Já si myslím, že dlouhodobé působení lékařských lobby stojí za přístupem „zdravotnictví je něco extra“, který z uvedené kauzy přímo čiší.
Kdyby někdo vedl diskusní list o tom, že zedník Jarda Novák šidí maltu, nebo že taxikář Franta Vochoč neumí řídit, nikoho by nenapadlo poslat na něj ÚOOÚ. Byl by to soukromý spor „dokaž to anebo to odstraň“. A přesto vás zlovolný zedník i neschopný taxikář mohou poslat do rakve stejně rychle jako neschopný lékař.
Ten lobbismus už je zde od středověku (kdy úspěšně pomáhal církvi potírat svou konkurenci – porodní báby a jiné čarodějnice), a je zde dodnes, mnohem silnější a organizovanější, než kdy jindy.
Zatemnil mysl mnoha jinak inteligentním lidem. Vůbec si nedovedou představit, že by lékařská péče mohla fungovat bez ochranných křídel různých regulací, komisí, komor, a ministerstev. Vůbec jim nedochází, že lajdácká práce v jiném oboru je stejně životu nebezpečná, jako lajdácká práce lékaře, a stále si opakují mantru: „Péče o zdraví je něco extra. Jde o nerovný vztah!“
A přitom nevidí stejně nerovný vztah zcela všude. Věříme lékaři, že lék, který předepisuje, nás uzdraví. Ale také věříme zedníkovi, že překlad, který postavil, unese strop. Stejně tak věříme řidičovi, že stihne před přechodem včas zastavit, i automechanikovi, že použil správnou součástku. A přitom každá chyba těchto odborníků nás může zabít!
Když politici diskutují o lékařské péči, opět berou zvláštní ohledy. Přestože bez jídla a vody většina lidí nepřežije déle než bez lékařské péče, žádného politika by nenapadlo žvanit o neziskových pekárnách, diskutovat o tom, jestli potravinová pojišťovna bude hladovým proplácet i rohlíky nebo jen chleba, či jestli je celozrnný chléb nadstandard. A dnes už naštěstí ani nikoho nenapadne regulovat cenu koláčů.
Lékařský lobbismus si našel svou cestu dokonce do ústavy.
A lidé podle toho ke svému zdraví přistupují. S oddanou poslušností lékaři, ale zároveň s pocitem: „Doktore, vyleč mne! Zdarma! Je to tvou povinností!“ Mobil si lidé pečlivě vybírají, zvažují různé značky a funkce, ale na náročnou operaci jdou, aniž by si cokoliv zjišťovali a zvažovali alternativy. Lékař to doporučil, a on ví, co dělá…
Lékařům, zvláště těm méně schopným, tento stav vyhovuje. A najednou se objeví někdo, kdo vnese do toho zatuchlého světa trochu čerstvého vzduchu. A oni se zlobí. Nikdy neslyšeli kritiku. A slyšet jí vlastně ani nechtějí. Namísto, aby si jako ostatní odborníci budovali respekt, a lživé hlasy kritiků znevážili chválou ostatních, chtějí po svých ochráncích, aby kritiky umlčeli silou.
Dokud budeme v tomto dogmatu „zdravotnictví je něco extra“ pokračovat, budou lékaři chráněni zákonnou aureolou dokonalosti a neomylnosti, nemocnice si nebudou konkurovat, a zdravotnictví se ze současného marasmu hned tak nedostane.
Tak v zásadě je to pravda, ale přece jen poněkud zjednodušená. Upéct koláč v profesionální kvalitě zvládnu s přehledem, chleba peču po několika nezdařilých pokusech také docela slušný, ale na operaci slepého střeva bych si netroufnul ani po proškolení. Přestože se často žetruje, že dneska už ji dělají rovnou vrátní na vrátnici.
Lékař musí být (pokud možno) neomylný, protože na druhý pokus už v jeho oboru bývá pozdě. Narozdíl od toho pekaře.
Dobře, upéci si umíte. A sklízíte si obilí sám, nebo důvěřujete, že to, z čeho vám mouku namleli, je opravdu jen pšenice či žito?
Ve středověku občas vymřely celé vesnice, když tam pekaři pekli z mouky s námelem. Druhý život jim nikdo nedal.
A co postavit auto? To také umíte? Anebo alespoň opravit? Anebo alespoň zkontrolovat brzdy po automechanikovi?
Automechanik také musí být (pokud možno) neomylný, protože na druhý pokus bývá při selhání brzd pozdě.
Řidič také musí být (pokud možno) neomylný. Pro řidiče autobusu a jeho pasažéry také bývá na projetí zatáčky na druhý pokus pozdě.
Mnoho z nás má při své práci svůj díl zodpovědnosti za životy druhých. Není to výsada lékařů. Každý obor lidské činnosti stojí na důvěře v to, že odborník ví, co činí. Jinak to v dnešním světě nejde.
Liší se jen doba, za kterou se člověk stane v tom kterém oboru odborníkem.