Názor k článku Olympionici nejsou zdraví od Zerg - Srovnávat přínos pro společnost u uvedených profesí absolutně nelze....

Srovnávat přínos pro společnost u uvedených profesí absolutně nelze. Přínos vědce je o několik řádů větší než u sebelepšího sportovce, jelikož ten je nulový. Ostatní profese bych viděl vesměs někde mezi tím, přičemž zvláště politiků a byznysmenů je nezřídka záporný :-)
Jak by mohl také sportovec „posunout celou společnost o kus dál“? Nijak. To že padne nějaký rekord přece nemá vliv vůbec na nic.

Obětovat něčemu veškerý čas smysl mít může, ale také to může být diagnóza. Obětovat něčemu zdraví mi už moc v pořádku nepřipadá. Vrcholový sport opravdu propaguje „úspěch za každou cenu“. Propaguje přepínání, testování vlastních možností, které nemusí vždy dopadnout dobře.

„Mě nic z toho nezajímá, zrušit!“ – opět absurdní porovnávání věcí se zcela odlišnou důležitostí pro život.
Když se zruší všeobecné zdrav. pojištění, budou si všichni (dostatečně předvídaví aby si to připustili) platit zdrav. pojištění soukromě i za tu cenu, že bude pořádně předražené, protože jinak by jim v případě těžší nemoci hrozila smrt nebo osobní bankrot (ten by se při překročení limitu mohl dostavit stejně, ale nechci to komplikovat).

Když se zruší státní podpora sportu, tak si prostě někdo svůj koníček buď odřekne, nebo si za něj připlatí.
Školy (silnice apod.) jednak využívají všichni, jednak jsou podstatně důležitější než sport. To snad není třeba nikomu soudnému vysvětlovat.

Amatérský sport může mít zmíněný pozitivní vliv na zdraví, ale také má vlivy negativní, které zmíněny nejsou. Takže s tou prevencí bych byl opatrný.
Je však v rozporu uvádět „nesmírně pozitivní vliv sportu na zdraví populace“ a přitom schvalovat evidentní poškozování zdraví vrcholových sportovců. Jakoby zdraví mělo cenu jen když se to hodí.

Sport není zdaleka tak prospěšný jak jeho příznivci tvrdí. Je to jen jeden koníček z mnoha jiných. A ani nemá patent na udržování kondice lidí.

Na tržním principu by se sport ufinancoval úplně stejně jako každá jiná zájmová činnost. Samozřejmě by jeho rozsah byl menší, ale to jenom proto, že jeho současný rozsah je státem uměle rozšiřený do nepřirozeného až škodlivého stavu. Takto by stát mohl nafouknout libovolný koníček který by tím získal spoustu příznivců. Pak by bylo snadné tvrdit, že se daný způsob zábavy nedokáže bez státu „naplno“ zorganizovat a ufinancovat.
Jenže jediná přijatelná cesta k omezení státní rozežranosti je právě utnout dotace všeho co má takto nízkou důležitost.