Pacient přežil, lékař se proslavil, operoval i královnu. Jak Joseph Lister objevil antiseptikum

Hrozila téměř jistá smrt na otravu krve

S dezinfekcí, která zachraňovala životy, přišel až Joseph Lister (1827–1912) v 19. století. Tento lékař dělal nesčetné množství výzkumů a pokusů na živých zvířatech, například žabách nebo psech. I když to sám považoval za nutné zlo, snažil se jen přijít na to, jak to všechno funguje a jak pomoci lidem. 

Bylo totiž zcela běžné, že při operaci a po ní lidem hnisalo kdeco. Provedené stehy vyhnisávaly a lidé velice často umírali na celkovou sepsi. První operaci, který měla všechno změnit, provedl Lister v roce 1865. 

Tehdy použil jako dezinfekci kyselinu karbolovou.

Přečtěte si také:

Přeludy a nemoci slavných. Proč si Gogh uřízl ucho a jakou nemocí trpěl Baudelaire

Kyselina karbolová, označována jako fenol, je derivátem uhelného dehtu. Byla objevena v roce 1834 a v surovém stavu se používala k impregnaci železničních pražců a lodního dřeva. Někdy také jako konzervovadlo, prostředek proti cizopasníkům nebo jako odstraňovač zápachu. Skvělým nápadem bylo použít karbol k čištění a konzervování pooperační tkáně. 

Operace v roce 1865 však zase tak úspěšná nebyla. Pacientovi byl vyoperován ze zápěstí nádor a celá rána byla vymyta kyselinou karbolovou s příslibem, že po hnisání nebude ani památky. To se bohužel nepodařilo a v ráně i přesto propukla infekce.

Další příležitost ale na sebe nenechala dlouho čekat. Bohužel však i v případě zlomené nohy dvaadvacetiletého mladíka se po použití karbolu rána zanítila.

Další operace se už ale zapsala do dějin. Jedenáctiletý chlapec trpěl krutou bolestí poté, co mu povoz zcela rozdrtil nohu. Cestou do špitálu během nekonečně dlouhých tří hodin ztratil spoustu krve. Kromě toho se mu do rány dostala spousta prachu a nečistot. Chlapec byl ohrožen na životě. Tyto případy se většinou okamžitě řešily amputací. A byla to sázka do loterie. Člověk buď přežil, anebo ne.

Přečtěte si také:

Do vynálezu anestezie museli být chirurgové hlavně rychlí

Chlapec dostal chloroform, který se začal používat ke konci 19. století, a doktor Lister se rozhodl jednat. Nezanevřel na kyselinu karbolovou a tentokrát se opravdu hodně snažil. 

Ránu vymyl v karbolu a zakytoval, navíc ještě přidal cínový kryt, aby se kyselina nezačala vypařovat. Následující tři dny každých pár hodin opětovně lil kyselinu pod kryt, aby ránu propláchl. A stal se zázrak. Chlapec i přes těžké trauma, které utrpěl, měl chuť k jídlu a nebyl nijak psychicky zničený. Z obvazů nebyla cítit žádná hniloba a rána se začala čistě hojit.

Kyselina karbolová jako zázrak 

Lister zjistil, že předchozí neúspěchy, a i nyní v případě chlapce, zapříčiňuje podráždění rány kyselinou a její nežádoucí účinky. Chlapec měl podrážděné okolí rány, i přestože byla rána jinak čistá a hojila se. Proto pak Lister uvažoval, jak to udělat, aby účinky kyseliny nebyly zase až tak drastické.

Nejprve se pokusil kyselinu ředit vodou. To se ale vůbec neosvědčilo. Poté vyzkoušel zředit karbol olivovým olejem, což přineslo skvělé výsledky. Zhruba po šesti týdnech odešel chlapec z nemocnice zcela zdráv a bez následků. 

Noha se zahojila a rozdrcené kůstky samy srostly. Vzhledem k tomu, že mu hrozila téměř jistá smrt, to byl velký převrat, který doktora Listera proslavil.

Lister díky novince zachraňoval životy

Lister se ale zprvu ve své době setkával s velkou nedůvěrou ze strany ostatních lékařů. I když se snažil karbol představit v lékařských kruzích na konferencích nebo o dezinfekčních účincích kyseliny karbolové publikovat články, ostatní lékaři tuto Listerovu antisepsi zprvu vůbec neuznávali. 

Přečtěte si také:

Léčivé laudanum obsahovalo opium. Dávalo se i dětem, závislost nikdo neřešil

Po případu jedenáctiletého chlapce s rozdrcenou nohou ale Lister pokračoval dál a nabízel karbol i svým dalším pacientům, ať už to byl nádeník, kterého kopl kůň, anebo tovární dělník s rozdrcenou nohou. 

