Ošemetná statistika: Nejíme zdaleka tak dobře, jak o sobě tvrdíme

Pokud bychom hledali mezi slovy, která jsou v médiích i formulacích politiků nejčastěji spojena s tématem potravin, narazili bychom zcela jistě na výraz „potravinová soběstačnost“ nebo „soběstačnost ve výrobě potravin“. Český statistický úřad (ČSÚ) ale k uvedeným souslovím přidal na své poslední tiskové konferenci další výraz, a to „soběstačnost ve spotřebě potravin“. Což ovšem znamená něco úplně jiného, než na co je spotřebitel při použití slova soběstačnost zvyklý.

Není soběstačnost jako soběstačnost

Vzhledem k tomu, že ČSÚ bývá v článcích týkajících se informací o potravinách často citovanou autoritou, bylo by zřejmě praktické osvětlit, v čem že tkví „soběstačnostní“ rozdíl. Jinak bychom si mohli velmi brzy přečíst, že ČR je plně soběstačná v produkci jablek, což je ale podivné za situace, kdy se k nám nemalá část jablek prodávaných v maloobchodních sítích dováží (k tématu Česká konzumní jablka jsou v menšině – a drahá).

Vtip je v tom, že za soběstačnost ve spotřebě, která podle ČSÚ činí třeba u cukru 160,9 procenta nebo u jablek 113,6 procenta, považují statistici spotřebu jablek „v přepočtu na ovoce“, což v praxi znamená i zpracovaná jablka na džemy, marmelády, džusy a další výrobky, zdaleka tedy ne jen samotná nezpracovaná jablka. Fyzicky se k nám tak jablka skutečně dováží, významná část domácích jablek ale končí v potravinách a nápojích, což je vysvětlením naší soběstačnosti ve spotřebě jablek. Rozdíl v soběstačnosti ve výrobě tak, jak se u nás obvykle prezentuje, a soběstačnosti ve spotřebě tedy spočívá v tom, že výrobou se fakticky rozumí produkce zemědělských surovin (třeba hovězího masa), zatímco do spotřeby se započítávají kromě surovin i veškeré potraviny, v nichž je příslušná surovina obsažena. Což ovšem ČSÚ ve své prezentaci nezmínil…

Jíme méně – ale hůř

ČSÚ nicméně zaujal média a veřejnost především údaji o meziročním poklesu spotřeby potravin, což by byla za určitých okolností pozitivní informace, kdyby se ovšem v rámci tohoto trendu výrazně nezhoršila struktura našich jídelníčků. Mediální zkratka říká, že více konzumujeme alkoholické nápoje a méně ovoce a zeleninu. Negativních signálů pro naše zdraví vyplývajících z poměrně razantních meziročních změn je ale víc. V roce 2012 totiž také poklesla spotřeba hovězího masa, brambor, chleba, nealkoholických nápojů, včelího medu a ze zmíněné zeleniny spotřeba cibule, rajčat nebo okurek. To vše jsou potraviny nebo suroviny, které jsou všeobecně pokládané za příklady zdravých potravin. Jejich konzumace by tak měla spíše stoupat, třeba i proto, že ČR jako člen EU, se kterou má čilou obchodní výměnu a online lidskou prostupnost, by logicky měla postupně kopírovat celoevropské trendy. To se ale neděje, a základní otázkou je, proč.

Statistici nabízejí jako vysvětlení, například v případě ovoce a zeleniny, nižší tuzemskou produkci a pokles dovozu těchto komodit. To se ale nezdá příliš pravděpodobné, neboť nedostatek domácí produkce v čemkoli lze z celkově přebytkové EU hravě doplnit. Celkově nižší poptávka tak není dána nižší nabídkou, ale právě onou nižší poptávkou, v praxi nižší ochotou spotřebitelů utrácet za zdravější potraviny peníze. I když na druhou stranu vzrostla spotřeba sýrů nebo luštěnin, a nepatrně i spotřeba ryb – ale to má na svědomí levná a v zásadě nejméně kvalitní mořská produkce ve formě různých filé.

Přečtěte si: Pangas je sladkovodní ryba ze znečištěné řeky

Co určuje, jak jíme? Peníze a marketing

Pokud bychom analyzovali příčiny celkové spotřeby potravin a přesuny mezi jednotlivými skupinami potravin, dojdeme nejspíše k tomu, že zatímco za celkovým poklesem spotřeby potravin je obava spotřebitelů z budoucího ekonomického vývoje a nedostatek peněz, za změnou struktury jídelníčků je pak spíše vliv marketingových kampaní.

Peníze na potraviny přitom části spotřebitelů chybí bohužel ne primárně jejich vinou, ale kvůli zásahům státu. Nejen prostřednictvím zvyšování spotřebních daní a daně z přidané hodnoty, ale i díky růstu různých administrativních poplatků, nákladů na zdravotní péči a dalším krokům, které zdaleka nekončí. Jedním z dalších je opět umělé (skoro) státní opatření, totiž administrativní oslabení kurzu české koruny nedávným zásahem České národní banky (více Krok centrální banky znamená zdražení potravin).

Přesto přitom kupují lidé některých potravinářských výrobků více, neboť se zvýšila mimo jiné spotřeba piva, vína, čokolády a cukrovinek. Dlužno přitom konstatovat, že jde ve všech případech o produkty, jejichž odbyt je systémově podporován reklamními kampaněmi a dalšími marketingovými aktivitami, což se například o ovoci nebo zelenině říci nedá. To je nepochybně důvod k zamyšlení nad rolí, ale hlavně zaměřením reklamy v české společnosti. Ta je sice na jednu stranu při změnách stravovacích návyků značně konzervativní, na druhou stranu ale díky dlouhodobé absenci skutečného marketingu v předlistopadovém období podléhá více, než je (například v Evropě) obvyklé, správně zacíleným reklamním aktivitám a trikům. Jedním z důkazů je ostatně i rodící se patriotismus při vyhledávání tuzemských potravin, který lze připisovat do značné části mediální (i politické) podpoře při propagaci domácích výrobků. Zdá se přitom, že obecněji pojatá propagace zaměřená na určité skupiny potravin či nápojů zabírá víc než prezentace „zdravých“ značek nebo jednotlivých potravinářských výrobků.

Samozřejmě, že pouze ze statistických údajů za rok 2012 nelze dělat unáhlené marketingové závěry. Určitou legitimitu tvrzení, že umění není vyrobit, ale (pomocí marketingu) prodat, ale data za loňský rok dávají. Což by měli vzít v úvahu všichni ti, kteří i v současné době marketing stále ještě podceňují.

Čtěte dále: Češi volají po kvalitních potravinách, ale nekupují je