Objev bacilu rakoviny: Největší omyl v dějinách Nobelovky?

V roce 1895 švédský vynálezce a průmyslník Alfred Nobel způsobil značnou senzaci: vlastnoručně v Paříži sepsal svůj neobyčejný testament, ve kterém věnoval největší část svého bohatství na každoroční udílení cen vybraným laureátům za jejich nejvýznamnější objev, vynález nebo zdokonalení v oblasti fyziky, chemie, fyziologie a medicíny, za nejlepší literární dílo a za přičinění o mír a bratrství mezi národy. Tak vznikly v těchto pěti disciplinách všeobecně uznávané a prestižní Nobelovy ceny, jejichž udílení přitahuje od roku 1901 obrovskou pozornost v celém světě.

Nerozlučnou součástí Nobelovy poslední vůle je také statut Nobelovy nadace, přesně určující, kdo se může stát kandidátem na udělení ceny a kdo ho může navrhnout. Cenu za fyziku a chemii uděluje Královská švédská akademie věd, cenu za fyziologii a medicínu Karolinský institut ve Stockholmu, cenu za literaturu švédská Akademie a cenu za mír výbor jmenovaný norským parlamentem.

Nobelovu cenu nelze laureátům nikdy odebrat

Méně známý je fakt, že udělená Nobelova cena již nemůže být laureátům nikdy odňata. To je také důvod, proč je přísně utajovanému procesu výběru kandidátů věnováno tolik důkladné práce s cílem zachovat tu nejvyšší míru odpovědnosti a integrity, jaké může lidské poznání dosáhnout.

Nicméně i tak došlo v minulosti k mnoha omylům a přešlapům, které značně podkopaly reputaci tohoto ocenění a vedly k jeho následnému zpochybňování. Byly případy, kdy se Nobelův výbor ocitnul v prekérní situaci kvůli tomu, že udělil cenu vědcům, jejichž objevy se později ukázaly jako nepravdivé, učiněné jinými lidmi, anebo dokonce nebezpečné pro celé lidstvo.

Největší přešlapy Nobelova výboru

Mezi nejvýraznější příklady pochybných rozhodnutí Nobelova výboru, které stále rezonují ve vědecké obci, bývá řazen německý chemik Fritz Haber (hrál významnou roli při nasazení chemických zbraní během první světové války), dánský lékař Niels Finsen (objev fototerapie – léčení pomocí koncentrovaných paprsků světla), rakouský lékař Julius Wagner-Jauregg (léčba progresivní paralýzy naočkováním nemocných malárii), Švýcar Paul Müller (objev nového využití insekticidu DDT, kterým se velkoplošně otrávila příroda a životní prostředí) či portugalský neurolog António Egas Moniz (podílel se na rozvoji lobotomie jako neurochirurgické léčby duševních poruch, od roku 1950 rychle a úplně opuštěné metody, protože docházelo ke změnám psychiky pacientů). V jejich společnosti bývá uváděno také udělení Nobelovy ceny za medicínu (již tehdy po určitých neshodách v Nobelově výboru) za rok 1926 Johannesu Fibigerovi.

Autor: Wikipedia.com / National Library of Medicine, podle licence: CC BY-SA 3.0

Johannes Fibiger, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu za rok 1926

Dánský mikrobiolog a patolog cenu získal jako ocenění za objev mikroskopického parazita Spiroptera carcinoma, který měl údajně vyvolávat vznik rakoviny. Za tento objev byl tehdy devětapadesátiletý Fibiger vychvalován „až do nebes“, než se za několik desetiletí zjistilo, že se zcela mýlil: ukázalo se, že za rakovinu nešťastní červi nemohou. Nobelův výbor se natolik vyděsil této chyby, že během několika následujících desetiletí o kandidátech na Nobelovu cenu za dosažené pokroky ve výzkumu diagnostiky a léčby rakoviny raději ani neuvažoval.

„Je třeba zdůraznit, že i když cena obnáší i pěknou sumu peněz, její prestiž spočívá v něčem jiném. Dostat navždy Nobelovu cenu je nepřekonatelná pocta, která s sebou přináší obrovskou úctu a uznání kolegů. Laureátům Nobelovy ceny se také kromě uznání vědecké obce dostává věhlasu, díky němuž mohou vyjadřovat své názory na záležitosti mimo svůj vlastní obor… Přináší uznání také konkrétní vědní disciplíně a může podpořit její rozvoj,“ napsal Erling Norrby, světově proslulý švédský virolog, podílející se téměř třicet let na výběru laureátů Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu, fyziku a chemii, člen správní rady Nobelovy nadace a komorník u švédského královského dvora. Disciplínou Johannese Fibigera byla mikrobiologie, zcela nový vědní obor.

Mikrobiologie znamenala v medicíně skutečnou revoluci

Historie medicíny je nesrovnatelně méně přehledná než například historie fyziky či chemie. Jde o neobyčejně bohatou mozaiku myšlenek i institucí, teorie a praxe, řemesla a vědy i velkého počtu soupeřících koncepcí a skupin. Nicméně je neoddiskutovatelným faktem, že koncem 19. století došlo v medicíně k jedné z mála skutečných revolucí. Zasloužila se o ni nová medicínská disciplína – bakteriologie či přesněji mikrobiologie.

