Stres evolučně neznamenal negativní stav, měl nás v určitém smyslu bránit. „Stres představuje funkční stav živého organismu. Je to reakce na zátěž, která má za cíl připravit nás na akci, udržet homeostázu a zabránit poškození nebo smrti organismu,“ popisuje Radek Ptáček z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Nicméně člověk byl odpradávna nastaven na jiný typ stresu, než zažíváme dnes.
Psycholog to dokládá na příkladu medvěda, který útočil na našeho praprapředka. „Byl to intenzivní, krátkodobý stres. S předpokladem, že se s ním člověk nějakým způsobem vyrovná, například že se s tím medvědem popere nebo před ním uteče.“
Život s medvědem v zádech
Moderní dobu provází jiný druh stresu. Je to stres, ve kterém žijeme prakticky všichni. Abychom zůstali u příkladu medvěda, můžete si představit otevřenou medvědí tlamu, ve které permanentně držíme hlavu. „Ve dvacátém a jednadvacátém století jsme vymysleli něco jako dlouhodobý stres,“ říká prof. Ptáček. Naši předci byli sice vystavováni nárazově velmi silnému stresu, ale když „medvěda zahnali“, měli čas na regeneraci.
Stres měl lidstvo v určitém smyslu bránit, ale na rozdíl od současnosti byl nárazový, krátkodobý
„My se ale s tím pomyslným medvědem probouzíme, jedeme s ním do práce, tam čeká další medvěd – náš šéf, a tak to jde celý den. Doma řešíme dalšího medvěda. Pak si chceme dát skleničku, což je nejčastější forma vyrovnávání se se stresem v České republice, ale ani ta nám nepomůže; jdeme spát a většině z nás hlava stále šrotuje – a zase medvěd. Oproti našim předkům je onen medvěd integrální součástí našeho života.“
Jste unavení, ztrácíte smysl a začínáte být cyničtí?
Odborníci z Psychiatrické kliniky se zabývají nejen diagnostikou a léčbou duševních poruch, dlouhodobě se věnují také právě problematice stresu, symptomům deprese a syndromu vyhoření, který úzce souvisí s dlouhodobým stresem. Prof. Ptáček se podílí na výzkumu těchto potíží jak u obecné populace, tak u různých profesních skupin. S kolegy zkoumají, jak jsou na tom lidé určitých zaměstnání. A zjišťují, že velké problémy mají i ti, které práce baví. Nebo původně bavila. „Celý den zvoní telefony, chodí maily, souběžně řešíte několik úkolů, všeho je hrozně moc… Nejprve se s tím snažíte bojovat. Po určité době se ale začnete cítit strašně unavení. Medvědů je moc a jsou tu pořád, neutečete před nimi, nemáte čas na regeneraci a ten boj pro vás začíná ztrácet smysl,“ popisuje psycholog první varovné příznaky toho, že stres přechází do tzv. syndromu vyhoření.
Syndrom vyhoření
Odpověď organismu na chronické emocionální a personální stresory spojené převážně s pracovní činností, charakteristické dimenzemi vyčerpání, cynismu a neefektivity.
(Maslach, Schaufeli, Leiter, 2001)
Jeho základními příznaky je, že se cítíte unavení, ztrácíte smysl svého počínání, a tak začínáte být cyničtí. To je i častý případ lékařů či učitelů, kteří podle odborníků patří v tomto směru k nejohroženějším profesím. „Slýcháme nejednou od lékařů, že léčit pacienty nemá smysl, protože stejně zemřou. Učitelé říkají: Nemá smysl mládež vzdělávat a vychovávat, protože jsou to stejně ignoranti,“ popisuje psycholog příklady z praxe.
Prázdná baterie
Veškerou svoji energii si můžeme představit jako vnitřní baterii. Energie v ní postupně ubývá, až je zcela prázdná – to je syndrom vyhoření. „To je ale ještě pořád dobré, s tím můžete něco dělat,“ překvapuje prof. Ptáček. Prázdnou baterii můžeme nabít a jede se dál. Ale když s ní člověk nic neudělá, nenabije ji, hrozí mu již vážné potíže a nemoc.
Prázdnou baterii někdy v životě zažije snad každý. To není žádná katastrofa. Je ale velký rozdíl, jestli ji znovu nabije, nebo na ni jede dál a dál… – dokud to jde. Říkáme si: „To zvládnu.“ Jenže prázdná baterie jednoho dne shoří docela.
