Populární teorie osmi druhů inteligence je mýtus. A velikost mozku taky o ničem nerozhoduje

Není od věci připomenout si, že mnoho konceptů, se kterými běžně počítáme, je vlastně uměle vymyšlených a ne vždy dost dobře odrážejí skutečnost. Aby člověk žil civilizovaně, má tendence zavádět abstraktní termíny, které mu pomohou chápat složitou realitu nebo tvořit společenské instituce. 

To se týká i inteligence a jejích vlastností. Jakmile na ni začneme chtít nahlížet vědecky, uvědomíme si, že je těžké vytyčit, kdo je inteligentní, kdo ne a proč tomu tak je.

Co je vlastně inteligence?

Jak poznáme, že je někdo inteligentní? V běžném životě se můžeme většinou spolehnout na svou intuici. Popíšeme takto spíše nadanou neteř, která v šesti letech luští křížovky, nebo jejího bratra, který propadá ze dvou předmětů? Otázka zní jednoduše, ale také by se dalo namítat, že známky ve škole nejsou měřítkem inteligence. A o to jde. 

A co když jím není ani měření IQ? Posuzovat inteligenci objektivně a férově, to už vyžaduje vědecký přístup.

Přečtěte si také:

Psychiku dospívajících zásadně ovlivňuje jejich fyzická kondice, ukazuje nová studie

Encyclopedia Britannica definuje lidskou inteligenci jako mentální vlastnost, která sestává ze schopnosti učit se ze zkušeností, adaptovat se na nové situace, rozumět abstraktním konceptům a zvládat je a využívat znalosti k manipulování svým prostředím.

Podobné definice se objevují i v jiných zdrojích. Otec moderního výzkumu inteligence Charles Spearman ji považoval jak za obecnou schopnost vykonávat intelektuální procesy, tak i za specifické schopnosti vyžadované konkrétními úkoly.

Vědci rozpracovali mnoho teorií o tom, jak inteligence funguje. Nejznámější typ jsou takzvané psychometrické teorie, které si inteligenci představují jako myšlenkovou mapu. Právě na jejich základě byly vytvořeny testy a stupnice k měření IQ. Nejpřijímanější je CHC teorie. Podle ní sestává inteligence ze tří vrstev mentálních schopností: úzké a širší schopnosti a obecná schopnost. Ta se dělí na fluidní, kdy subjekt dokáže bystře a pohotově reagovat na nové podněty, a krystalickou, což znamená umět správně uchovávat poznatky.

Přečtěte si také:

Nevěděla jsem, co je realita a co ne, líčí dívka s psychózou. Takových pacientů přibývá, péče chybí

Každý umí něco jiného

Jeden z výraznějších protiproudů je teorie multimodální inteligence. Ta nepočítá s obecnou mentální schopností, ale s hned několika specializovanými systémy. Každý z nich vyhodnocuje a zpracovává podněty a úkoly jiného typu. To má být důvodem, proč se někdo snadno učí jazyky, další hraje zpaměti klavírní koncerty a jiný dokáže rychle vyřešit matematickou rovnici.

K nejvýznamnějším představitelům patří harvardský psycholog Howard Gardner. Jeho zakládající dílo Frames of Mind, vydané poprvé v roce 1983, postuluje osm základních kategorií inteligence:

1. lingvistická – čtení, psaní, slovní zásoba 
2. matematická – řešení abstraktních problémů, logika 
3. prostorová – orientace, čtení map, efektivní rozmístění předmětů 
4. hudební – hudební sluch, hraní na nástroje, skládání hudby 
5. tělesně-kinestetická – motorika, atletika a obratnost 
6. přírodovědná – identifikace vzorců v přírodě 
7. mezilidská – empatie, porozumění motivace a chování lidí 
8. vnitřně-lidská – sebereflexe, znalost vlastních motivací a potřeb

Gardnerova teorie se stala slavnou a dodnes se prezentuje v popularizačních médiích. Atraktivní je pro veřejnost v tom, že se v ní najde takřka každý. Vědec sám prohlásil, že různí lidé s různými zaměřeními jsou optimálním výsledkem evoluce. V tomto vyznívá jeho teorie jako méně diskriminující – na rozdíl od toho, když někdo má vyšší a někdo nižší IQ. Navíc může pomáhat ve vzdělávání tím, že vysvětlí, jaké jsou přednosti žáka, a ty pak učitel využije ve svých metodách.