Její objevy a nové pohledy na chorobné stavy vedly přímo a relativně velmi rychle ke skutečně účinným praktickým preventivním opatřením a léčebným postupům, které dramatickým způsobem zvýšily počty uzdravených a zachráněných před smrtí. Vedle geniálního francouzského biologa, chemika a lékaře Louise Pasteura se o ustavení mikrobiologie jako vědecké disciplíny zasloužil především německý lékař Robert Koch, spolu se svými spolupracovníky a žáky. Teprve jejich pečlivé a systematické mikroskopické výzkumy definitivně prokázaly platnost teorie o mikrobiálním původu nakažlivých nemocí a systematicky ji rozvíjely. Po odhalení tajemství onemocnění tuberkulózou a cholerou došlo k dalším významným objevům původců záškrtu, břišního tyfu, pneumonie, kapavky, meningitidy, lepry, moru, brucelózy, tetanu, syfilidy, černého kašle a řady dalších streptokokových a stafylokokových infekcí. Nově vznikajícímu biologickému vědnímu oboru se přesto dařilo bojovat s nebezpečnými infekčními chorobami jen se střídavými úspěchy a zdaleka se nenaplnily počáteční naděje.

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že v oněch fenomenálních jednadvaceti letech mezi roky 1879 až 1900 byl rok co rok objeven jeden mikroorganismus.

Rakovina odolává

Z mnoha hrůzostrašných smrtelných nemocí, které mořily lidstvo po celá tisíciletí, zůstalo tehdy zahaleno rouškou tajemství jen nádorové bujení, které se stalo strašákem přetrvávajícím až do moderní doby. Nedá se říci, že by vědci o rakovině a roli karcinogenů nevěděli vůbec nic, ale to, co vědí, ještě nestačí na její úplné potlačení.

Onkologická léčba probíhá dnes různými způsoby. Zhoubný nádor může být odstraněn chirurgicky, likvidován vysokými dávkami toxických cytostatik (chemoterapie), ionizujícím zářením (radioterapie), teplem (mikrovlnná terapie), stimulací imunitního systému (imunoterapie) nebo zabránění tvorbě určitých hormonů (hormonální terapie). Začátek experimentálního výzkumu rakoviny je spojen s již uvedeným jménem Johannese Fibigera. Dánský vědec počátkem 20. století zahájil experimentální bakteriologické výzkumy uměle vyvolané rakoviny. Některé prameny jej považují za autora prvního kontrolovaného klinického experimentu – experimentálně indukovaného nádorového bujení. Bohužel se však stal obětí zcela nevyhovující a chybné metody.

Objev „bacilů rakoviny“

Johannes Fibiger při bakteriologických výzkumech s laboratorními krysami nakaženými tuberkulózou zjistil, že kromě toho onemocněly rakovinou žaludku. Mikroskopickou analýzou nemocné tkáně v ní objevil larvy parazita, později pojmenovaného Spiroptera carcinoma. Dalším téměř detektivním vyšetřováním zjistil, že se parazit šíří v určitém tropickém druhu švába, který se do Dánska dostal v pytlích s cukrem, dovážených z oblasti Karibiku (Západní Indie). Lékaře napadlo, že by se obávané onemocnění dalo vyvolat experimentálně (uměle) krmením krys nakaženými šváby.

Po několika letech úmorné práce se mu podařilo v roce 1912 prokázat, že krysy onemocněly rakovinou v přímé souvislosti s krmením nakaženými šváby. V následujícím období zkoumal život a výživu objeveného parazita, sledoval metastázování nádorů a transplantoval napadené tkáně. Z porovnání různých druhů nádorových bujení dospěl k poznatku, že rakovina je způsobena vzájemným působením dvou nebo více činitelů – různých vnějších vlivů a genetických dispozic.

Tyto Fibigerovy práce znamenaly začátek experimentálního výzkumu rakoviny a staly se inspirací pro další bádání a studium role karcinogenů. Později vědci zjistili, že jeho krysy ve většině případů neměly rakovinu, ale benigní nádory, jež pravděpodobně vznikly kvůli nízkým nutričním hodnotám švábího jídelníčku, ve kterém zcela chyběl vitamín A. Fibigerův objev „bacilů rakoviny“ se nikdy nepodařilo potvrdit, dnes se tento parazit jmenuje Gongylonema neoplasticum.

Ve statistikách onemocnění rakovinou patříme na přední místo

Závěrem se hodí připomenout, že na 4. února každého roku připadá Světový den boje proti rakovině, jehož cílem je upozornit, co pro sebe můžeme udělat v rámci prevence i jaké jsou možnosti léčby tohoto strašáka moderní doby. Důvody jsou zřejmé: ve statistikách všech druhů této nemoci patříme na přední místa. V ČR každoročně onemocní rakovinou přes 94 tisíc lidí a téměř 27 tisíc v boji s ní podlehne. V průběhu svého života postihne rakovina každého třetího obyvatele a každý čtvrtý na ni zemře. Ženy trápí nejvíce rakovina prsu a děložní myom, u mužů je to rakovina prostaty a varlat, společně muže a ženy rakovina konečníku a tlustého střeva (kolorektální karcinom).

Sám profesor Fibiger zemřel v Kodani před devadesáti lety roku 1928 ve věku nedožitých 61 let – paradoxně na rakovinu tlustého střeva (kolorektální karcinom).