Odpojený muž vzbudil celosvětový zájem odborníků i veřejnosti. Psycholog Philip Zimbardo v knize ve spolupráci s Nikitou Coulombovou ukazuje, jak to s mužností jde z kopce.
Příznaky této krize zahrnují nepřiměřené hraní počítačových her a sledování porna, rozčarování a útěk k drogám. Upozorňují na zoufalou neschopnost současných mladíků dospět a odolat nástrahám virtuální reality. Přečtěte si ukázku:
Chlapi sobě: Syndrom sociální intenzity
Nesmělost hraje klíčovou roli v začarovaném kruhu sociální izolace mladých mužů, kterou si přivodili oni sami nepřiměřenou dobou strávenou sledováním porna a hraním počítačových her.
Pod stydlivostí či nesmělostí tradičně rozumíme strach z odmítnutí, obavu z toho, že budeme společensky nepřijatelní pro konkrétní skupinu či pro dané jedince, kteří pro nás představují autoritu, nebo na něž chceme udělat dojem (jako například pro osoby opačného pohlaví). V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se jako jeden z prvních pokusil vědecky prozkoumat nesmělost mezi dospívajícími a dospělými. Z výzkumu vyšlo, že kolem 40 % populace USA se pokládá za stydlivé osoby, případně za osoby se sklonem ke stydlivosti. Stejné procento lidí udávalo, že v minulosti bývali stydliví, ale negativní dopad této vlastnosti se jim podařilo překonat. U 15 % osob vyvolávaly trému konkrétní situace, například schůzka naslepo nebo vystoupení na veřejnosti. Pouze 5 % lidí se nikdy v životě „na mou duši, na psí uši“ nestydělo.
V průběhu uplynulých třiceti let však procento plachých lidí vzrostlo. V roce 2007 proběhl studentský průzkum Institutu pro výzkum nesmělosti na Indianské univerzitě v New Albany – 84 % účastníků výzkumu řeklo, že se v životě někdy styděli, 43 % řeklo, že se stydí i nyní, a pouhé 1 % lidí odpovědělo, že se nikdy v životě nestyděli. Dvě třetiny z těch, kteří tvrdili, že se stydí i dnes, řekli, že se stydlivostí skutečně bojují. Velká obava ze společenského odmítnutí se částečně rozrostla jako důsledek technologických vymožeností, které omezují přímou lidskou interakci, jakou je například povídání s ostatními lidmi, získávání informací, nakupování, chození do banky, vypůjčování knih v knihovně a mnohé další. Internet to pro nás vše udělá rychleji, přesněji a bez sebemenší nutnosti s kýmkoliv komunikovat. Na jedné straně umožňuje nepřímá komunikace na síti velmi plachým jedincům udržovat kontakt s ostatními nepřímo. Na druhé straně se tím problém zapojit se do skutečné živé komunikace a opravdových vztahů dále prohlubuje. Jak poznamenal jeden z autorů průzkumu Bernardo Carducci:
„… změny v technologii ovlivňují povahu mezilidské komunikace tak, že se více setkáváme se strukturovanou elektronickou interakcí a spontánní sociální interakce, při kterých máme možnost rozvíjet a procvičovat dovednosti, jakými jsou například vyjednávání, umění konverzace, porozumění řeči těla, gestikulaci a mimice, což je velmi důležité při navazování nových přátelství a pro jejich následné udržení, se dostávají do pozadí.“
Nový druh nesmělosti nepramení ani tak z obavy ze společenského zavržení, ze strachu, že uděláme špatný dojem na ty, mezi něž bychom se rádi dostali, jako spíš z nechuti navazovat sociální kontakt, protože nevíme, jak se to dělá, a čím méně se pohybujeme mezi ostatními, tím větší odstup si od nich udržujeme, a tím těžší je překonat ho. Novodobá nesmělost se tudíž nadále postupně šíří a roste, zvnitřňuje se, a bohužel ji často ani není možné identifikovat jako příčinu toho, proč se nestýkáme s lidmi kolem sebe. Mnoho nesmělých se pak chová před sobě rovnými či autoritami nevhodně, nemotorně až trapně, obtížně zvládají nezvyklé situace a těžko se jim jedná tváří v tvář opačnému pohlaví.
S rostoucím počtem stydlivých se tedy mění i důvod jejich nesmělosti, z obavy z odmítnutí v hlubokou sociální neohrabanost – muži naprosto netuší, co dělat, jak se kdy a kde náležitě chovat. Většina mladých mužů dříve například uměla tančit. Dnes dokonce marně hledají jakékoliv styčné body a bloudí společenskou krajinou jako turisté v cizí zemi, kteří nejsou schopni najít správnou cestu, ale nechtějí se na ni zeptat. Mnoho z nich nedokáže číst v mimice, nevyzná se v pravidlech neverbální a verbální komunikace, která člověku pomáhají přirozeně si povídat s druhými, naslouchat jim a naklonit si je. Nedostatek sociálních dovedností vyplouvá na povrch zejména ve chvíli, kdy se muž setká s tou, po níž zatouží.
A kdo postrádá takové základní společenské dovednosti nezbytné pro navazování bližších vztahů, volí raději strategii ústupu či útěku z bojiště a stáhne se do bezpečí. Dívky a ženy pro takto společensky nevybavené muže představují pravděpodobný neúspěch, bezpečí se pro ně rovná úniku do světa fantazie a internetu, kde je možné pravidelně nacvičovat a zdokonalovat se, takže se vše stává mnohem známější a povědomější, v případě videoher lze neúspěšné pokusy opakovat. Rozvíjí se tu jakási pokřivená nesmělost, digitální já se stále méně překrývá se skutečnou bytostí. Já jsem tvůrce a pán hry, postavy kolem přihlížejí a okolní svět se scvrkává do velikosti studentského pokoje. V takovém případě lze říci, že stydlivost je jak samotnou příčinou problému, tak i následkem nadměrného hraní počítačových her a sledování porna. Jeden mladý účastník našeho průzkumu tuto skutečnost vystihl takto:
„Pravidelně se dívám na porno a pravidelně hraju počítačové hry…, ale nikdy jsem nevypadal nijak zvlášť zajímavě a vždycky jsem nesnášel tu otravnou snahu uspět u holek, zkoušet se jim zalíbit. Leze to do peněz, člověka to jen rozhodí a málokdy to klapne. Řekl bych, že vztah s jakoukoli holkou nebo ženou pro mě nic moc neznamená, to mnohem raději pobudu někde s klukama. A zbytek nahradí pornografie.“
ČLÁNKY DO MAILU