvěřuju lidem. Manžel je opak – introvert, spíše má tendenci dlouho nedůvěřovat nikomu, nespolečenský, hodně kritický. Je to čím dál těžší. Už čtrnáct dní se snažím zachraňovat všechny, ale sebe nedokážu. Manžel určitě není zlý člověk. Jenže na stres reaguje zalezením do své ulity a ignorance toho, co je špatně. Dojíždí do práce, neřeší katastrofu v okolí, když dojede zpět domů, jde si zasportovat, jako by se nic nedělo. Snažím se být silná, ale někdy nezvládnu pocity smutku a… no, není mi právě nejlépe. On mi ještě ke všemu dodá. Prý si všechno moc beru a jsem hysterka. Tornádo skončilo, nastala pohroma, půl obce leží v troskách… a on nic. Říká se ‚jako by se nechumelilo‘. Já už jsem pochopila, jaký je, ale nedokážu unést pocit, že vždy musí být po jeho. 

Je neakční, a kdyby bylo na něm, jsme někde v jeskyni. Pokud mu neposkytnu jeho komfort (jídlo, sex, cokoliv), vím, že mi to dá sežrat a mstí se psychicky. Už jsem mu nabízela konzultaci v manželské poradně, tu však odmítá. Zeptala jsem se ho – se slzami v očích – zda se chce rozvádět. Ptala jsem se ho, jestli mám odejít. Řekl mi, že mu nevadím…

Moje otázka zní – jak postupovat, co dělat, jak jednat? Myslím si, že mluvím o svých potřebách, pocitech, ale on je jak skála. I přes to, že občas na můj dotaz tvrdí, že mě miluje, chová se tak, jak jsem popsala…“

I tři mušketýři byli čtyři, proto ještě bonus k trojici citátů:

„Starého psa novým kouskům nenaučíš.“ K tomu lze dodat: zejména pokud v jeho osobnosti jsou některé schizoidní rysy.

Schizoidní klasika

Významný psychiatr Ernst Kretschmer (1888–1964) patří ke klasikům osobnostních typologií. Současná psychologie se na typologické snahy dívá poněkud s despektem. Jeho popis schizoidního typu je však věčně zelený.

Ernst Kretschmer mj. popisuje dvě protikladné osobnosti. První je temperamentu cykloidního, druhý schizoidního.

Cykloidní temperament

Cykloidé připomínají známější typ extrovertů. Jsou družní, dobrosrdeční, mají smysl pro humor. Život berou s nadhledem. Prožívají jej „teď a tady“. Netrápí se tím (špatným), co bylo, ani nemají strach z toho, co bude. Bývají ovšem i náladoví. Od smíchu nemusí mít nijak daleko k pláči. Občas své emoce nezvládnou. Někteří mají zrychlené osobní tempo, jiní jsou spíše pohodlní – pohodáři.

Klasik o nich napsal: „Jsou povahy prosté a nekomplikované.“

Schizoidní temperament

Schizoidé jsou složitější. Mají „povrch i hlubinu“. „Povrch“ není nijak vstřícný. Mohou se projevovat až jakoby mrzoutsky. Humor jim cizí není, libují si ale v sarkasmech a pichlavé ironii. Mohou ovšem být i natolik zahleděni do sebe sama, že působí jako plaší, neochotní, nebo snad i neschopní komunikovat.

Psychiatr Kretschmer je přirovnal k římským domům, které mají zavřené okenice, aby obyvatele chránily před prudkým světlem. Uvnitř se ale žije naplno.

Jak se chová schizoid?

U schizoida předem nevíte, na čem jste. Může být „padouch, nebo hrdina“.

Působí obvykle jako lidé vážní, uzavření. Vůči druhým lidem vystupují s odstupem. Snadno a zcela nechtěně se jich můžete dotknout. Urazí se a nezapomínají. Pocit ponížení vám vrátí i s úroky. Ne třeba hned, ale o to bolestněji.

Houževnatost zaměřená k osobním cílům bývá výrazná a kombinovaná s tvrdostí. Objevuje se u nich i jakási výběrová družnost. Uznávají málokoho, a to především toho, kdo jim pomáhá dosahovat osobních cílů. Je-li jim něco cizí, je to srdečnost, vstřícnost a empatie.

Těžko se přizpůsobují. Naopak očekávají, že se okolí změní podle jejich představ, které ovšem jasně nepopisují: „Musíte to poznat sami, přece vám to nebudu ještě vysvětlovat.“

Potrpí si na principy, ovšem jen na ty, které jim vyhovují. I náznak tolerance a respektu k odlišnosti je jim cizí. Co je jiné, než očekávají, musí být v jejich očích zákonitě horší.

Manželství se schizoidem: Jak (ne)jednat, pokud s nimi chceme (pře)žít?

Pokud se „jako lvové“ rozhodnete bít o mříže jejich citového odstupu a jistého nadhledu, pak je nerozbijete. Obrazně řečeno, spíše si rozbijete si hlavu.

Reálně sice o otřes mozku nepůjde. V úvahu připadá spíše psychosomatické onemocnění. Ovšem ani tam není o co stát.

Doporučit naopak lze značnou dávku trpělivosti, respektu k odlišnosti. Přístup v souladu s názorem Fredericka Perlse z úvodu. Raději nečekat na zázrak. Jiné to nebude.

V časech mimořádných, spíše tragických okolností je dobré na ně pohlížet „korona či tornádo filtrem“. I jich se tyto události dotýkají. Nejen vy, ale i oni se s tím, co se děje, musí vyrovnat. Cyklothym (cykloidní charakter) si v danou chvíli možná popláče, snad i zanadává. Schizoid se bude tvářit stylem: Nic se neděje, přestaňte hysterčit, a dejte mi pokoj.

Nenazval bych to hroší kůží. Spíše jde o psychický obranný mechanismus. Není hoden obdivu ani následování. Jak nejmenovaný klasik dí: „Inu, lidé jsou různé…“

P.S.: Před zhruba třiceti lety jsem napsal článek s titulkem: Nejhorší rada v manželském poradenství: Vyříkejte si to! S odstupem let na něm nemám co změnit. (Viz článek na Vitalia.cz Jak přežít vztahový problém bez psychosomatického onemocnění. Hlavně si ho „nevyříkávejte“)