Openairový festival pro všechny, kteří chtějí na chvíli nemít vše pod kontrolou. Ideálně pro rodiče s dětmi od 3 do 10 let. Tak svou akci představují pořadatelé Festivalu Zlobení – půjde o čtyři dny na nádvoří pražského kláštera Gabriel Loci, uprostřed města v horkém létě naplněné divadlem, dílnami, hudbou a hrou.
Zadarmo i za peníze
Openairový festival probíhá od 20. do 23. července. Přes den je na místo konání a tamní akce vstupné dobrovolné. Odpolední program je určený pro rodiny s dětmi (a všechny, kterým nevadí, že kolem nich někdo běhá a křičí), s rušením v průběhu představení se podle organizátorů počítá. Večerní program je primárně pro dospělé a lístky na jednotlivá představení je možné kupovat v síti GoOut.cz. Více na webu festivalu Zlobení zde.
Krabice, barvy, papír, hlína a voda. Semináře a debaty. Zbyde i prostor pro nudu, protože právě z ní může vyjít ledacos zajímavého.
Návštěvníky čeká třeba zlobivé hřiště, což je svobodný prostor z kartonových krabic a dalších recyklovaných materiálů. Dá se na ně malovat, stavět z nich, bořit, skákat, ležet – cokoli je jen napadne. Hřiště vychází z konceptu „adventure playgrounds“, který se v druhé polovině 20. století rozšířil převážně v západním světě. Hlavní myšlenkou těchto hřišť je dát dětem možnost přijímat rozhodnutí samy za sebe, přijímat vlastní rizika, dát jim svobodu volby a volnost.
Naše hřiště myšlenkově kopíruje ‚adventure playground‘. Hraj si, dělej, co chceš, všechno je dovoleno – když to neubližuje ostatním. Ale je to taková opatrnější verze. Pro mě představa, že postavíme takové hřiště a pustím do něj (nejen) svoje městské děti, byla trochu děsivá – proto jsme me se rozhodli vzít si filosofii a vytvořit prostor, ve kterém se nebojíme, že se nám děti úplně pobijou, a my můžeme testovat principy samostatnosti,
říká Kamila Krbcová, dramaturgyně a jedna z organizátorek festivalu.
Při inspiraci pro hru vycházel organizační tým ze svých dětských vzpomínek a fantazií. Krabice jsou univerzální cihly. Z těch si můžeš postavit hrad, bunkr anebo si vybít vztek. V divadle je to materiál, se kterým se často pracuje v rámci scény – a tak se to nabízelo,
vysvětluje Adam Skala, režisér a další organizátor festivalu.
Místo, kde můžeš zlobit. Kde můžeš vybít energii. Kde pustit páru. Kde ti může být hezky, ale taky nemusí. Kde můžeš být sám sebou. A neohlížet se na to, „co tomu asi řeknou lidi“. Svobodný prostor, ve kterém posouváme a oťukáváme hranice. Můžeme být kým a čím chceme. Křičení dovoleno.
Organizátoři dodávají, že festival letos proběhne jako nultý ročník. Na koncepci festivalu spolupracovali s dětskou psycholožkou Angelikou Kartous Sbouli, která jim pomáhala pojmenovat a vytyčit si mantinely. Společně jsme došli k tomu, že je potřeba začít zlehka, vytvořit formativní zážitek a zkusit si pojmenovat, co je to vlastně to ‚zlobení‘. I proto bereme letošní ročník jako zkoušku – zkusíme principy a uvidíme, jak s dětmi a rodiči ožijí,
dodává Skala.
Radši se budeme chovat jako roboti
Proč vlastně takový festival a proč ono slovo „zlobení“ v názvu? Já osobně si myslím, že děti nezlobí, ačkoli to slovo bohužel často používám. Spíš jejich chování nebo jednání zlobí mě (případně moje okolí). Já i Adam Skala, můj spolužák z DAMU a režisér, jsme už na škole často zpochybňovali, rýpali a provokovali. Nevidím důvod, proč dělat něco, co se jen má, pokud nerozumím tomu, proč. Oba teď máme děti a zjišťujeme, že bojujeme s tím, co máme naučené, opakujeme vzorce, opakujeme slova. Všimla jsem si sama na sobě kolikrát za den říkám ne, nesmíš, nemůžeš, tohle se nedělá – a pak to nezlob. Když si situace, kdy se to děje, ale rozeberu, tak je to většinou jen naprosto přirozený projev chování, jen naše společnost si řekla, že se radši budeme všichni chovat jako roboti a svazovat se tisícem konvencí, namísto abychom spolu jen tak byli a tolerovali se,
rozpovídala se za organizátory Kamila Krbcová.
Od té doby, co na festivalu pracuje, více pozoruje sama sebe i svoje okolí. A myslí si, že často říkáme, že dítě zlobí, když hlučí, křičí, běhá – tedy se že nechová podle společensky nastavených pravidel, která ale nezná, znát nemůže. Anebo mnohdy nedávají vůbec žádný smysl. Jako máma jsem se rozhodla, že chci i s malými dětmi pracovat – a neustále narážím na to, že je to problém, protože dětská přítomnost v telefonu, nedejbože v kanceláři, ruší. Stejný pocit mám často ve veřejném prostoru. Bydlím ve městě, pohybuju se se dvěma dětmi (3 a 5 let) městskou hromadnou dopravou a občas (dost často) se to neobejde bez scény – bolavé nohy, hlad, žízeň, únava, horko, smrad, narvaná tramvaj – já vynervovaná, děti na nervy a konflikt na světě,
líčí Krbcová svou každodenní rodičovskou zkušenost.
Galerie: Organizátoři už si festivalovou volnou hru vyzkoušeli nanečisto
Od zlobivých dospělých zlobivým dětem
Podle ní je načase začít se dívat nejen na dětské, ale na lidské projevy, jinak – nezlobíme. Jen máme svoje potřeby a všem by prospělo víc lidskosti a tolerance. A tak vzniklo tohle zlobení. Z dvou kdysi drzých, zlobivých dospělých, co rádi pruděj, jsou dneska dva rodiče, co je prudí svět. Hledali jsme nějaké místo, kde můžeme se svýma dětma jen tak být a nikdo nás nebude soudit. A tak jsme se rozhodli si ho udělat. Od zlobivých dospělých zlobivým dětem,
vysvětluje genezi vzniku festivalu dramaturgyně. Organizátoři by rádi v aktivitách pokračovali formou pop-upů, otevřeli debatu o veřejném prostoru a o tom, jak se lidem společně žije.
ČLÁNKY DO MAILU