Podle způsobu, jakým bývá obsedantně kompulzivní porucha (OCD z angl. obsessive-compulsive disorder) často líčena v televizi a na filmovém plátně, se může zdát, že jde vlastně o neškodnou věc, která může působit dokonce jako milá výstřednost.
Co se dozvíte v článku
Není to taková legrace
Třeba jako u Sheldona Coopera v podání herce Jima Parsonse v oblíbeném americkém sitcomu Teorie velkého třesku. Tato postava poruchu „zpopularizovala“, protože její chování nese mnohé typické znaky OCD. Není to však ani zdaleka tak zábavné, jak to vypadá. Ve skutečnosti se jedná o vážný problém, který člověka může v těžších případech dokonce vyřadit z běžného života.
Odhaduje se, že na světě postihuje okolo 80 milionů lidí. K tomu, že trpí různými jejími formami, se přiznávají i mnohé známé osobnosti. Jedním z nejslavnějších postižených byl dokonce i Charles Darwin a extrémní formou trpěl také jeden z nejbohatších lidí světa, americký miliardář Howard Hughes (u nás známý především díky filmu Letec, kde jeho postavu ztvárnil Leonardo di Caprio).
V pasti nutkavých myšlenek
Mysl osoby, která touto poruchou trpí, trápí nechtěné myšlenky a obavy, kterým nedokáže vzdorovat (obsese). Právě ty vedou k opakujícímu se nutkavému chování (kompulze). To má přinést úlevu.
I když má téměř každý jedinec, postižený OCD, své vlastní, specifické projevy, určitá témata zaměstnávají nemocnou mysl nejčastěji. Patří k nim například obavy z kontaminace bakteriemi, strach z nepřiměřeného jednání na veřejnosti, hrůza z vlastního pochybení, které může způsobit neštěstí, anebo třeba nepříjemné sexuální představy.
Vše je pak kompenzováno různými způsoby, například mytím rukou, opakovanou kontrolou dveří, zda jsou uzamčené, počítáním, tichým opakováním určité fráze anebo lpěním na přesném uspořádání předmětů. Porucha s sebou přináší také změny nálad, strach z běžných situací, lidí i míst či předmětů.
Neurotická porucha nutí lidi dělat zdánlivě nesmyslné věci
Jak může vše vypadat v realitě? Podívejme se na několik příkladů.
Pacient má obavy z toho, že se nakazí bakteriemi ze záchodového prkýnka. Omezuje docházení na toaletu, vyrazí tam vždy až na poslední chvíli a sedátko si obloží bohatou vrstvou toaletního papíru.
Jindy jde třeba o přesvědčení, že pokud dotyčný neudělá určitou věc, přivolá tím katastrofu. Pokud tedy nedá rozházené knihy a časopisy do perfektního pořádku, někdo z jeho okolí zemře.
Další člověk má obavu z toho, že před odchodem z bytu nevypnul žehličku nebo nezajistil dostatečně dveře. Několikrát se ujistí, že je vše v pořádku, ale poté, co vyjde z domu, si není jistý, zda to provedl, a musí se vrátit, mnohdy opakovaně.
Někdy se může úzkost pojit například s určitými čísly, jde třeba o číslici, kterou má obsaženou v datu narození pacient nebo blízká osoba. Pokud se tomuto číslu nebude důsledně vyhýbat, způsobí to velkou újmu. Proto přeskakuje stránky v knize, překračuje dlaždice na chodníku a počítá třeba i brambory na talíři, aby snědl méně nebo více kusů, než je číslo vzbuzující obavu. A tak by se dalo pokračovat.
Průlomový poznatek
I když je obsedantně kompulzivní porucha léčitelná, a to především antidepresivy ze skupiny SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu) a psychoterapií, ne na každého léčba zabírá a také ne vždy se pacientům správné léčby dostává.
Vědci se proto dlouhodobě snaží přijít na biologickou příčinu poruchy, aby mohli léčbu efektivněji zacílit. Průlom se povedl expertům z amerického Broad Institute v Cambridgi ve spolupráci se švédským týmem z univerzity v Uppsale v roce 2017. Při svých výzkumech odhalili geny, které jsou s tímto problémem spojeny. Po dlouhých peripetiích, srovnávání výsledků a prací s více než tisícovkou dobrovolníků se nakonec dobrali ke čtyřem genům: NRXN1, HTR2A, CTTNBP2 a REEP3, které se vážou k „lidské“ formě OCD. Předpokládá se, že způsobují narušení určitých důležitých procesů v mozku.
Zkoumání OCD u zvířat pomáhá ve vývoji léčby
Zajímavé na tomto výzkumu je, že odborníci si kromě lidí vzali na pomoc také myši a psy. Zejména u těch se totiž objevuje určité nutkavé jednání, samozřejmě odlišné od toho, které lze pozorovat u lidí.
„Například prohánějí stíny, okusují si tlapy nebo pronásledují svůj vlastní ocas jako běžní psi, ale doslova se nemohou zastavit a dokážou to dělat celé hodiny,“ přibližují vědci s tím, že každý popsaný živočišný druh jim přinesl cenné poznatky pro srovnání, avšak právě kvůli této podobnosti se výzkum u psů ukázal být klíčový.
Informace, které byly během bádání získány, by podle vědců mohly v budoucnu vést k vývoji nových postupů v léčbě, a to zejména proto, že mechanismy, pojící se se vznikem obsedantně kompulzivní poruchy, se v předchozích desetiletích dařilo jen obtížně identifikovat.
Stres zhoršuje příznaky
Pro tuto poruchu je typické, že se s její léčbou začíná poměrně pozdě. Někdy uplyne řada let od propuknutí a pacienti přicházejí k lékaři teprve tehdy, když už projevy obsedantně kompulzivní poruchy značně komplikují život nejenom jim samotným, ale také jejich okolí.
U některých lidí se porucha vyvíjí postupně. U jiných rozvoj urychluje stres anebo traumatizující událost. Psychická zátěž samozřejmě může zhoršit i příznaky už probíhající OCD. K takové zátěži patří také dění okolo nového koronaviru, které svět řeší po většinu letošního roku.
Zhoršuje průběh onemocnění zejména u těch pacientů, kteří mají obavy z bakterií, ale negativně se podepisuje i na většině ostatních. Odborníci v této situaci doporučují ve zvýšené míře využívat alternativních možností, jako je například online terapie.
ČLÁNKY DO MAILU