Jeden z dalších smutných případů byl případ desetiletého chlapce pracujícího v továrně, kterého zranil stroj zachytivší mu paži. Výsledkem byla otevřená zlomenina, kost trčící z paže a visící potrhané svaly jako cáry. Lister klukovi tehdy zachránil život.

Ne vždy se to ale podařilo. Z deseti otevřených zlomenin léčených doktorem Listerem v roce 1865 se ale díky karbolu osm zahojilo bez výrazné újmy pacienta. Lister také operoval svou sestru Isabellu, jíž byla provedena mastektomie kvůli zhoubnému nádoru v prsu. A také v tomto případě použil k dezinfekci kyselinu karbolovou, v níž se začaly oplachovat chirurgické nástroje před použitím. Žena se uzdravila a žila ještě spoustu dalších let.

Operoval i královnu Viktorii

Doktor Lister se proslavil i jako operatér královny Viktorie. Právě panovnice, která slyšela o jeho věhlasu, doktora povolala v roce 1871, aby jí pomohl vyřešit její zdravotní problém. 

Bolela ji ruka a v podpaží měla absces o velikosti pomeranče. Lister tehdy používal karbolový rozprašovač, který měl dezinfikovat celé okolí rány i prostředí a ničit mikroby ve vzduchu. 

Přečtěte si také:

Sex v minulosti lékaři doporučovali nejvýše dvakrát do měsíce

Královna vzhledem ke svému celkovému zdravotnímu stavu tehdy dostala jen malou dávku chloroformu k anestezii a doktor se pustil do práce. Pomáhal mu tehdy královnin lékař Jenner, který obsluhoval karbolový rozprašovač a do okolí pumpoval kyselinu karbolovou a místností se šířilo aroma dehtu.

Lister mezitím rozřízl absces, z něhož se vyvalila krev a hnis. Aby se zabránilo infekci pooperační rány, nechal hadičkou namočenou v karbolu z rány vyvádět tvořící se hnis. Všechno dobře dopadlo, a konečně se tak antisepsi doktora Listera začalo věnovat více pozornosti a jeho metoda se začala dále používat i v nemocnicích. 

Královna mu též za jeho zásluhy udělila titul baroneta, byl zvolen předsedou Královské společnosti a povýšen na šlechtice jako lord Lister z Lyme Regis. Rovněž přispěl k založení institutu pro lékařský výzkum, který byl později na jeho počest přejmenován na Listerův ústav preventivního lékařství.

Jak to bylo s Listerinem

Postupně vzniklo také karbolové mýdlo, karbolové dezinfekční prostředky, karbolový zubní prášek a Calvertova karbolová zubní pasta, která získala záštitu i samotné královny Viktorie. 

S karbolem se to ale někdy i dost přehánělo, což mělo za následek újmu pacientů nebo jejich otravu. Příkladem bylo třeba vstřikování karbolové kyseliny do hemoroidů, což vymyslel jeden lékař v Americe. Výsledkem ale bylo to, že pacienti nemohli celé týdny chodit.

Přečtěte si také:

Podivné nemoci našich předků. Co vám bylo, když jste měli bělokrevnost nebo psotník?

Dalším karbolovým omylem byla takzvaná Karbolová kouřová koule, která se stala předmětem soudního sporu. Jednalo se o gumovou kouli, která umožňovala přímé vstřikování nenaředěné karbolové kyseliny do nosu za účelem prevence proti chřipce. 

Výrobce v případě neúčinnosti koule sliboval zákazníkům, že jim vyplatí sto liber. Kromě toho všeho se ale v roce 1888 karbolovou kyselinou otrávilo třináct lidí, z nichž pět zemřelo. Tady na tom je krásně vidět, jakou poněkud pochybnou senzací karbolová kyselina byla.

Nejslavnějším prostředkem obsahujícím kyselinu karbolovou se nakonec stal Listerine, který roku 1879 vyrobil doktor Joseph Joshua Lawrence poté, co navštívil přednášku doktora Listera. 

Tato směs obsahovala thymol (derivát fenolu), eukalyptol, mentol a asi 27 procent alkoholu. Následně lékárník Jordan Wheat Lambert koupil práva a recepturu a Listerine dále proslavil. Zprvu se Listerine nabízel jako dezinfekční prostředek na mytí podlah, proti lupům, dokonce i proti kapavce, nebo později hlavně v zubním lékařství, a to jako ústní antiseptikum.