Ale je to vědecké? To, že každému jde něco jiného, vyvrátit nelze. Nemusí to však být oddělenými inteligenčními mechanismy. Kritici mají problém například s tím, že Gardner v podstatě slovem „inteligence“ jen nahrazuje slovo „talent“ a že jeho výpis osmi kategorií je poněkud arbitrární. Nezahrnul totiž žádný test, podle kterého by se mohla ta či ona inteligence zjišťovat. Mnoho kolegů považuje jeho přístup za neuromýtus.

Sanopz, OÚNZ, MRI. Zkuste kvíz o zkratkách, které souvisí se zdravotnictvím.

Milujete knihy a seriály ze zdravotnického prostředí? Pak by pro vás náš test mohl být hračkou, protože zkratky týkající se medicíny vám nejsou cizí.

Spustit kvíz

Hmotné důkazy v neuronech

Dlouho se věří, že mozek má různá specializovaná centra. Jejich existenci nasvědčuje například to, jak člověk může přijít po mrtvici o schopnost gramatiky, nebo jak se změní povaha, když někdo prodělá lobotomii. Jenže dosud se nenašel žádný biologický důkaz, který by z Gardnerovy koncepce dělal vědeckou teorii, píše psycholožka Lynn Waterhouse v roce 2023. 

Naopak poukazuje na to, že neurologický výzkum mluví proti Gardnerovi. Dnes se totiž počítá s tím, že mozková centra jsou multifunkční a měla by se chápat jako navzájem související komplexní sítě. Základem multimodální teorie je to, že typy inteligence jsou na sobě nezávislé, což by v takovém mozku nemělo být možné.

Článek z roku 2018 je metaanalýzou více než 300 různých neurovědeckých studií inteligence. Jeho autoři vyvozují z mnoha výsledků měření, že biologický důkaz pro Gardnerovu teorii existuje. Ve své studii v podstatě identifikují části mozku korelující s jednotlivými talenty. Waterhouse studii však oponuje tím, že její metody nejsou dostatečně dobře popsány.

Obecně se o fyziologické stránce inteligence ví to, že vyšší naměřené IQ souvisí s vyšší aktivitou některých částí mozku. Předpoklady o velikosti mozku jsou v tomto přežitkem, počítá se spíše s důležitostí efektivity mozkových spojů. V oblasti genetiky se inteligence také zkoumala, ale zdá se, že jediný gen, který by ji určoval, identifikovat nelze. Rasové koreláty v inteligenci se zase ukazují být neprůkazné v tom, že je ovlivňuje nespočet sociálních faktorů. Kromě toho zdůrazňuje vědec Robert Sternberg i to, že samotné třídění lidí do ras je více společensky účelové než geneticky vypovídající.

Inteligence je konstrukt

Jestli je v mozku fyzicky něco konkrétního, co určuje inteligenci, to je otázka, na niž budeme hledat odpověď ještě hodně dlouho. Zatím se musíme spokojit s vykonstruovanými pojmy. Pojem inteligence známe všichni, je užitečný a většina z nás jej v životě používá. Otázka je, jak velkou váhu mu přisoudit.

Edukační výzkumník James H. Borland je například velkým odpůrcem termínu nadané dítě. Z vědeckého hlediska je tento pojem těžko postižitelný. Hlavním problémem je však dle Borlanda praktické hledisko: takzvané nadané děti bývají umístěny do speciálních vzdělávacích programů, jejichž účinnost je však pochybná. LaTasha Holden, psycholožka z Illinois, zase poukazuje na třídní rozdíly a diskriminaci, které historicky ovlivnily budování teoretické koncepce inteligence. 

Je spravedlivé posuzovat lidi podle inteligence v běžném životě? Na to by si možná měl odpovědět každý sám.