Poměrně jednoduše. Jsou to právě vakcinační adjuvans, tedy i hydroxid hlinitý, které způsobují lokálně natolik velké poškození tkání, že tělo reaguje silnou imunitní reakcí a hledá "původce tohoto poškození" a vytvoří si proto dlouhodobější imunitu proti tomu, co najde (zapíše si to do paměti). Pár antigenních střípků tohle samo o sobě nikdy v organismu nedokáže viz mnohé studie aplikace antigenů bez adjuvans aplikovaných injekčně. Tělo je na biologické úrovni rozumné a dostatečnou imunologickou reakcí reaguje jen na dostatečnou tkáňovou hrozbu. Jak přesně a do detailů to funguje, to obávám se ani dnes zdaleka ještě nevíme. Pouze víme, že kam píchneme hydroxid hlinitý, objeví se fragmenty DNA poškozených lidských buněk ve velkém počtu a někdy také protilátky proti nim. Kam píchneme jen řídkou acelulární směs antigenů, tam se to neděje. Vlastnosti hydroxidu hlinitého z anorganické chemie opravdu nelze přenášet do biochemických reakcí. Je dost dobře možné, že radikály produkované leukocyty či makrofágy dokáží z hydroxidu hlinitého "vyrazit" nanohliník, nebo jej naváží na bílkoviny tak, že se stane reaktivním. Podobné změny stabilních molekul v biologickém prostředí organismu jsou z mnoha jiných případů dobře známy.