Problém je i to, že není možné určit, za jak dlouho se právě vaše baterie vybije a vyhoří. „Každý má zásobu energie trochu jinou. A je právě záludnost, že nevíte, jakou má vaše baterka kapacitu.“ V tom syndrom vyhoření připomíná známou „Nohavicovu teorii alkoholického kopce“ z filmu Rok ďábla:
Jak moc jsme vyhořelí? Nejlépe jsou na tom zemědělci, rybáři a duchovní
Ve srovnání se světem jsme v ČR zhruba uprostřed, pětina české populace vykazuje již intenzivnější symptomy syndromu vyhoření. K nejohroženějším skupinám pak patří vrcholoví manažeři, tedy lidé s velkou zodpovědností, z profesí jsou to již zmínění lékaři a učitelé, ale nejen oni.
„Výskyt syndromu vyhoření sledujeme od roku 2015. Výsledky výzkumů poukazují na významné souvislosti mezi pracovní zátěží plynoucí z různých profesí a rozvojem nejen projevů stresu a syndromu vyhoření, ale též závažnějších jevů, jako jsou příznaky deprese. Mezi nejohroženější skupiny patří především vrcholoví manažeři, řídící pracovníci s odpovědností za větší firemní celek, dále pak i střední nebo nižší manažeři a řídící pracovníci. K nejohroženějším profesím patří lékaři a zdravotníci, učitelé, ale též policisté nebo soudci. Jako specificky ohrožená skupina se jeví i novináři,“ uvádí Radek Ptáček.
Přednosta Psychiatrické kliniky prof. Jiří Raboch doplňuje: „Je málo známou skutečností, že lékaři ve srovnání s jinými profesemi jsou v tomto směru nejohroženější skupinou. Kromě snahy vychovat v našem státě vyšší množství aktuálně nedostatkových lékařů musí patřit snaha o zachování dobrého zdravotního i psychického stavu zdravotníků ke společenským prioritám.“ Také více než polovina učitelů je podle zjištění výzkumů ohrožena syndromem vyhoření. Obě profese (lékaři i učitelé) mají jedno společné – za největší problém považují ohromnou administrativní zátěž, která je na ně kladena.
Z velkých národních studií vyplývá, že pokud jde o syndrom vyhoření, velmi dobře jsou na tom živnostníci bez zaměstnanců, a ještě lépe pracovníci v rybářství a zemědělství. „Ale spolehlivě nejníže skóruje ještě jedna skupina – a tou jsou duchovní,“ popisuje psycholog Ptáček.
Autoři studií zjistili také výrazné rozdíly mezi jednotlivými kraji České republiky (viz galerie). „Chcete-li snížit své riziko vyhoření, běžte chytat ryby na Vysočinu,“ doporučuje s nadsázkou odborník.
Co můžeme udělat, když nechceme vyhořet?
Základním faktorem lidské spokojenosti jsou – což je potvrzeno mnoha studiemi – uspokojivé mezilidské vztahy (nejen doma, ale i v práci, v místě bydliště apod.) a ty také zvyšují naše šance na dobré zdraví v následujících letech. Podle odborníků nás ovlivní až na deset příštích let. „Není nic důležitějšího v prevenci syndromu vyhoření než dbát na mezilidské vztahy,“ zdůrazňuje i Radek Ptáček. „Významná studie dokonce ukázala, že osamělost zabíjí více než třeba kouření nebo alkoholismus.“
Chcete praktické rady? „Začněte u prevence. Důležité je alespoň jednou denně vypojit vybíječe a zapojit nabíječe.“ Nejprve ale musíme zjistit, uvědomit si, co naše vybíječe a nabíječe jsou. Vybíjet nás totiž může vše, co děláme, jíme, židle, na které sedíme, i špatné mezilidské vztahy třeba v rodině. Nabíječem může být cokoli, co vás těší – sport, koníčky… Všechno, co vás nabije. „Na základě důkazů jsou nejlepší prevencí stresu tyto zásady: jasně oddělovat práci od volného času, pěstovat vztahy, dobře spát, mít vhodný životní styl, mít smysl a koníčky – ty se zdají být skutečně důležité v prevenci syndromu vyhoření,“ vyjmenovává prof. Ptáček.
Co ale dělat, pokud už je na prevenci pozdě a vaše baterka je vybitá? Vezměte si volno! A to co nejdelší a skutečně relaxujte. Vrátíte se nabití energií a novou chutí a předejdete tak patologiím, ve které by se váš syndrom vyhoření dříve či později vyvinul. „Když nemůžete odjet na měsíc na pláž, běžte za psychiatrem. Obvykle následuje medikace, ale i tak počítejte s tím, že i psychiatr vám řekne, že ve svém životě musíte něco změnit,“ uzavírá psycholog. Změna je zkrátka to hlavní a je třeba přijít s ní včas. Syndrom vyhoření, pokud jej neřešíme, totiž velmi často ústí v neurotické či depresivní poruchy.
Odborná spolupráce:
Prof. PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D.
Oddělení Psychologické laboratoře Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze
Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.
Přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze
ČLÁNKY DO MAILU