Stalo se 21. 8. 1896. Sigmund Freud přednesl ve vídeňském sále Společnosti pro psychiatrii a neurologii přednášku „K etiologii hysterie“. Přítomné ctihodné muže šokoval. Ostatně očekával to ještě dříve, než vyrazil k řečnickému pultu.
Freud příteli sdělil, že se hodlá stát buditelem. Čím probouzet? Mimo jiné tvrzením o neuróze: její prapůvod lze najít v raných sexuálních traumatech v dětství pacienta. Tvrdil, že nejde jen o důsledky náhodných, letmých dotyků, není to ani psychická dohra osobních erotických fantazií. Trauma má reálný podklad související s různými formami atakování pohlavního ústrojí, a to zejména – ne však výlučně – u dívek. V tomto duchu přemýšlel zakladatel psychoanalýzy zhruba po celý čas do té doby zbývající c. k. monarchii. Brzy poté své názory poněkud korigoval. Tvrzení o zneužití v dětství – časté u hysterek – nemusí být zdaleka založeno na realitě. Mnohdy jde o neurotickou fantazii. Leč pozor! Na psychiku neurotika může mít fantazie obdobný vliv jako skutečný zážitek.
Jeden z prvních Freudových žáků, Sándor Ferenczi, si dovolil (moc). Na záležitost měl jiný názor než jeho guru. Tvrdil, že neurotici nacházejí díky psychoanalýze strašnou pravdu. Ta připomíná částečně skrytou minu. Není předem jasné, kdy vybuchne, ale explozi lze očekávat. Následkem jsou různé psychopatologické, mnohdy psychosomatické obtíže.
Papá Freud u svých žáků striktně vyžadoval loajalitu. Jiný názor učně znamenal rozchod. Mnohdy ze strany mistra následovala sarkasticky se projevující nenávist.
Spor Freud–Ferenczi je dávno zapomenut. Přesto starý příběh připomíná současnost. Zkušený právník mi před časem řekl: „Obvinění otce ze sexuálního zneužívání jeho dcery je v poslední době přímo rozvodový folklor.“
Obvinění rodiče ze sexuálního obtěžování
Je časté, mnohem častější než dřív. Nemyslím, že by se incest pomalu stával obvyklou součástí otcovských aktivit. Myslím, že muži neznají fakt mj. kolující mezi kamarádkami, tvrdými to rozvodovými bojovnicemi. Tj. pokud sdělíte jakékoliv, tedy i nereálné podezření na týrání dítěte na tzv. sociálce (OSPOD), nemůžete za to být trestně postižen(a). Fantazii se tam takříkajíc meze nekladou. Vše je předáno dalším orgánům.
Velmi rád bych se mýlil, leč – ač vskutku nejsem misogynem – tvrdím, že duch na některých pracovištích sociální práce považuje za zastaralou dávnou zásadu římského práva. Tj. na tzv. předpoklad neviny si tam nepotrpí. Podobně „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ jakoby v našich časech poněkud vyčpělo. S obdivuhodnou rychlostí dokáží zakázat obviněnému styk s dítkem. Co na tom, že se ti dva pak řadu měsíců neuvidí. Času (do zletilosti) dost!
Rozhodni se sám, s kým budeš
V odborné literatuře je opakovaně uvedena možnost použití obvinění jako argumentu proti styku dítěte s rodičem, v jehož péči po rozvodu není. Opakovaně je uvedena i možnost ovlivnění dítka vložením vlastního podezření do jeho myšlenkového světa.
Dítě je při rozvodu rodiči mnohdy ovlivňováno a manipulováno
PhDr. Drábková, soudní znalkyně, již před lety publikovala názor: „Ve sporu o ně, je každé dítě do jisté míry ovlivňováno.“ Platí to dodnes. Ani v rámci korektního přístupu se nelze vyhnout sdělení osobního postoje.
V přehledu postupuje tato znalkyně od zcela evidentního k těžko prokazatelnému ovlivnění:
1. vyhrožování a navození strachu z druhého rodiče,
2. vnucování nepravdivých prožitků typu jak strašný byl život před rozchodem,
3. přesvědčování dítěte o nevhodném chování druhého rodiče vůči potomkovi,
4. nenápadné působení – povzdech, lehký vzlyk, pláč, bezradné pokrčení ramen, výrok: „Zase musíme na to vyšetřování, on (ona) si nedá pokoj, já se z toho nejspíš zblázním, už teď mne bolí hlava.“
Důležitý je tón hlasu. Výrok typu: „Rozhodni se sám, s kým budeš,“ lze rozechvělým tónem, eventuálně i s „vlhkýma očima“ obsahově zcela změnit. Neverbálně podané informace mohou působit víc než slova.
Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu?
Manipulace směřující k obvinění může vycházet ze zjitřené fantazie. Může ovšem využívat postoj „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. V rodinách obvyklý fyzický kontakt může být interpretován ve smyslu (falešného) důkazu závadného chování.
Duchovní dědicové „otce zakladatele“ psychoanalýzy zřejmě dodají: „Matka může trpět při pohledu, ba dokonce i pocitu blízkého kontaktu dítka s otcem. Nevědomky ji traumatizuje fakt, že jej kdysi měla, a teď je vše jinak. To si nedokáže přiznat. Dochází tudíž k jakémusi přesunu zájmu. Řeší místo vlastního sexu sexualitu ve vztahu otce a dítěte.“
„Jsme jedné krve, ty a já,“ neplatí jen v Knize džunglí. Dítko je s matkou psychicky svázáno natolik, že jej její pocity bezprostředně ovlivní. Chce jí pomoci, vyhovět tomu, po čem matka třeba ve skrytu duše touží. Cituji názor zkušené soudní znalkyně: „Zintenzivněné zaměření na sexualitu, oslabení hranic mezi dospělými a dětmi a úzkostná loajalita s jedním z rodičů v době jejich rozvodu tvoří živnou půdu nejen pro falešné obvinění, ale i pro falešné přesvědčení, že k abnormálním sexuálním projevům rodiče vůči dítěti opravdu dochází.“
Je třeba hledat pravdu
Problém má dvě strany. Opakem falešného obvinění je tutlání toho, co se stalo, nebo dokonce děje. Tlak na dítě, aby „spolupracovalo“ v rámci zmíněného popření reality, může být zdrcující. Vyvolává ještě větší stres než opačná varianta. Obvykle tu bývá menší podpora ze strany druhého rodiče. Nabízí se mu vcelku pohodlné východisko připustit, že jsem se mýlil, nebo dokonce si všechno vymyslel. Důkladné, leč objektivní prověření obou možných variant je víc než na místě.
Existují psychologické postupy umožňující se s vysokou pravděpodobností dopídit k pravdě. Obávám se však, že v rámci „prvního kontaktu odborníka“ s danou situací nebývají používány. Emoce, snaha vyhovět klientce v ordinaci, blud vlastní omnipotence ve smyslu přecenění svých schopností, zaměřenost, možná i rozličná osobní traumata mohou hrát značnou roli.
Připouštím, že se mi v této souvislosti občas vybavil citát ze Švejka: „Každej Maďar za to může, že je Maďar. Berte to po řadě, vinej, nevinej.“ Dopady na psychiku „nevinejch“ jsou strašlivé. Setkal jsem se i s tím, že soudní znalkyně považovala sebevraždu otce – přinejmenším ovlivněnou jejím podivným posudkem – za přiznání. To přece dá rozum, proč by se měl „nevinej“ sebevraždit?
Nabízí se končit apelem na nezbytnost objektivního, diskrétního prošetření celé věci. To je základ. Bezesporu by mělo být sjednoceno posuzování kauz křivých obvinění v soudní praxi. Znám případ, kdy matka byla za falešné obvinění – věřím učiněné v dobré víře – odsouzena k podmíněnému trestu a k pokutě. Znám jiný případ, kdy otec opakovaně čelil falešným obviněním ze sexuálního zneužívání dcery předškolního věku. Vždy následovalo důkladné policejní vyšetřování s negativním závěrem. Při projednávání svěření dítka po rozvodu se soud lživými útoky nezabýval. Tím méně z toho vyvodil závěry. Soudkyně údajně prohlásila: „To jsou vaše rodinné záležitosti. Vyřešte si to sami mezi sebou.“
„Nevyřešili si to mezi sebou“ ani názorově, gender i iniciálami blízcí – starší S. F. a mladší S. F. Stěží si to dokáží vyřešit dvě strany rozvodového sporu bez ohledu na to, co je dříve spojovalo.
ČLÁNKY DO MAILU